Země krásná to napohled, kde borový zavání háj a kopce skrývají uranové doly. Tak nějak asi vypadala naše vlast v padesátých letech. Zatímco naši otcové a praotcové si v závodních jídelnách pochutnávali na nejlepším hovězím vývaru, jaký kdy okusili, jen o několik desítek kilometrů dál kouleli vězni holýma rukama sudy s radioaktivním uranem. Ještě že dnes je redukce člověka na otroka z politických nebo jiných důvodů minulostí.
Kvalita režimu se pozná podle toho, jak se chová k nejslabším článkům společnosti. Nedá se říct, že bychom na tom dnes byli nejhůř. I poté, co se na člověku vyřádí exekutoři, má zbídačený pořád šanci solidně si vydělávat na zlevněné jídlo až do konce svých dnů. V naší zemi se o chudáky stará jak stát, tak i soukromníci, a kdo si dobrovolně nevybere život na ulici, má moře možností, jak poctivě přijít k nějakým těm penězům.
„Na řadu dnes přichází skutečné lidství, prostá radost z bytí, komunikace jednoho s druhým a péče o bližní. Jakýmsi dějinným kouzlem se tato výsada dostává právě těm, kteří se ve společnosti nacházejí nejníže.“
Občané v současné době na vlastní kůži pociťují překotný civilizační posun: třeba v tom, že společnost už nepovažuje za fér, když lidé umírají hladem a zimou. Lidé, kteří by v případě nedostatečně flexibilního zákoníku práce byli bez místa, jistě oceňují možnost prožít celý život coby dočasní brigádníci. Stejně tak i ti z nich, kteří pobírají minimální hodinovou mzdu, vítají, že mzda není vyšší, protože jinak by podle ekonomických zákonů byli už dávno na ulici. Vůbec nejšťastnější jsou pak ti, kteří se z tísně daňové restrikce dostali úplně a mají možnost pracovat na černo.
Zemědělství, stavitelství, důlní těžba, takřka všechna odvětví, v nichž se v padesátých letech využívalo otroků, jsou dnes na ústupu, což mimo jiné znamená, že se ani lidé ze společenského dna nemusí obávat, že by snad museli někdy podstupovat fyzicky náročnou a potupnou manuální práci. Většinou jim to nehrozí, ani kdyby o to stáli.
Stavební investice, které nakopnou Česko k prosperitě, spočívají především ve výstavbě ušlechtilých dálnic pro kamiony. Jakákoli bytová výstavba by totiž byla jaksi navíc, staví se toho tolik, že se to ani nestíhá prodat. Nešťastníci, kteří ještě za normalizace bydleli na ulici nebo se skrývali před denním světlem v kanalizaci, nám dnes šťastně mávají z nových rezidenčních čtvrtí, jelikož si dnes už díky příspěvku na bydlení můžou v pohodě pronajmout tři plus jedna s terasou. Teď už snad jen zbývá trochu podpořit porodnost, aby nám ty nové developerské projekty nestály takhle ladem, protože chuť stavět by tady byla.
Konec utrpení
Na řadu dnes přichází skutečné lidství, prostá radost z bytí, komunikace jednoho s druhým a péče o bližní. Jakýmsi dějinným kouzlem se tato výsada dostává právě těm, kteří se ve společnosti nacházejí nejníže. Již žádné zbytečné utrpení, žádná nesmyslná dřina, slzám a potu konečně odzvonilo.
V teple call center nikoho nenutí pracovat s radioaktivními materiály ani zvedat neúnosně těžké předměty nebo dělat cokoliv nepříjemného. Zaměstnanec se tady v podstatě celý den seznamuje a konverzuje s jinými lidmi – zejména pak s těmi staršími, na které si jinak nikdo nevzpomene a s nimiž není obtížné se na něčem dohodnout. V této posthistorické práci či – chtělo by se říct – práci budoucnosti, kde společnost je na tak vysoké úrovni, že platí lidem za to, aby si telefonovali, je pochopitelně těžké udržet pracovní morálku. Zaměstnancům, kteří mají sklony sklouzávat k hovorům o počasí, případně vyzvídat, jak se volaný má, zkrátka těm, kteří si nepovídají dostatečně efektivně, jsou odebírány židle nebo kusy oblečení. Taková kancelářská legrace a zároveň motivace k lepším konverzačním výkonům.
Ještě futurističtější je práce pozorovatelů, tzv. securitas, kteří dostávají plat prostě za to, že někde jsou a bedlivě sledujou okolí. Celé dny se procházejí, pozorují dění a své spoluobčany a občas něco zahlásí do vysílačky. Jsou to právě oni, kdo naplňuje odvážnou ekonomickou tezi o splynutí práce a volnočasových aktivit. A i když si svými šestnáctihodinovými směnami nevydělají na dovolenou, můžou na ni, díky kreativním podnikatelským projektům, poslat alespoň svého oblíbeného plyšáka.
Politické i jiné důvody jsou pryč. Máme to nakonec zakotveno v ústavě: pokud někdo navzdory výše popsaným vymoženostem trpí, je jeho utrpení bezdůvodné a nikdo a nic za něj nemůže. Dokonce i ten radioaktivní odpad dnes v Japonsku holýma rukama koulejí bezdomovci, aby si tak utužili své pracovní návyky. A na tom není politického vůbec nic.
Autory jejich práce baví.