„Se svýma teniskama jsem vážně spokojenej. Koukni, jsou šedý. Když se nad tím zamyslíš, tak šedá je skvělá barva, protože bílá je moc výrazná a černá, to už jsou lakýrky. A šedá je jako něco úplně uprostřed. Prostě ideální,“ mudruje Larry David v jedné scéně sitcomu Curb Your Enthusiasm (Larry, zklidni to) a z monologu je zřejmé, že jeho názory na módu mají jednoznačnou logiku. „Nic takového jako móda neexistuje,“ říká, když si obléká, stejně jako každý jiný den, tenisky, rifle a černé tričko. Teď se šedesátník z Hollywoodu, který se proslavil jako scenárista seriálu Seinfeld a následně coby poněkud excentričtější ztvárnění sebe samého ve zmíněném sitcomu, stal díky ignorování oficiálních pravidel oblékání poněkud nepravděpodobnou módní ikonou. Může za to styl normcore, aktuální internetový fenomén, který hlásá, že v oblékání má přednost funkčnost a pohodlí před módními trendy a kreacemi návrhářů.
Antitrend
Když vloni v říjnu přišli newyorští trendsetteři K-Hole se zprávou, že mladí lidé přestávají v módě vyhledávat originalitu a začínají být spokojení s anonymním vzhledem, vypadalo to nejdříve jako nějaká parodie na módní marketing. „Antitrend, který se stal novým trendem. To tady panečku ještě nebylo!“ Jestliže se ale začtete do jejich textu Youth Mode: A Report on Freedom, začnou věci dávat trochu větší smysl. „Kdysi šlo být zvláštní – udržet si svoji odlišnost v čase a před určitým publikem. Pokud jsi byl jiný než lidi kolem tebe, byl jsi v bezpečí. Jenže internet a globalizace to všechno pěkně zkurvily,“ píše se v textu, který vysvětluje, že módní trendy se v posledních letech měnily s takovou rychlostí, že už nebylo v lidských silách je zvládat sledovat. Virtuální kultura se díky své rychlosti začala většině diváků jevit jako pouhá šmouha, a tak se ji rozhodli nadobro opustit. A místo výlučnosti se v oblékání začala oslavovat fádnost.
„Jak klesají počty lajků a followerů, přichází vystřízlivění z představ o vlastní výlučnosti. Energie vložená do individualizace se najednou zdá zcela zbytečná – všichni jsme v jádru stejní, tak proč vůbec ještě něco předstírat.“
Individualita moderního já je z velké míry produktem marketingu. Osobnost se dá koupit a není ani moc drahá, říká nám reklama. V posledních letech navíc posedlost individualitou úspěšně nafukují sociální sítě, které do velké míry stojí na narcisismu svých uživatelů a jejich potřebě utvrzovat se v tom, že žijí zcela ojedinělé a nenapodobitelné životy. Vytvářet tuto iluzi je ve světle ekonomické krize čím dál obtížnější a lidé už pomalu přestávají zvládat obhospodařování svých profilů, natož aby ještě projevovali zájem o ostatní. A s tím jak klesají počty lajků a followerů, přichází vystřízlivění z představ o vlastní výlučnosti. Energie vložená do individualizace se najednou zdá zcela zbytečná – všichni jsme v jádru stejní, tak proč vůbec ještě něco předstírat. Velký článek v New York Times z konce února popsal normcore jako „trend pro lidi, kteří si uvědomují, že jsou jen jedněmi ze sedmi miliard“.
Internetové stránky s radami typu „Jak se oblékat ve stylu normcore“ provolávají slávu ikonickému černému roláku Steve Jobse, seprané džínové košili Jerryho Seinfelda nebo kulatým obroučkám brýlí Williama Gibsona. Ještě pořád by to celé mohl být kolosální vtip, jenže s ironií to je dneska zatraceně složité. Kde je vůbec její hranice? Hipsteři ironicky přijali řepáckou oděvní kulturu truckerů, metalistů i chudiny z přívěsů a udělali z ní zcela neironický trend, který pak velké oděvní firmy začaly prodávat jako nový styl. Vymažte si z celého procesu hipsterský pocit elitářství a máte normcore.
Retro, lenost nebo nulový bod?
V popu se ostatně poslední dobou děje něco podobného – blyštivý multimilionový spektákl hvězd, jako jsou Lady Gagy či Katy Perry, odchází do propadliště dějin a nahrazuje ho civilnost a nekašírovaná obyčejnost interpretů typu Lorde či Mac DeMarco, kteří zpívají o tom, jaké to je žít na maloměstě a umírat nudou. Žádné metaodkazy, složité kódování ani rafinované reference, jen čistý postoj, který nelze rozložit na prvočinitele, ale jen se do něj empaticky vcítit.
Všechno navíc nasvědčuje tomu, že kultura se posunula do posthipsterské éry. Informace z obskurních internetových fór přestávají být zaručeným sociálním kapitálem a nahrazují je staré dobré mezilidské vztahy z fyzického světa. Není to náhoda, že ikonické elementy normcore odkazují na začátek devadesátých let a módu flákačů (slackers) či grunge look, který také dával okatě najevo, jak moc kašle na módní pravidla. Stejně jako dnešní „millennials“ či „generace Y“ také poslední vlna „rockové autenticity“ a zároveň poslední silná offline generace se zrodila tváří v tvář hrozbě nezaměstnanosti a mizerných životních perspektiv.
Je tedy normcore jen dalším produktem retro cyklu, který do hry vrací devadesátky a jejich témata? Nebo je to skutečně onen pověstný nulový bod kultury, od něhož se dějiny módy či obecněji vkusu začnou odvíjet zase zcela novým směrem? Anebo prostě z neochoty jedné generace podřizovat se virtuálním trendům uměle vytváříme velké téma a za vším je jen obyčejná lenost někoho, kdo si zvykl mít všechno kliknutím myši. Nakonec i Larry David ze zmíněného seriálu prostě jen nenáviděl chození do obchodů, protože v nich bylo příliš mnoho lidí, což jako sociopat špatně snášel.
Autor je hudební publicista.