V televizních záběrech z masových protestů v Kyjevě proti Janukovyčově vládě jsme znovu a znovu viděli demonstranty strhávající Leninovy sochy. Byl to snadný způsob, jak projevit vztek: tyhle sochy sloužily jako symbol sovětského útlaku a Putinovo Rusko je vnímáno jako pokračování sovětské nadvlády nad svými sousedy. Mějme na paměti, že Leninovy sochy se v Sovětském svazu začaly šířit až v roce 1956 – do té doby byly mnohem rozšířenější sochy Stalina. Avšak po Chruščovově „tajném“ odhalení Stalina na XX. sjezdu KSSS byly všechny Stalinovy sochy nahrazeny Leninovými. Lenin se stal doslova náhražkou za Stalina. Zcela jasně to bylo vidět poté, co se změnila hlavička titulní strany novin Pravda. Do té doby se v levém horním rohu nacházela kresba dvou profilů, Lenina a Stalina, bok po boku. Krátce po veřejném odmítnutí Stalina na XXII. sjezdu nejenže byl jeho profil odstraněn, ale nahradil ho druhý Leninův profil. Teď tu byli dva stejní Leninové, vytištění bok po boku. Svým způsobem učinila tato prapodivná reprodukce nepřítomného Stalina viditelnějším než kdykoli předtím.
„Ukrajinci samozřejmě zdaleka nejsou slepí k realitě Evropské unie. Jsou si plně vědomi jejích problémů a disproporcí. Jenže jejich vlastní situace je mnohem horší. Evropa může mít problémy, avšak jsou to problémy bohatých lidí.“
Vidět Ukrajince, jak strhávají Leninovy sochy, aby tak vyjádřili svou vůli zbavit se sovětské nadvlády a prosadili národní svrchovanost Ukrajiny, bylo nicméně jistou ironií historie. Zlatou érou ukrajinské národní identity totiž nepředstavovalo carské Rusko, v němž bylo ukrajinské národní sebeprosazení potlačováno, ale první desetiletí Sovětského svazu, kdy se v sovětskou oficiální politikou na hladomorem a válkou vyčerpané Ukrajině nastala takzvaná korenizacija. Ukrajinská kultura a jazyk prožily znovuzrození, bylo zavedeno právo na zdravotní péči, vzdělání a sociální zabezpečení. Korenizacija dosti jednoznačně odpovídala zásadám, jak je formuloval Lenin: „Proletariát musí bojovat proti tomu, aby utlačované národy byly násilím udržovány v rámci hranic určitého státu, a to právě znamená bojovat za právo na sebeurčení. Proletariát musí požadovat svobodu, aby se mohly politicky oddělit kolonie a národy, jež jsou utlačovány ‚jeho vlastním‘ národem. Jinak bude internacionalismus proletariátu planý a deklarativní; jinak nebude možná ani důvěra, ani třídní solidarita mezi dělníky utlačovaného a utlačujícího národa.“
Lenin zůstal tomuto stanovisku věrný až do konce: bezprostředně po Říjnové revoluci, kdy Rosa Luxemburgová tvrdila, že malé národy mají dostat suverenitu jen tehdy, pokud v novém státě převládnou pokrokové síly, byl Lenin příznivcem bezpodmínečného práva na odtržení.
