Polemika mezi institucionálními a neinstitucionálními filosofy ohledně toho, zda sociální sítě – a Facebook zvlášť – představují nebezpečí pro českou levici, o sociálních médiích samotných zatím neřekla nic moc zajímavého. Jádrem problému totiž není otázka, jestli Facebook nutí uživatele k jistému typu uvažování a vyjadřování, nebo zda převládající typ komunikace závisí pouze na aktivitě uživatelů. Zastánci první možnosti Facebooku přisuzují vlastnosti, které zcela jistě nemá, ti druzí jej zase považují za zcela neproblematické médium, jehož jedinou nevýhodou je trvalé uchovávání všech dat, která mu poskytujeme.
„Nepotřebujeme kultivovanější a obezřetnější diskuzi na Facebooku, nepotřebujeme ani lepší ‚přátele‘. Potřebujeme prostor, v němž se budou střetávat různé náhledy na svět různých společenských skupin a tříd.“
Antonín Kosík ve svém textu nakousl důležitý aspekt fungování facebookové komunikace, kterého však využil pouze k osočování Michaela Hausera a jeho pohledu na věc ve stylu: „To je lidmi, s kterými se stýkáš!“ Naši komunikaci totiž bezpochyby ovlivňuje skupina uživatelů, které jsme si vybrali za své „přátele“ a s nimiž jsme na sociálních sítích v každodenním kontaktu. Tuto rozvětvenou a horizontální komunikaci rozbíjí pouze vertikální útoky sponzorovaných příspěvků, které do našich virtuálních životů pronikají čím dál častěji. Facebook je především byznys, a to je dobré mít vždy na paměti. Firma sleduje svůj obchodní zájem a zcela logicky postupně zvyšuje frekvenci sponzorovaných příspěvků, které se „obyčejným“ uživatelů objevují ve feedu novinek. Dělá to pozvolna, protože nechce přijít o uživatele, kteří na Facebooku sponzorovaný obsah neposkytují, právě oni jsou totiž důvodem, proč lidé tuto sociální síť používají a proč je pro inzerenty a firmy atraktivní.
Společnost přátel
Skupina námi vybraných uživatelů a sledovaných stránek samozřejmě ovlivňuje to, jak se na síti chováme, což má velmi zajímavé společenské důsledky. Přestože je Facebook soukromá společnost, běžně jsou jeho služby využívány k veřejné prezentaci – ať už jde o politický či jiný marketing, prezentaci státních institucí, aktivismus nebo publicistiku. Facebook se stal hybridním prostorem, v němž se částečně realizuje veřejný život, ovšem v jasně vymezených mantinelech určovaných skupinou vývojářů soukromé firmy. Lidé hledající prostor k sebeprezentaci považují sociální sítě za ideální médium, jehož prostřednictvím mohou šířit své myšlenky, informovat občany o vlastních záměrech a aktivitách. Celá řada společenských kauz posledních let začala nešťastným či přímo skandálním vyjádřením poslanců parlamentních stran nebo veřejně známých osobností na sociálních sítí. Na představě Facebooku jako demokratického kolbiště, na němž se každodenně uskutečňují souboje názorů a argumentů, do nichž může zasáhnout každý, si ujíždějí tak trochu všichni.
Naštve-li nás politické rozhodnutí nebo výrok známé osobnosti, spěcháme se svým komentářem na Facebook, abychom ze sebe dostali frustraci a pocit, že s věcí nemůžeme nic dělat. „Tos napsal moc hezky, Honzo!“, „Bych blil!“ a podobné odpovědi nás zbavují dojmu, že jsme jen bezmocnými pozorovateli, a s pocitem dobře odvedené práce se vracíme ke svému běžnému životu. Dělit se o své pocity, názory nebo jen „výkřiky“ rozhodně není nic špatného, problém je spíš v tom, s kým se o ně dělíme a co od toho očekáváme. Jelikož se naše zprávy většinou dostanou především k „přátelům“, výsledkem bývá sebepotvrzování uvnitř uzavřené skupiny uživatelů. Naše ambice jsou však většinou mnohem vyšší: chceme svým slovem (facebookovým postem) ovlivnit společnost a uvažování lidí.
Frustrace z reality
Problémem Facebooku není v první řadě to, že vyžaduje určitý způsob komunikace (ta skutečně do velké míry závisí na uživatelích, s nimiž komunikujeme), ale samotný fakt, že uživatel Facebooku má při komunikaci na mysli mnohem větší výseč společnosti, než s jakou reálně komunikuje. Jakmile je ve své facebookové komunikaci úspěšný (lidé jeho příspěvky lajkují, smějí se jeho vtipům a sdílejí jeho moudra), dostavuje se pocit frustrace z toho, že mimo virtuální síť se názory lidí nemění a vše pokračuje po zaběhnutých kolejích . Tato konstelace sama o sobě postačuje k tomu, aby se vytvořilo vhodné podhoubí komunitnímu sektářství. Do své komunikace zavinutá skupina „přátel“ posiluje svoji identitu, ale zároveň ztrácí jakýkoli společenský dosah.
Uživatel si služby Facebooku optimalizuje podle svých představ a většinou nechce narážet na protichůdné názory, řešit potíže nižších či vyšších sociálních tříd, příslušníků odlišných etnických skupin, ras nebo národů – a už vůbec s nimi nechce o čemkoli diskutovat. Sociální sítě jsou komunikační obdobou gated communities. Přestože byly původně vytvořeny k tomu, aby spojovaly různorodé skupiny lidí, hledáme na nich především „partu“ lidí, která sdílí naše hodnoty a názory a jejíž se cítíme být součástí. Přitom si ovšem optimalizujeme představu o celé společnosti. Také kvůli tomu dochází u mnoha začínajících ambiciózních politických stran, jejichž sebeprezentace na sociálních sítích má velký dopad na uživatele, k následnému rozčarování nad nevalnými volebními úspěchy. Nepotřebujeme kultivovanější a obezřetnější diskuzi na Facebooku, nepotřebujeme ani lepší „přátele“. Potřebujeme prostor, v němž se budou střetávat různé náhledy na svět různých společenských skupin a tříd. To, že takových míst už není mnoho, není potřeba dodávat.
Autor je redaktor A2.