Většina analytiků se ve svém odhadu Vladimira Putina mýlila především kvůli klamné představě o neideologičnosti Kremlu. Tradičně se mělo za to, že pro postsovětské režimy je příznačné obohacování elit a absence ideologie. Útok na Ukrajinu však ukázal, že světonázor ruského prezidenta dávno prošel vývojem. Ba co víc, události 1. března 2014 mohou znamenat počátek Putinovy nové geopolitické strategie.
Je evidentní, že Putin svět vidí prizmatem „střetu civilizací“, vylepšeného myšlenkami filosofa Nikolaje Danilevského. Danilevskij psal, že „Evropa je cosi, co je nám nejen cizí, ale dokonce nepřátelské, že její zájmy nejenže nemohou být našimi zájmy, ale ve většině případů jsou jim přímo protichůdné“.
Střet civilizací
Ve svém slavném článku z roku 1993, jemuž se na Západě dostalo rozporuplného přijetí, Samuel Huntington předpovídal, že základním konfliktem 21. století se stane boj a války mezi různými kulturními společenstvími („civilizacemi“), tedy západním, islámským, čínským, pravoslavným (ruským) atd. Podle badatelova názoru si budou nezápadní společnosti v důsledku šíření univerzalistické politiky (globalizace) ze strany Západu a následného slábnutí západní civilizace stále silněji uvědomovat svou svébytnost a rozvíjet svou kulturní identitu, což nevyhnutelně povede ke konfliktům a boji o nadvládu ve světové aréně.
Vše napovídá tomu, že ruské elitě je takový názor blízký. Říká se, že ruský prezident a jeho okolí docela dost čtou, avšak zdaleka ne takovou literaturu, která je populární mezi politiky v západním světě. Preference ruské politické elity se omezují na mistrovská díla domácí produkce. Dávno je třeba známo, že Putin chová náklonnost k Danilevskému a filosofům „stříbrného věku“, které také při svých veřejných vystoupeních pravidelně cituje. Jeho zaujetí vedlo až k tomu, že mezi zvláštními knihami ke čtení na zimní večery, které partaj Jediné Rusko na novoroční svátky 2014 darovala skoro všem gubernátorům a straníkům, byly mimo jiné Filosofie nerovnosti Nikolaje Berďajeva, Ospravedlnění dobra od Vladimira Solovjova a Naše úkoly od Ivana Iljina.
Jakkoliv jsou nynější události děsivé, ještě děsivější je, uvědomíme-li si, že jejich plán mohl ve vědomí ruského vedení dozrát už dávno.
Co jiného to je než ideologická příprava? V Berďajevových, Solovjevových a Iljinových koncepcích přece náleží nesmírně závažné místo úloze Ruska na geopolitické bojišti a jeho poslání uchovávat a šířit pravoslaví na ovládaných územích. Podívejme se třeba na výmluvný úryvek z Iljinova článku Co světu slibuje rozdělení Ruska, vydaného ve sborníku Naše úkoly, jenž umožňuje udělat si o tomto světonázoru představu: „V mžiku přijdeme na to, že rozdělení Ruska, chystané světovým zákulisím, nemá ‚pod sebou‘ sebemenší oporu, žádné duchovní nebo reálně politické přesvědčení, kromě revoluční demagogie, nesmyslného strachu z jednotného Ruska a chronické nenávisti k ruské monarchii a k východnímu pravoslaví. Víme, že západní národy nechápou a nestrpí ruskou osobitost (…). Chystají se rozdělit jednolitý ruský ‚svazek‘ na pruty, po jednom ty pruty zpřelámat a rozpálit jimi pohasínající oheň vlastní civilizace. Potřebují Rusko rozdělit, aby ho prostřednictvím západního vyrovnání a řešení zahubili: nenávistný a mocichtivý plán.“
Výše uvedený citát i vpád na Ukrajinu dokonale zapadají do huntingtonovského „střetu civilizací“: Západní agrese, jedinečnost a vzájemná provázanost ruského politického systému s pravoslavím, nezbytnost odporu, jenž má umožnit zachování národní svébytnosti.