Car, stalinisté a Putin
Ve svém posledním boji proti Stalinovu projektu centralizovaného Sovětského svazu Lenin opět hájil bezpodmínečné právo malých národů na odtržení (v tomto případě šlo o Gruzii) a trval na úplné suverenitě národnostních entit tvořících Sovětský svaz – není divu, že 27. září 1922 Stalin obvinil Lenina v dopise Politbyru z „národnostního liberalismu“. Směr, kterým se Stalin již tehdy ubíral, lze jasně poznat z jeho návrhu, aby vláda Sovětského Ruska byla současně vládou dalších pěti republik (Ukrajiny, Běloruska, Ázerbájdžánu, Arménie a Gruzie): „Bude-li toto rozhodnutí schváleno Ústředním výborem VKS, nebude zveřejněno, ale sděleno republikovým Ústředním výborům a dáno k oběhu mezi sovětskými orgány, Ústředními výkonnými výbory nebo Sjezdy sovětů těchto republik. Poté bude na Všeruském sjezdu sovětů vyhlášeno jakožto přání těchto republik.“
Tím byl odstraněn vztah mezi vyšším orgánem, Ústředním výborem, a jeho základnou: nadřazený orgán jí nyní prostě vnucoval svou vůli. Ale na tom ještě nebylo dost – Ústřední výbor rozhodoval, o jaká rozhodnutí má základna vyšší autoritu žádat, jako by to bylo její vlastní přání. Nejzřetelněji se to ukázalo v roce 1939, když tři pobaltské státy požádaly o přijetí do Sovětského svazu, který jim toto přání splnil. Tím vším se Stalin vracel k předrevoluční carské politice: ruská kolonizace Sibiře v 17. století a muslimské Asie v 19. století se už nezatracovala jako imperialistická expanze, ale byla oslavována, protože přivedla tyto tradiční společnosti na cestu pokroku a modernizace. Putinova zahraniční politika je jasným pokračováním carské a stalinistické linie. Podle Putina bolševici po ruské revoluci značně poškodili ruské zájmy: „Bolševici z řady důvodů, budiž jim Bůh soudcem, připojili velké části historického jihu Ruska k ukrajinské republice. Učinili tak, aniž by se ohlíželi na etnickou tvářnost populace, a právě tyto oblasti dnes tvoří jihovýchod Ukrajiny.“
Není divu, že to jsou portréty Stalina, jež opět vidíme na vojenských přehlídkách a veřejných slavnostech, zatímco Lenin byl z historie vymazán. V průzkumu veřejného mínění vypracovaném v roce 2008 televizní stanicí Rossija byl Stalin půl milionem hlasů vybrán jako třetí největší Rus všech dob, Lenin byl šestý. Lidé Stalina neoslavují jako komunistu, ale jako obnovitele ruské velikosti po Leninově nevlastenecké úchylce. Putin nedávno užil pro sedm jihovýchodních ukrajinských oblastí termín Novorossija (Nové Rusko), čímž oživil název naposledy používaný v roce 1917.
Avšak leninistický proud přežíval navzdory represím v komunistické ilegální opozici proti Stalinovi. Dlouho před Solženicynem, jak v roce 2011 napsal novinář Christopher Hitchens, „kladli zásadní otázky o Gulagu představitelé levicové opozice, od Borise Souvarina přes Victora Serge po C.L.R. Jamese, v tu pravou chvíli a s velkým nebezpečím. Tito odvážní a jasnozřiví heretici byli z historie jaksi vyškrtnuti (očekávali ovšem často něco mnohem horšího, k čemuž nezřídka i došlo).“ Tento vnitřní disent byl v příkrém kontrastu s fašismem přirozenou částí komunistického hnutí. „V nacistické straně nebyli žádní disidenti“, pokračuje Hitchens, „kteří by riskovali život na základě předpokladu, že Führer zradil pravou podstatu nacismu.“ Právě kvůli tomuto napětí v srdci samotného komunistického hnutí byl za čistek v třicátých letech nejnebezpečnějším místem vrchol nomenklatury: během několika let bylo zastřeleno osmdesát procent členů ústředního výboru a velení Rudé armády. Jiný projev disentu nalézáme v posledních dnech reálného socialismu, když davy demonstrantů zpívaly oficiální písně, dokonce i národní hymny, aby vládnoucím připomněli jejich nesplněné sliby. V NDR byl zase od počátku sedmdesátých let do roku 1989 zpěv národní hymny na veřejnosti považován za trestný čin – její slova „Deutschland einig Vaterland“ (Německo, jednotná vlast) neodpovídala myšlence východního Německa jako nového socialistického národa.
