Příčinu neřešitelnosti krize moderního člověka a společnosti můžeme hledat ve vyprázdněnosti poselství dnešních morálních autorit a jejich hesel. Moderní humanista je člověk, který se rozhlíží kolem sebe, vidí kombinaci morálního úpadku, bídy a lhostejnosti a přičítá tento stav „ztrátě hodnot“. Zdá se mu, že řešením by byl triumfální návrat „hodnot“ prostřednictvím moderních forem kazatelství, obsazení důležitých postů krasodušnými autoritami či pravidelné osvětové přednášky o kapitalismu s lidskou tváří.
„Příkladem fatální záměny podstatného ve vlastním smyslu slova za „hodnoty“ je komuniké církevních restitucí.“
Jenže moderní kazatelny sociálních sítí okupují Tomáškovy křížaly (z nichž se pomalu stává Tomáškova finanční pyramida), z konzervativních krasoduchů se klubou chlípní staříci a přednášku o sociálně odpovědném kapitalismu a baťovství v srdci vede Peter Brabeck-Letmathe, výkonný ředitel společnosti Nestlé, jejíž sortiment je ohraničen z jedné strany zápalkami, z druhé strany zápalnými pumami a prostředek tvoří Nutella.
Odškodníme vás za způsobené utrpení
Problém není ani tak v tom, že z morálního politika se většinou vyklube průměrný pokrytec nebo že hledáme sociálně odpovědnou vizi u člověka, jehož osobním krédem je privatizace veškerých zásob pitné vody. Potíž tkví už v samotném pojmu „hodnoty“. Pokud něčemu přisoudíme „hodnotu“, pak si tím osobujeme právo tuto hodnotu měnit, směňovat a různě s ní manipulovat. A podlehneme-li představě světa, v němž stojíme jako absolutně autonomní aktéři a vše okolo nás jsou pouze věci k dispozici, na něž můžeme podle chvilkového rozmaru přilepovat cenovku s aktuální hodnotou, ztratíme brzy veškeré ponětí o křehké harmonii mezi člověkem a světem.
Příkladem fatální záměny podstatného ve vlastním smyslu slova za „hodnoty“ je komuniké církevních restitucí. Apologeti restitucí staví obhajobu celého monstrózního ekonomického transferu na „hodnotovém základě“, jenž je spletitou kombinací nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, historické spravedlnosti a hlavně spravedlnosti samotného finančního odškodnění obětí persekuce minulého režimu. Tito apologeti jsou údajně motivováni snahou uctít památku obětí minulého režimu a napravit jejich újmu, ve skutečnosti však veškeré utrpení a nespravedlnost minulosti absolutně devalvují tím, že je přepočítávají na peníze, čímž z jedinečného dělají směnitelné.
Tím (mimoděk?) naznačují, že utrpení je finančně kompenzovatelné, stejně jako jsou finančně kompenzovatelné i další „nechtěné externality“ na cestě za budoucím pokrokem a blahobytem: narušená příroda, vykořisťovaný pracovník, vystěhovaný domorodec, hynoucí živočišný druh či rozvracené klima. Čím víc budeme drancovat, tím lépe budeme prosperovat a tím spíše budeme schopni finančně kompenzovat cizí ztráty. Ideálem moderní produkce je solventní pachatel. Až dosáhnou tohoto kouzelného receptu všichni „dosud neosvícení“, bude planeta Země sice úplně vydrancovaná, ale zároveň plná prosperujících sociálně a ekologicky odpovědných korporací, které se v rámci kosmické kartelové dohody budou moci ze svých astronomických zisků složit na planetu zbrusu novou.
Budoucnost v říši hodnot
Apologeti finančních restitucí všeho druhu si neuvědomují, že chvalozpěvy na věčnost soukromého vlastnictví jsou veršovány stejnými básníky, jakými bývaly veršovány chvalozpěvy na vlastnictví státní. Pastí je ovšem v tomto případě vlastnictví samotné. Oba režimy založené na vlastnictví nepřipouštějí jeho pluralitu a oba tak váznou v omezené říši vlastního projektu, v němž figuruje jako aktér dějin produkt a člověk zůstává vykonavatelem jeho vůle. Jakmile se těžištěm diskusí stanou „hodnoty“, nemůže být řeč o jakémkoli politickém či ideologickém sporu, neboť primát hodnotovosti přesahuje všechny distinkce. Vypovídá totiž o samotném přístupu člověka k světu, jehož realizace probíhá bez ohledu na aktuální politický režim. Reálný socialismus měl své „hodnoty“ a svou posvátnou formu vlastnictví, stejně jako je má liberálně-demokratický kapitalismus. V obou případech šlo jen o hesla vznášející se nad zablácenou společenskou praxí a o formu uskutečňování konkrétních zájmů, jejichž nositelé se mohli spolehnout na politický a systémový monopol, který jejich zájem ochotně pojistil.
Moderní humanista klame a sám sebou je klamán. Zářivou budoucnost postuluje do říše „hodnot“ a realita každodenní společenské praxe je pro něj jen zmatečnou produkcí mozolovitých rukou omezenců, kteří si dosud nebyli schopni ony „hodnoty“ osvojit. Klamem moderního humanisty je možnost kompenzovat špínu každodenního světa čistotou správně formulovaných myšlenek a zlepšovat mizernou skutečnost milostivými blesky ideálů z nebeského království morálních elit. Klamem moderního humanisty je záměna světa skutečné společenské praxe za pseudosvět pouze deklarované pravdy, pouze deklarované lásky a pouze deklarované morálky. Klamem moderního humanisty je samotný vztah mezi deklarací a činem.
Autor je student filosofie.