Budování Třetího impéria
Ještě více nás však ohromí obsah knihy Michaila Jurjeva nazvané Třetí impérium: Rusko, jež musí být. V knize, kterou prý kromě Putina četlo i mnoho zaměstnanců prezidentovy administrativy, autor jedinečným způsobem předvídá celou trajektorii vývoje Ruska v posledních osmi letech. Třetí impérium je utopie, napsaná jako učebnice ruské historie Latinoameričanem, žijícím v roce 2054. Zcela ve shodě s Huntingtonem zbylo roku 2053 v důsledku globálních válek jen pět států-civilizací a jedním z nich je Rusko v podobě Třetího impéria (předchozími dvěma zřejmě byly carská říše a Sovětský svaz). Budování Třetího impéria začíná v okamžiku, kdy se moci chopí Vladimir II. Obnovitel (předcházejícím vládcem, Vladimirem Jidášem, byl Lenin), jenž dokáže obnovit velmocenský status Ruska a sjednotit ruské země. Zajímavé je, že Vladimir-sjednotitel své imperialistické záměry zpočátku skrývá, hromadí rezervy a vyčkává na oslabení Západu. Stát, který buduje, je založen na státním korporativismu a ekonomickém protekcionismu, likvidaci oligarchie, zničení prozápadních vlivových agentů a podobně.
Samo „sjednocování ruských zemí“ začíná (sic!) výbuchem na Ukrajině. Po oranžové revoluci, organizované USA, povstávají Krym, východ a jih Ukrajiny, jež se nikdy nepovažovaly za část západoevropské civilizace, proti „západnímu panství“ a obracejí se k Rusku s prosbou o připojení. Rusko se rozhodne těmto územím pomoci a vyšle na východní Ukrajinu osmdesát tisíc vojáků, jimž se v ústrety vydávají vojska NATO. Výsledkem je „stání“ a rozdělení Ukrajiny, přičemž demarkační linie probíhá po hranicích Sumské, Poltavské, Kirovohradské a Vinnycké oblasti na západě, tedy na straně Ukrajiny a NATO, a Charkovské, Dněpropetrovské, Nikolajivské a Oděské oblasti na ruském východě.
Poté Rusko pokračuje v připojování „odvěkých ruských zemí“, včetně Kazachstánu a Turkmenistánu, až postupně sjednotí území Druhého impéria (vždyť přece „k rozpadu Druhého impéria v roce 1991 nedošlo z vůle národů, ale v důsledku operace západních tajných služeb, podporovaných v samotném Druhém impériu zrádci své země“) a také území Běloruska, Podněstří a (pozor – kniha vyšla v roce 2006!) Abcházie a Jižní Osetie. Za účelem dosažení „skutečné rovnosti všech národů“ se Ruská federace ruší, aby ji nahradil Ruský (Eurasijský nebo Celní!?) svaz. Rusko se nakonec stane státem s více než dvěma sty miliony obyvatel a s územím převyšujícím dvacet milionů čtverečních kilometrů, jenž je „v podmínkách konfliktu se Západem mnohem životaschopnější“. Podle scénáře pak ve vztazích Ruska se Západem následuje studená válka.
Ideologie nevědomosti
Jurjevovo Třetí impérium ohromujícím způsobem popisuje události, odehrávající se dnes přímo před našima očima. Obzvláště působivé je to, jak podle děje knihy, vydané dva roky před válkou s Gruzií, proběhlo připojení Jižní Osetie a Abcházie. Pokud obsah Třetího impéria zná i Lukašenko, měli bychom od něj v nejbližší době očekávat hlasitá a aktivní prohlášení o normalizaci vztahů s EU. Co se týče vybudování pravoslavné ruské říše, proces se blíží ke svému závěru. Poté, co se Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu obrátila na Moskevský patriarchát s prosbou, aby ovlivnil rozhodnutí o vstupu ruských vojsk na Ukrajinu, tisková služba Ruské pravoslavné církve Ukrajincům poradila „ruským mírotvorcům“ neodporovat a dodala, že „ruský lid je národ, rozdělený na svém historickém území, který má právo spojit se v jednom státním celku“. Všechno přesně podle koncepce Vladimira II.
Jakkoliv jsou nynější události děsivé, ještě děsivější je, uvědomíme-li si, že jejich plán mohl ve vědomí ruského vedení dozrát už dávno. Kreml má ideologii. A ideologie nevědomosti, založená na prosté reprodukci sto let starých myšlenek bez prostudování světových zkušeností, je ještě horší než absence jakékoli ideologie. Střet civilizací nejspíš začal.
Autorka je socioložka a doktorandka na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.
Z ruského originálu краинские события давно описаны в любимой книге Кремля přeložil Miroslav Tomek.