Rusko a fašismus
Znovuzrození ruského nacionalismu způsobilo, že určité historické události bylo třeba přepsat. Nedávný životopisný film Admiral od Andreje Kravčuka oslavuje život Alexandra Kolčaka, bělogvardějského velitele, který vládl Sibiři v letech 1918 až 1920. Stojí však za to připomenout totalitní potenciál i otevřenou brutalitu, kterou v tomto období projevily kontrarevoluční síly bílých. Kdyby v občanské válce bílí zvítězili, bylo by, jak píše Hitchens „mezinárodní slovo pro fašismus nikoliv italského, ale ruského původu (…) Generálmajor William Graves, který velel americkým expedičním silám během invaze na Sibiř v roce 1918 (tato událost je ve všech amerických učebnicích pečlivě zaretušována), se ve svých pamětech zmínil o všeprostupujícím, smrtícím antisemitismu, který ovládal ruskou pravici a dodal: ‚Pochybuji, že v historii najdeme během posledních padesáti let jakoukoli jinou zemi na světě, kde bylo možné spáchat vraždu tak bezpečně a s menším strachem z trestu než na Sibiři za vlády admirála Kolčaka.‘“
Veškerá evropská neofašistická pravice (v Maďarsku, Francii, Itálii nebo Srbsku) v nynější ukrajinské krizi důsledně podporuje Rusko, čímž usvědčuje ze lži oficiální ruskou prezentaci krymského referenda jako volby mezi ruskou demokracií a ukrajinským fašismem. Události na Ukrajině – masové protesty, jež svrhly Janukovyče a jeho gang – by se měly chápat jako obrana proti temnému dědictví, jež Putin oživil. Protesty spustilo rozhodnutí ukrajinské vlády upřednostnit dobré vztahy s Ruskem před integrací Ukrajiny s Evropskou unií. Jak se dalo čekat, mnoho antiimperialistických levičáků reagovalo blahosklonným poučováním Ukrajinců: jak jsou naivní, když si stále idealizují Evropu, aniž by si uvědomovali, že připojení se k Unii by z Ukrajiny udělalo pouhou ekonomickou kolonii západní Evropy, kterou by dříve či později čekal osud Řecka. Ukrajinci samozřejmě zdaleka nejsou slepí k realitě Evropské unie. Jsou si plně vědomi jejích problémů a disproporcí. Jenže jejich vlastní situace je mnohem horší. Evropa může mít problémy, avšak jsou to problémy bohatých lidí.
Měli bychom tedy prostě podpořit ukrajinskou stranu konfliktu? Máme k tomu „leninský“ důvod. Lenin ve svých posledních textech, dlouho poté, co odvolal utopii Státu a revoluce, objevil ideu skromného, „realistického“ projektu bolševismu. Tvrdil, že kvůli nedostatečné úrovni ekonomického rozvoje a kulturní zaostalosti ruských mas není možné, aby Rusko „přešlo přímo k socialismu“. Všechno, co sovětská moc může dělat, je kombinovat umírněnou politiku „státního kapitalismu“ s intenzivní kulturní výchovou rolnických mas – nikoliv propagandistickým vymýváním mozků, ale trpělivým, postupným zaváděním civilizovaných standardů. Fakta a čísla odhalují, „jak obrovské množství dřiny stále máme před sebou, abychom dosáhli standardů obyčejné západoevropské civilizované země (…) Musíme mít na paměti poloasijskou nevzdělanost, z níž jsme se ještě nevymanili.“
Můžeme tedy obrat ukrajinských demonstrantů k Evropě chápat jako příznak toho, že jejich cílem je také „dosáhnout standardů obyčejné západoevropské civilizované země“? V tomto bodě se všechno komplikuje. Co přesně představuje Evropa, k níž se obracejí ukrajinští demonstranti? Nelze ji zredukovat na jedinou ideu: zahrnuje nacionalistické a dokonce i fašistické prvky, ale také ideu toho, co filosof Etienne Balibar nazývá „égaliberté“, tedy svoboda-v-rovnosti. Právě to je jedinečný přínos Evropy globálnímu politickému myšlení, jakkoli jde o praxi, již dnes evropské instituce i samotní občané z většiny opustili. Mezi těmito dvěma póly se nachází také naivní víra v hodnoty evropského liberálně demokratického kapitalismu. Evropa může v ukrajinských protestech spatřit své vlastní nejlepší a nejhorší stránky, svůj emancipační universalismus stejně jako svou temnou xenofobii.
