Ty nejšťavnatější umělecké plody vznikají tehdy, když je umělec vystavený velkému utrpení. Podobně jako hrozny tak i umělec ze sebe vydává to nejlepší až v momentě, když se dostane do fyzického, politického, duševního či psychického lisu. Nakonec, co by napsala Anna Franková na Erasmu v Paříži nebo Fučík na rezidenčním pobytu na Dobříši? Renesanční gnóma sice tvrdí, že když mluví zbraně, mlčí múzy, ale pokrok a neustálá práce na progresu tuhle středověkou „pravdu“ už dávno vyvrátily.
Úspěchy sportovců jsou vykoupeny léty odříkání, fyzické námahy a neustálého drilu. Také kumštýř, aby ze sebe vysoukal něco aspoň trochu nosného, se musí nejprve pořádně vysmažit na vlastním potu. Duše změkčilá z opulentních snídaní, dlouhého vysedávání na lavičce při marném hledání inspirace a bezcílného bloumání krajinou zrazuje umělce ve chvílích tvůrčího vypětí, stejně jako povadlé tělo nechává na holičkách desetibojaře rozbíhajícího se s tyčí v ruce, aby překonal čtyři metry vysoko posazenou laťku.
„Čím je umělec bezvýznamnější, tím hlasitěji může svou neortodoxní kritiku bezohledného systému vyřvávat do světa a tím více je to všem jedno.“
Vezměme si kupříkladu básníka z nejprokletějších, Charlese Baudelaira, jaká muka musel snášet! Většinou vždy poté, co ho osvítilo světlo shůry a na toaletní papír napsal první verš své nové básně, musel s největším sebezapřením nasát trochu opia z pohozené vodní dýmky. Většinou se pak už k dalšímu psaní nevrátil, poněvadž drogový rauš ho uvrhnul do pekelných halucinací, v nichž komunikoval s Napoleonem a Caligulou. Když napětí trochu polevilo a Baudelaire ve směsi zklamání, úlevy a zmatení zjistil, že sedí ve svém sofa na dobré pařížské adrese, konečně se dostavila pořádná dávka existenciální úzkosti. Zvedl své ochablé trpitelské tělo a několika jemnými tahy vyškrtl z básně nevhodné slovo. A tak pořád dokola, než bylo dílo na světě. Sisyfovská práce!
Větší dílo by nepochybně napsal, kdyby místo hašiše snášel kouř továren a místo nemravnosti vykřičených domů zakoušel nemravnost volného trhu. Kdyby místo dobré pařížské adresy přespával pod mostem a místo neužitečného vysedávání trávil dny žebráním o práci, určitě by nepsal o tom, jak se žena mění ve zboží, ale snažil by se uchytit v tehdejším reklamním průmyslu, kde by oslavoval zboží valící se z továren, jen aby ho nemusel vyrábět. Pokud by vynechal posilovnu a pétanque, pořád by mohl večer najít dost času na psaní pro věčnost.
Navýsost romantický obraz trpícího umělce se dá díkybohu snadno propojit s obrazem zcela jiným – s obrazem společnosti šlapající jako dobře seřízené hodinky, řízené profesionálními manažery a odborníky na lidské zdroje. Stačí si dát jedna a jedna dohromady, uvědomit si, že umělec nejlépe tvoří, když existenčně trpí a hladoví, a společnosti se nejlépe daří, když šetří na všem neproduktivním. Teprve snížení výdajů v této oblasti zajistí nadčasovou kvalitu umění. Nezbývá tedy než se řídit příkladem J. X. Doležala a nechat uměleckou spontaneitu rejdit po společenském dně.
Nejen, že umělec ke své tvorbě potřebuje řádně stimulující torturu, ale také mu to moc nejde s penězi. Proto je přímo požehnáním pro všechny zúčastněné způsob, jakým funguje trh s uměním. Van Gogh si za svůj život vydělal tvorbou několik šilasů a v mezičase bloumal po pláži v Arles. Dnes se jeho díla prodávají za stovky milionů eur, ty ale šťastným řízením osudu nikdy nešly do kapes nezodpovědného génia, který by je stejně prohýřil s kurvama, ale na bankovní konta sběratelů umění, svědomitě multiplikujících hodnotu blouznivcových artefaktů.
To, že se umělec musí neustále pohybovat na společenském i životním dně, pro něj nese i další výhodu: musí si dopřávat luxus nekonformního života a vžít se do role nesmlouvavého kritika poměrů. Čím je takový umělec bezvýznamnější, tím hlasitěji může svou neortodoxní kritiku bezohledného systému vyřvávat do světa a tím více je to všem jedno.
Tvůrce, kterému není dopřáno lelkovat před Billou s vágusama, protože jeho rodiče prošli sítem volného trhu, si ještě nemusí zoufat. Za jeho tvorbou leží pot a slzy rodičů, kteří se nadřeli a natrpěli při akumulaci potřebného kapitálu, a tak vykoupili tvůrčí flink pro umělecky zaměřeného potomka. Lidé nesoucí na bedrech břemeno bohatství a s tím související odpovědnosti nebudou se svým uměleckým výrazem nakládat zdaleka tak spontánně, jak to známe od dotovaných uměleckých socek.
A ti, kterým umění pro znalce nevoní, můžou své síly spojit se stále potřebnějšími světovými značkami a udělat z reklamy konečně pořádné umění. Stačí jen uvěřit tomu, že reklama je formou užitého umění. Anebo i bolestínský umělec bude muset pochopit, že peníze hýbou světem. Bohatým a nedotovaným patří svět zítřka.
Autoři jsou kulturní lidé.