„Jsem bizarní, jsem zajímavý a mám koule,“ shrnul své kvality v televizním pořadu Hyde park „dělník bulváru“ Pavel Novotný. Nový dokument Víta Klusáka, nazvaný Dělníci bulváru, se ještě nedostal na veřejnost a už je zřejmé, že i další ročník volné dokumentární série Český žurnál se stane událostí, která překročí stín běžných televizních produktů.
„Příběh člověka, který chce jen zabezpečit rodinu a být nejlepší v tom, co dělá, je v důsledku jen hypertrofovaným podobenstvím o životě v kapitalismu.“
Už první pětice autorských dokumentů, uvedených pod hlavičkou Českého žurnálu, nastolila otázku, zda právě specifická autorská optika a poetika nedělá závažným společenským tématům spíše medvědí službu. Běžní diváci televizního zpravodajství a reportážní žurnalistiky totiž leckdy neumějí číst mezi řádky. Při sledování úvodního dílu druhé série dostávají tyto námitky další rozměr.
Bulvár nelže
V prvních novinářských reakcích na Dělníky bulváru, jejichž televizní premiéra je 16. dubna, sice často zaznívá, že se Klusák snaží poukázat na morální pokleslost či problematičnost této práce. To je však poněkud zkreslený pohled. Klusákova perspektiva je totiž převážně pozorovatelská – jakkoli to vzhledem k určité míře inscenovanosti nemusí být hned patrné. Ty nejvděčnější a dokumentárně nejcennější momenty filmů dvojice Klusák-Remunda velmi často vznikly díky trpělivosti, ale také odvaze autorů nechat kameru dostatečně dlouho zapnutou.
Tentokrát ubylo všetečných a záměrně naivních dotazů, kterými se autoři obvykle snaží dohnat své protagonisty k tomu, aby odhodili masky a mluvili sami za sebe. Atraktivita předchozích snímků obvykle odpovídala tomu, jak otevřené bylo prostředí, v němž se dvojice dokumentaristů pohybovala. A proto také nemohl divácká očekávání naplnit snímek Spřízněni přímou volbou. Aktéři vyškolení týmy mediálních poradců a uvyklí na mediální přestřelky si své masky udrží i v těžších bitvách, než jakými byly střety s kamerami a mikrofony několika filmařů.
Novotný ovšem během filmování zvolil zcela opačnou strategii – naprostou otevřenost. A ukázalo se, že právě to je ta nejdokonalejší maska. Stylizace do upřímného hovada bez servítků, dobrovolně a vědomě rezignujícího na morální aspekty své práce, sice působí vedle dojemně přehnané a naivní stylizace Novotného spolupracovnice Olgy Path Štiplové poměrně autenticky, jde však pouze o dva různé způsoby sebeospravedlňování. Naivní diva s vizáží Sněhurky v opiátovém rauši (která hledá záblesky krásy na rautech a večírcích, protože ta se přeci dá najít „třeba i na hřbitovech a jinde, kde se shromažďují lidé“) i její kokainově bezprostřední protipól, tedy sám šéfredaktor „s koulema“, mají jedno společné: různými způsoby dávají najevo, že jsou inteligentní lidé, kteří hrají podivné divadlo pro masy, kterými tak trochu, anebo spíš celkem dost, pohrdají.
Systém vyhovuje
Novotný každopádně zvolil mnohem lepší strategii než jeho rádoby oduševnělá kolegyně. Otevřeně hovoří o hromadě špíny – tu však podle něj bulvár jen přebírá a přibarvuje, ale nikdy nevytváří, neboť „bulvár nelže“. Celebritky žijí s bulvárem ve vztahu, jenž připomíná symbiózu, byť ve skutečnosti jde spíše o vztah parazita a hostitele. Dokument nabízí i sebereflexivní polohu: vedle Novotného „upřímných“ zpovědí v opojeném stavu jde především o střet s manželkou a sestrou. Autentické je to však podobně jako „nenásilný“ statický záběr vrnících vibrátorů na nočním stolku. Opojnost a lacinost jsou ústřední kódy, estetika snímku je ve vzácném souladu s jeho tematikou.
