Alternativy začínají u stolu s jídlem a končí sociálními změnami. Série víkendových gastronomických článků je založena na myšlence, že jídlo není pouze jednou z nejdůležitějších lidských potřeb, ale také politickým nástrojem. Snaží se představit gastronomii jako vstupní bránu občanské angažovanosti. Tentokrát se zaměříme na vztah potravin a války.
Potravinová produkce je utlumená, zemědělství běží v nouzovém režimu. Společnost hladoví. Schopní a zdraví lidé totiž odcházejí spolu s koňmi z farem a polí, které tak jsou vydány na pospas živlům – po dlouhou dobu nebude možné toho moc vypěstovat. To vše kvůli válce. Podobným popisem se obvykle začíná či končí téma gastronomie a válek. Jenže právě války přisuzovaly jídlu enormní důležitost. Jídlo hrálo klíčovou roli v otázce zásobování vlastního a armády, ve strategii boje a ve válečné rétorice.
„Válečné roky nedostatku bylo třeba zajíst. Nové způsoby potravinové produkce, obezita a nespočet jiných zdravotních problémů, dramaticky se zvyšující nerovnost v distribuci potravin, a s tím i nové formy hladu, jsou z tohoto hlediska dědictvím poslední války a jejích vítězů.“
Od středověku až dodnes způsobují ozbrojené konflikty mnohem větší škody, než se může na první pohled zdát. K následkům ozbrojených konfliktů totiž nezřídka patří také hladovění. Smrt hladem je přitom v mnoha ohledech drastičtější než smrt v boji. Mnohé možná překvapí fakt, že počet lidí, kteří zemřeli hladem během druhé světové války (dvacet milionů), předčil počet zabitých při přímé vojenské akci (devatenáct a půl milionu). Tato čísla lapidárně dokládají, jak velkou roli sehrála gastronomie ve válečných konfliktech.
Export hladu
Vyhladovění nepřítele bývalo důležitou strategií dobývání. Středověké pevnosti sice mohly mít nedobytné kamenné zdi, ale za nimi byli lidé, jejichž základní potřeby nebylo možné při obléhání dlouhodobě uspokojovat. Později během první i druhé světové válce byly potravinové blokády stejné důležité jako výroba zbraní a přímé útoky – protivníkovi způsobovaly újmu přímo v řadách civilistů.
Že je jídlo a jeho nedostatek mocný politický činitel, dokládá například také ruská revoluce z roku 1917, o které by se dalo bez nadsázky říct, že byla v podstatě vyvrcholením déle trvající potravinové krize – hladu způsobeného první světovou válkou a špatnou distribucí potravin. Patnáct milionů rolníků bylo naverbováno do katastrofálně vedené války a veškeré systémy potravinové distribuce, zejména železnice, byly podřízeny válečným manévrům. O tom, že hlad je mocnější než poslušnost a oddanost, se přesvědčil car Mikuláš II., když byl přinucen k abdikaci.
Německá i japonská strategie budování velké říše v průběhu druhé světové války byla silně provázána s otázkou potravinové soběstačnosti. Němci si vytvořili z východní Evropy a Japonci z Mandžuska spižírny plné jídla, které měly sloužit především k plnohodnotnému nasycení vyvoleného lidu. Politika genocidy a potravinové soběstačnosti tak šly ruku v ruce. Populace oblastí, které měly sloužit jako zásobárny pro vítěze, byly cíleně a dlouhodobě podrobovány záměrnému vyhladovění a nezřídka přímo genocidě – aby bylo více pro bojující. Lizzie Collinghamová, britská sociální historička, nazývá tuto politiku „exportem hladu“. Sen o velké říši byl do velké míry postaven právě na snu o hojnosti potravin. Souvisel s tím ovšem i strach ze závislosti na jiných a strach ze sdílení či výměny potravin.
Solidarita a kanibalismus
V době krize a zavádění potravinových dávek se projevují zajímavé rysy společnosti. Například – zůstaneme-li ještě u druhé světové války – pro Američany představovala poptávka po jejich značných potravinových zdrojích důležitý národní mýtus a pilíř národní identity. Byl vytvořen „zázrak“, kterému se podivoval celý svět: američtí vojáci měli nevyčerpatelné zdroje potravin. „Dostatek jídla představoval symbol ekonomické prosperity USA,“ jak píše Collinghamová. Američtí farmáři tvořili jediný skutečně fungující potravinový sektor té doby a produkovali na plné obrátky. Tomuto odvětví napomohl i kongresem schválený Lend-Lease Act (Zákon o půjčce a pronájmu) z roku 1940, což byl v podstatě exportní program pro farmáře a potravinové producenty. Do konce roku 1941 byl příjem farem vyšší než kdykoli předtím, i když zemědělci svým výdělkem stále zaostávali za lidmi z měst.
V Británii způsobil hlad nevídané semknutí a solidaritu – potraviny byly sdíleny ve společností velice rovnostářsky a tato situace vedla až k sociálním reformám. Sovětští dělníci a vojáci byli naopak neustále podvyživení, jelikož sovětská potravinová výroba se ocitla na bodě mrazu. Ruský lid a vojáci tak byli odkázáni do velké míry na to, co jim nadělila sama příroda. O tom, jak německá populace během války prosperovala na úkor pracovně a potravinově ždímaných okolních národů, se přesvědčilo například vyhladovělé Holandsko. Kanadské jednotky odhalily po jeho osvobození, že Němci žili mimo jiné právě z potravinových rezerv Holanďanů. Asi nejhůře ale dopadlo poražené Japonsko, jehož obyvatelům a zapomenutým vojákům roztroušeným po tisících ostrůvků v Pacifiku nezbylo než jíst suchou trávu a palmový škrob, nebo si přilepšit kanibalismem.
Hladovým koncem válečné éry však začala éra nová, která trvá dodnes. Zatímco některé státy se vzpamatovávaly ještě desítky let a stále zápasily s hladem, Spojené státy navázaly na předchozí rétoriku hojnosti a dostatku jídla jako symbolu ekonomické prosperity. Postupně se tento motiv rozvinul až do zvráceného a neudržitelného hédonismu a konzumerismu. Amerika v tom ovšem nezůstala sama, k „oslavě konzumerismu“ se postupně připojil celý svět. Válečné roky nedostatku bylo třeba zajíst. Nové způsoby potravinové produkce, obezita a nespočet jiných zdravotních problémů, dramaticky se zvyšující nerovnost v distribuci potravin, nové formy hladu a nové oblasti, kde se vyskytuje, jsou z tohoto hlediska dědictvím poslední války a zejména jejích vítězů.
Další důležitý aspekt vztahu války a gastronomie se pak týká strategií výroby potravin přejatých od armád, které je původně vyvinuly pro stravování vojáků, ale jejich výsledky se objevily v supermarketech. O této problematice bude pojednávat další díl seriálu.
Autor je umělec a gastronomický aktivista.