Na počátku dubna uspořádala squatterská iniciativa demonstraci pod názvem Komu patří město?, aby zviditelnila problémy, které se zdají neviditelné. Aby obnažila nejen spekulace s nemovitostmi a kriminalizaci lidí, kteří proti nim vystupují, ale také proto, aby nastolila otázku, komu náleží město, v němž žijeme, a kdo a jak o něm má rozhodovat.
Celá akce začínala symbolicky na Pohořelci před prázdným domem U Svatého Michala a končila před dalším prázdným domem v Neklanově ulici. Obě prázdné budovy během posledních měsíců zviditelnili squatteři svými akcemi v srpnu a únoru.
Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet
Dům na Pohořelci patří od roku 2006 firmě CPI miliardáře Radovana Vítka. Obyvatelé domu byli – dílem za náhrady, dílem po soudních sporech – nedobrovolně vystěhováni. Posledního nájemníka se vlastník zbavil v roce 2007 a nyní – alespoň papírově –0 sídlí v prázdném domě více než stovka firem. Z domu obývaného lidmi se tak stala prázdná schránka pro podivné společnosti s nejasnými vlastníky a příjmy, které končí v různých daňových rájích. V následujících letech ale nejspíš získají nové sousedy. Vlastník má podle posledních zpráv v úmyslu památkově chráněný dům přestavět na velké luxusní byty s podzemními garážemi.
„Život v kapitalistickém městě je tak hra s nulovým součtem: zisky jedněch jsou ztrátami druhých.“
Dům v Neklanově ulici vlastní firma Neklanova 3 s.r.o., která patří do neprůhledné sítě převážně italsko-českých firem, jež zastupuje italský podnikatel Stefano Camnasio. Tato společnost se také postupně zbavila všech nájemníků v domě až na jednoho, který vyhrál soudní spor a nadále v domě bydlí. Během roku 2013 byl jeho byt opakovaně vykraden, dům byl postupně rozkrádán a rozebírán, takže se nájemník obrátil na squattery, kteří s ním v domě od září žili – do doby, než je nechal vlastník vystěhovat. Za jejich přítomnosti vykrádání ustalo. Oproti domu na Pohořelci není tak zcela jasné, co vlastník s domem po vystěhování obyvatel vlastně zamýšlí. Proslýchá se, že luxusní hotel, případně luxusní byty. Ale vzhledem k tomu, že sesterské firmy z této developerské pavoučí sítě vlastní řadu prázdných a chátrajících nemovitostí po Praze, jde možná prostě jen o spekulace s nemovitostmi a pozemky. Finanční kapitál se propere a uloží do nemovitostí, neztrácí na ceně kvůli inflaci a bez nájemníků se lépe zhodnotí.
Domy na Pohořelci a v Neklanově jsou jen dva příklady z mnoha. Zatímco investor na Pohořelci deklaruje, že chátrající dům zrenovuje na luxusní bydlení pro vyvolené, investor v Neklanově mlží a vyhrožuje nájemníkovi i squatterům. Jde o dva rozdílné přístupy, které spojuje několik věcí: neochota hlásit se ke svému podnikání, neprůhledné sítě firem, mateřské a dceřiné společnosti, neochota platit daně v České republice a záliba v daňových rájích. Ale především nadřazování práva na soukromé vlastnictví uživatelským právům a prosazování logiky zisku proti potřebám lidí.
