Pokud platí, že devadesátá léta na Západě byla optimistická a sebevědomá, zatímco dnes se nacházíme v pesimistické etapě očekávání katastrofy, tak seriály o ženách v New Yorku tuto změnu nálad odrážejí přesně. Zatímco Sex ve městě byl oslavou „women power“ ve světě plném radovánek, jehož nedostatky pramení právě jen z obrovského množství příležitostí a různorodých pokušení, v seriálu Girls ženské postavy neustále naráží na vlastní limity a jejich ambice nemohou být naplněny.
Sex ve městě se začal vysílat v roce 1998, deset let před vypuknutím hospodářské krize. Prezentoval se jako seriál o samostatných, úspěšných ženách a tak ho přijímaly i jeho početné fanynky. V dobách jeho vrcholné popularity mě opakovaně překvapovalo, kolik mých známých (zejména žen, ale nejen jich) seriál oceňuje právě kvůli názorům a hodnotám, které podle nich šířil. Sex ve městě chápali jako manifestaci ženské emancipace ukazující reálný a žádoucí obraz současných žen. I některé feministky se u tématu Sex ve městě omezovaly na strohou odpověď „aspoň něco“.
„Tato verze feminismu se plně ztotožňuje s kapitalismem, který by měl zajistit ženám rovnoprávnost tím, že se společnost jednou provždy zbaví předsudků – nic pak nebude ženám bránit v tom, aby se chovaly stejně sobecky jako muži.“
Girls se začaly vysílat v roce 2012, v době, kdy ekonomická krize stále neustupovala. Jeho hlavní hrdinky jsou o deset let mladší než postavy Sexu ve městě a ani jedna z nich není bohatá ani úspěšná – spíš mají problémy s placením nájmu. Zatímco Sex ve městě popisuje eskapády úspěšné generace, která dosáhla třicítky v éře ekonomického růstu devadesátých let, Girls se naplno ocitají v krizi, která tvrdě postihla vysokoškoláky mladší třiceti let a „holky“ nejspíš čeká osud ztracené generace.
Pohled Girls na vlastní generaci je nečekaně tvrdý. Scenáristka, režisérka a představitelka hlavní role Lena Dunham nemá snahu kohokoli omlouvat nebo ukazovat v lepším světle. Sex ve městě oslavoval ženskou ekonomickou emancipaci, k níž se hlásily i divačky s neporovnatelně nižším sociálním statusem a žijící většinou život v naprostém rozporu s tím, co se dělo před kamerou. Identifikovat se s Girls může být naopak mrazivě nepříjemné. V obou „ženských“ newyorských seriálech jsou hrdinky sobecké, ambiciózní, ale zároveň také neschopné překročit vlastní hranice. Ale jenom pro Girls jsou tyto vlastnosti tématem.
Infantilita
Podle lifestylového časopisu Vogue vystihují hlavní hrdinky obou seriálů (Carrie v Sexu ve městě a Hana v Girls) „ducha doby“. Spojuje je infantilita dospělých žen. Sex ve městě nechává diváka v dětinskosti blaženě rochnit, Girls ji naopak odhaluje a zesměšňuje.
Život Carrie, Charlotty, Samanthy a Mirandy ze Sexu ve městě naplňují krátkodobá přání a tužby: nakupování, sex, případně nějaký ten sexuálně-intelektuální průzkum. Jejich „já chci“ je v seriálu prezentováno jako protest svobodných žen proti dožívajícím patriarchálním představám a jako boj za právo si užívat. Toto právo je povýšeno na nárok a mentální svět postav se s tímto nárokem nikdy nedostane do konfliktu. Sex ve městě tak legitimizuje sobectví ve formě seriálem nikde nezpochybňovaného práva užívat si.
