„Je jasné, že když se dá hudba stahovat úplně zdarma, hudební průmysl nemůže přežít,“ prohlašoval v červenci 2000 bubeník skupiny Metallica Lars Ulrich, když svědčil před americkým senátním výborem v souvislosti s žalobou proti společnosti Napster. První bitvu proti ilegálnímu stahování hudby z internetu tehdy průmysl ještě vyhrál, následně ale utrpěl v boji s piráty tolik vážných zranění, až se zdálo, že se z nich už nikdy nemůže vylízat. O necelých čtrnáct let později si už hudbu můžete stahovat zdarma legálně v podobě datového streamu, který proudí do vašeho počítače přes služby typu Spotify. (V jejím katalogu se dá mimochodem najít i Metallica.) A hudební průmysl? Tomu se zase začíná dařit dobře, díky za optání. Vypadá to, že zvěsti o jeho smrti byly značně přehnané.
Začarovaný kruh
Bavil jsem se docela nedávno s manažerem jedné české kapely, která má slušně našlápnuto k tomu, proniknout mezi elitu alternativní scény. Pravidelně koncertuje na západě, její písničky hrají univerzitní rádia, píšou o ní hudební blogy a nová deska má globální distribuci díky jistému americkému labelu střední důležitosti. Teď by už stačilo jediné: aby o jejich nové desce začala psát velká média, která mají potenciál udělat z neznámé kapely novou hvězdu. Jenže v tom je prý ten hlavní problém – pokud jde o nejčtenější a nejvlivnější portály a časopisy, tak místo v jejich recenzní rubrice (a dost možná i samotné hodnocení) se odvíjí od složitých vztahů mezi majiteli médií a velkých PR agentur, které pracují pro hudební vydavatele a zároveň mají na starosti zadávání reklamy v periodikách. Pokud za naší malou kapelou – notabene z nezajímavého východu – nestojí nějaký bohatý label, šance proniknout do nejvyšších pater mediální sféry jsou zanedbatelné. Podepsat někomu takhle velkému – a že tu zájem je! – by ale pro kapelu znamenalo udělat příliš mnoho uměleckých kompromisů. Začarovaný kruh.
Z pětky globálních nahrávacích společností zbyly tři, ale těsně pod nimi se už v hierarchii vlivu nacházejí velké nezávislé labely, které sice nepatří do nadnárodních korporací zábavního průmyslu, ale když na to přijde, chovají se úplně stejně.“
Připomnělo mi to děj legendárního (velmi špatného) filmu Hvězda padá vzhůru ze sedmdesátých let, v němž se pěvecký talent Švanda (Karel Gott) upíše velké zahraniční společnosti, aby velmi rychle zjistil, že ho vlastně chtějí jen proto, aby v budoucnosti nemohl konkurovat stálicím jejich stáje. Nezapomenutelná je hlavně scéna z dekadentního večírku velkého labelu, kde se v kulisách římského Kolosea prochází příslušníci smetánky v extravagantních outfitech i hipíci s jointem v ruce a kde Švanda konečně pochopí, že je jen loutkou ve velké hře bossů. Celý ten výjev měl samozřejmě sugerovat dobově podmíněnou vizi zkaženého západního průmyslu, který si za peníze může pohodlně nakoupit duše muzikantů i jejich posluchače. Zase tak daleko od pravdy ale režisér Rychman nebyl.
V éře těsně po Napsteru by se podobný večírek nejspíše konal v nějaké malé stísněné kanceláři a úředníci přeživší masivní propouštění by si ťukali sodovkou s nervózními exhvězdami. Na začátku nového tisíciletí to skutečně chvíli vypadalo, že velké nahrávací společnosti budou postupně ustupovat do pozadí a systém hudebního průmyslu, tak jak jsme ho znali dlouhá léta, se sesype. Nástup internetu výrazně zamíchal kartami a muzikanti se najednou začali ptát, k čemu vlastně firmy potřebují, když můžou své desky vydávat sami po internetu. Jenže sen o tom, že mezi muzikanty a fanoušky už nebude muset stát žádný zprostředkovatel, se ukázal jako příliš naivní. Velmi rychle to poznali i dřívější advokáti nezávislosti na velkých firmách jako Prince nebo Smashing Pumpkins, když vlastní cestou vydali alba a s hrůzou zjistili, že si nahrávky bez pomoci velkých labelů nikdo nevšiml. Skutečný mediální humbuk totiž může v současném informačním zahlcení udělat jen velká marketingová mašina. Teprve pak dorazí fanoušci.
Co zbylo z internetové revoluce?
Vypadá to, že v hudebním průmyslu se věci pomalu vrací do starých kolejí, jako kdyby celý systém ani nemohl jinak pracovat. Z pětky globálních nahrávacích společností zbyly tři, ale těsně pod nimi se už v hierarchii vlivu nacházejí velké nezávislé labely, které sice nepatří do nadnárodních korporací zábavního průmyslu, ale když na to přijde, chovají se úplně stejně. Mají dost peněz na to, aby si zajistili vliv v médiích, od novin a časopisů přes televizi a rozhlasové stanice až po hudební ceny. A samozřejmě i na internetu – na té platformě, od které všichni čekali revoluci. Ta ale nepřišla a místo toho se web stal jen dalším prostorem důmyslných marketingových taktik. I takzvané virální hity se už dneska dají vyrobit na objednávku a tisíce „followerů“ na Twitteru a „lajků““ na YouTube a Facebooku lze bez problémů nakoupit.
Jako kdyby divoká éra z přelomu tisíciletí, kdy internetu vládli piráti a bloggeři a nic se nezdálo nemožné, byla jen krátkým nadechnutím před dalším pádem do temnoty. O to děsivější je zjištění, že médium vzývané jako sféra svobody samo připravilo půdu pro nástup nových vládců, kteří obratně využívají chaosu ke svému prospěchu. A tady obsahuje vývoj hudebního průmyslu v posledních dvou dekádách vážné varování pro celou společnost – současné informační přehlcení v sobě nese zárodek nové totality. Mezi tím, koho budeme poslouchat a komu budeme naslouchat, vlastně není zase takový rozdíl.
Autor je hudební publicista.