„Jsem židáček a člen ODS, systém, ve kterém žijeme, mi naprosto vyhovuje,“ říká Novotný v úvaze o penězích a morálních hodnotách. Zároveň však dává najevo, že Klusákův dokument pro něj představuje určitý druh katarze. U osoby, pro niž (podobně jako v celém bulváru) patně neexistuje rozdíl mezi sebeklamem a dokonalým PR, opravdu nelze posuzovat, zda jde stále ještě o masku, nebo o chatrné záchvěvy svědomí. Příběh člověka, který chce jen zabezpečit rodinu a být nejlepší v tom, co dělá, bez ohledu na to, co to je, a bez ohledu na to, co si rodina o jeho práci myslí, je v důsledku jen hypertrofovaným podobenstvím o životě v kapitalismu. Nejnepatřičnější reakcí na Dělníky bulváru je pohoršovat se nad hodnotovou nijakostí protagonisty. Podobný přístup je – ať už vědomě nebo nevědomě – vlastní všem, kdo bez okolků pracují ve společnostech, jejichž jedinou hodnotou je zisk. Podobné je dokonce i pohrdání „zákazníky“, ať už je produktem nový tarif nebo vypadlé prso.
„To, že si takové množství lidí kupuje denně bulvár, je samozřejmě v pořádku, protože doba je těžká. Je to jenom zábava, nevím, proč to slovo zbytečně démonizujete,“ prohlašuje Novotný v Hyde parku a nakonec dochází k závěru, že pracuje v jednom z nejsvobodnějších médií, ve svobodě, o níž se největším deníkům může zdát. Svými čtenáři pohrdá, ale zároveň se domnívá, že vytváří inteligentní bulvár, a přesvědčuje sebe i ostatní o své nadprůměrnosti.
Otázkou nicméně zůstává, jestli Novotný v určitém smyslu Klusáka i mateřskou instituci Českého žurnálu nakonec přeci jen nepřevezl. Dokument se snaží poukázat na rozdíl mezi bulvární snahou pomocí inscenace a manipulace rozptýlit a pobavit a snahou autorských filmařů pomocí v lecčems podobných metod donutit diváka k úvaze a reflektování vlastní pozice. Jenže samozvaný „protekční spratek“ a „dělník bulváru“ Novotný vlastně s filmaři a veřejnoprávní televizí uzavřel podobný typ „dohody“, jaký běžně uzavírá s objekty svých článků či s konkurencí, která by se ráda pásla na příběhu o mrtvici jeho otce. Nabídl jim exkluzivní servis při poskytování informací o své osobě – a podařilo se mu ho přetavit ve skvělé PR.
Uvěřitelná reklama
Jedním ze vzácně autentických momentů Dělníků bulváru je kratičký rozhovor Klusáka s majitelem serveru Extra.cz Janem Bártou, kterého po jednom večírku režisér zaskočil otázkou: „Koho považujete za opravdovou celebritu?“ Typická Klusákova metoda – vytrvat a najít vhodnou chvíli k položení zdánlivě banální otázky – se tu vyplácí a vede k nádherně paradoxní odpovědi. Podle Bárty je to překvapivě Noam Chomsky, přičemž nadále hovoří o důležité roli bulváru při udržování lidí v pasivitě, neboť se vybouří ve zbytečných diskuzích pod zbytečnými články. Hezčí příklad toho, jak se intelektuálové pyšní, že se aktivně podílejí na celospolečenské normalizaci, aby jeden pohledal.
Nepochybuji o dobrém úmyslu České televize, když si pozvala týden před uvedením dokumentu do Hyde parku jeho hlavního protagonistu. Jistě nešlo o PR pro nový dokument, nýbrž o snahu nabídnout další pohled na rozporuplný fenomén, který denně sleduje 1,7 milionu Čechů. Hyde park ovšem především bezděky poukázal na přínos dokumentů „klusákovského“ ražení. Navzdory různé míře inscenovanosti, moci střihu a subjektivnímu pohledu se jim totiž daří nabídnout podstatně komplexnější obrázek než „objektivním“ debatním pořadům. Bulvární hyena a prodavač „naprostých mátoh bez talentu, s inteligencí prvoka a řasy“ si sice svým hodinovým one man show dělá především skvělou reklamu, ale právě tím získává Klusákův film na uvěřitelnosti a vlastně i jisté dokonalosti.
Autor je filmový publicista.