Stejně infantilně svoje sny, cíle a představy o životě a sobě samých prosazují i holky v Girls. Když chtějí dosáhnout svého, na okolí příliš ohled neberou. Nevíme, jak by reagovaly hrdinky Sexu ve městě, kdyby svého cíle nedosáhly. Tvůrci tohoto seriálu se totiž místy podobají rodičům hýčkajícím si své potomky a po nějakém čase postavám vždy dají to, co si přejí. Co dělají hrdinky Girls, pokud nedostanou to, co chtěly, naopak víme: vztekají se, pláčou a obviňují okolí jako pětileté dítě, které nedostalo moučník.
Kamarádství
Mnoha ženám se na Sexu ve městě líbilo kamarádství a vzájemná podpora hrdinek, které divačky v osobním životě postrádaly a považovaly je za něco, co patří mužům. Hrdinky Sexu ve městě zkrátka měly „partu“ a byly k sobě solidární. Konflikty mezi nimi v seriálu prakticky neexistují, a dokonce i ve chvílích, kdy by k nim mohl být důvod (například když se Samantha vyspí s mužem, který byl předtím na rande s Charlottou), se jim bez mrknutí oka vyhýbají.
Toto silně idealizované přátelství pomohlo vytvořit kult ženského seriálu. Nabízí totiž variantu ženské solidarity v partě, která je pro hrdinky základní sociální jednotkou a nahrazuje selhávající partnerství. Tato skupina je však funkční jen díky nulovému nároku, který na ni její členky mají. V Girls naopak vkládají hrdinky do kamarádství opravdová očekávání, která nemohou být naplněna. Seriál se také nevyhýbá reálným třecím plochám (sex s bývalým přítelem kamarádky) a ukazuje konflikty různých představ o tom, jak by takový vztah měl vypadat. Na rozdíl od Sexu ve městě, kde se předstírá, že problematické vztahy panují pouze mezi muži a ženami, je zde i vztah mezi bezdětnými ženami prezentován jako velmi konfliktní.
Ženská identita
Když se Patty a Selma, škaredé sestry Marge Simpsonové, při holení nohou dívají na Sex ve městě, vzdychají: „To je jako z našeho života.“ Identifikace se Sexem ve městě je snadná a pro ženy upínající se ke své kariéře dokonce velmi lákavá. Tato verze feminismu se plně ztotožňuje s kapitalismem, který by měl zajistit ženám rovnoprávnost tím, že se společnost jednou provždy zbaví předsudků – nic pak nebude ženám bránit v tom, aby se chovaly stejně sobecky jako muži.
Hrdinkami Sexu ve městě jsou dospělé ženy, které jsou „hotové“ a celkem přesně vědí, co od života chtějí, jejich intimní život a životní styl je věcí volby a o peníze není třeba se starat. V Girls se postavy nacházejí ve věku, kdy se jejich osobnosti ještě dotváří a hledají své místo ve světě dospělých, a otázku peněz musí řešit neustále. Seriál navíc naznačuje, že hrdinky o ekonomickou samostatnost ani moc nestojí. Jako příslušnice priviliged poor by celkem uvítaly, kdyby se o ně někdo finančně postaral a ony se mohly věnovat tomu, co je baví (psaní, cestování, zpívání).
Sex ve městě byl nakonec docela znepokojivý – oslava konzumu a sledování výhradně vlastních cílů bez jakéhokoliv přesahu nemůže nic opravdovějšího nabídnout, a tak se nás i přes celkově ploché ztvárnění postav nakonec dotkne opravdová beznaděj. Scenáristé se ji snažili zahlazovat tím, že postupně přecházeli ke schématu velké romantické lásky, ze kterého si hned v první epizodě utahovali. Sex ve městě tak nakonec vlastně popírá sám sebe.
Pokud by z hrdinek Girls nakonec také vyrostly podobné sebestředné třicátnice, dá se s jistotou říct jen to, že budou chudší. Svůj egoismus také nebudou vydávat za boj za ženská práva, ale spíš budou mluvit o seberealizaci a naplňování snů. Realizovat se skrz práci už nebude možné, což ale neznamená, že bude nutné vzdát se egoismu.
Autor je sociolog.