Uzavřená logika zisku
Ale nemohou si koneckonců Vítek s Camnasiem dělat se svým soukromým vlastnictvím co chtějí? Nechat domy prázdné, přestavět je na luxusní byty, hotely či garáže? Odpověď na to je výsostně politická, protože se týká představy města a světa, ve které chceme a máme žít. V současnosti města představují centrum vytváření kapitálu a platformu pro spojité procesy produkce zboží a jeho spotřeby. Města jsou součástí globálního kapitalistického stroje na vytváření zisku a akumulaci kapitálu, na povzbuzování a zvyšování konzumace. Kapitalisté města potřebují, mohou zisky investovat tak, aby stabilně generovaly další kapitál. A tak developeři mohou skupovat nejen nemovitosti, ale dokonce i celé části čtvrtí a utvářet je podle své logiky zisku. Developerská společnost Orco tedy vlastní část Bubenče a Sekyra Group zase část Žižkova. Města utváří úzká vrstva bohatých developerů, politiků a byznysmenů – jsou to města pro lidi, jejichž lidství určuje především to, že jsou zároveň konzumenty. Všemu dominuje směnná hodnota. Obyvatelé jsou vytlačováni ze zásadních rozhodování o tom, jak město bude vypadat, co a jak se v něm bude dělat. Zásadním problémem zůstává sociální nespravedlnost, která materializuje a dále reprodukuje sociální nerovnosti.
Ale město můžeme chápat i jinak než pouze jako součást kapitalistického stroje na produkci soukromých zisků. Města jsou do značné míry „uzavřené celky“ a jejich prostor, budovy i pozemky jsou limitované zdroje. Život v kapitalistickém městě je tak hra s nulovým součtem: zisky jedněch jsou ztrátami druhých.
Jak upozorňují sociologové Henri Lefebvre či David Harvey, město můžeme chápat také jako kolektivní produkt, jako schopnost kolektivně přetvářet a měnit místo, ve kterém lidé společně žijí. Město s jeho ulicemi, budovami, památkami, parky, s jeho veškerou infrastrukturou, bylo kolektivně materiálně vytvořeno a jeho udržování a fungování je závislé na kolektivní práci městského obyvatelstva, na jejich společné kultuře. Je vystavěno a neustále udržováno lidskou prací, která vytváří nadhodnotu. Jedinečnost kolektivně utvářených zdrojů je ale šikovně využívaná ke zvyšování prestiže a ceny nemovitostí a pozemků. Co by byl Vítkův dům na Pohořelci bez okolních památkově chráněných domů, blízkého Pražského hradu či Nerudovy ulice? Jakou hodnotu by měly pozemky v Bubenči bez okolní zástavby či dostupnosti MHD?
Legálně, ale nikoliv legitimně
Navzdory kolektivnímu tvůrčímu procesu není právo ovlivňovat podobu města a právo jej využívat distribuováno rovnoměrně. Právo na rozhodování o městě mají mít především ti, kdo ve městě žijí a užívají ho. Jde o uplatňování užitné hodnoty města. Pro Lefebvra to není žádný „legální projekt“, nic, co je jednou provždy zapsáno v zákoníku, ale spíše morální nárok, východisko pro iniciativy a ideje, výzva k oživení politického života, k samosprávě, k participaci skrze přímou akci, která se bude snažit překonávat odcizující stát a kapitalismus.
V kapitalismu jde o to, zredukovat vše ve městě, prostorem počínaje a lidmi konče, na ekonomickou hodnotu, na které lze vydělat. A hlavní úlohu v tom hraje systém soukromého vlastnictví, skrze který pak dominantní soukromí vlastníci, zcela legálně, ale nikoli legitimně rozhodují o městě. V právu na město Lefebvre vidí možnost, jak si obyvatelé města mohou přivlastnit lokalitu a utvářet ji podle svých potřeb, přání a tužeb. Tím si uzurpují nárok na to, co je jejich, ve smyslu obecně sdílených statků. Prostor města je totiž obecně sdílený statek a je nespravedlivé ho privatizovat. Právo na město tak v podstatě deklaruje: město patří těm, kdo v něm žijí.
Ve zmiňovaných konfliktech mezi squattery a vlastníky prázdných nemovitostí tudíž nejde jen o konkrétní střechy nad hlavou, ale o mnohem podstatnější otázky. Nelze si navíc nevšimnout, že zvláště v poslední době je Praha ohniskem řady sporů, v nichž je nuceno bránit se tlaku developerů čím dál více obyvatel. Zbývá domyslet, jak tyto zdánlivě partikulární boje přetavit v jednotné hnutí za právo na město.
Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.