Evropská xenofobie
Začněme temnou xenofobií. Ukrajinská nacionalistická pravice je jen jedním příkladem toho, co se dnes děje od Balkánu po Skandinávii, od USA po Izrael, od Střední Asie po Indii: etnické a náboženské vášně se šíří a osvícenské hodnoty ustupují. Ty vášně tu v skrytu byly přítomny vždy, nová je nestoudná otevřenost, s níž se projevují. Představte si společnost, která zcela integrovala velké moderní axiomy svobody, rovnosti, práva na vzdělání a zdravotní péče pro všechny své příslušníky a kde jsou rasismus a sexismus čímsi nepřijatelným a směšným. Pak si ale představte, že ačkoliv tato společnost zachovává těmto axiomům navenek věrnost, de facto je zbavuje své podstaty. Zde je příklad ze zcela nedávné evropské historie: v létě 2012 Viktor Orbán, maďarský pravicový předseda vlády, prohlásil, že střední Evropa potřebuje nový ekonomický systém. „Umožněte nám věřit,“ řekl, „že Bůh nám bude nápomocen a my nebudeme muset vynalézat místo demokracie nový politický systém, který by bylo třeba nastolit v zájmu ekonomického přežití (…) Spolupráce je otázkou síly, ne záměru. Samozřejmě, že tu jsou země, kde věci fungují jinak, například Skandinávie, ale taková poloasiatská lůza jako my se může sjednotit jedině tehdy, je-li zde síla.“
Ironie těchto slov neunikla některým starým maďarským disidentům: když Sovětská armáda vtrhla v roce 1956 do Budapešti, aby rozdrtila povstání, poselstvím, které maďarští vůdci pod tlakem okolností opakovaně vysílali k Západu, bylo, že hájí Evropu proti asijským komunistům. Nyní, po zhroucení komunismu, prezentuje křesťansko-konzervativní vláda jako svého hlavního nepřítele multikulturní konzumní liberální demokracii, jež je ideálem dnešní západní Evropy. Orbán už vyjádřil své sympatie ke „kapitalismu s asijskými hodnotami“. Bude-li tlak Evropy na Orbána pokračovat, lze si snadno představit, jak vysílá na Východ zprávu: „Bráníme zde Asii!“
Dnešní antiimigrační populismus nahradil barbarství přímé barbarstvím s lidskou tváří. Je uskutečněním regrese od křesťanské etiky „miluj bližního svého“ zpět k pohanskému privilegování kmene na úkor barbarského Jiného. Dokonce i pokud sám sebe reprezentuje jako obranu křesťanských hodnot, je ve skutečnosti sám největší hrozbou křesťanskému dědictví. „Lidé, kteří začínají bojovat proti církvi za svobodu a lidskost,“ napsal před sto lety Gilbert K. Chesterton, „končí tím, že svobodu i lidskost odvrhují, jen když mohou bojovat proti církvi (…) Lidé věřící pouze v tento svět nezničili božské věci, zničili však věci světské, je-li jim to nějakou útěchou.“ Netýká se zastánců náboženství totéž? Fanatičtí obránci náboženství začali útoky na současnou sekulární kulturu – není překvapením, když končí tím, že se vzdávají jakékoliv smysluplné náboženské zkušenosti. Podobně i mnoho liberálních válečníků tak dychtí po boji s antidemokratickým fundamentalismem, že končí odvrhnutím svobody a demokracie, jen aby mohli bojovat proti teroru. Tito „teroristé“ snad jsou připraveni zničit tento svět z lásky ke světu onomu, avšak bojovníci proti teroru jsou stejně tak připraveni zničit vlastní demokratický svět z nenávisti k Jinému v podobě muslima. Někteří z nich natolik milují lidskou důstojnost, že jsou připraveni na její obranu legalizovat mučení. Obránci Evropy před hrozbou imigrace dělají víceméně to samé. Ve svém zápalu při ochraně židokřesťanského dědictví jsou připraveni vzdát se toho, co je na něm nejpodstatnější. Antiimigrační obránci Evropy, a ne hypotetické davy imigrantů, chystajících se k invazi, jsou pro Evropu skutečnou hrozbou.
Jedním ze symptomů regrese je to, že od nové evropské pravice často zaznívá požadavek „vyváženějšího“ pohledu na dva „extremismy“, levicový a pravicový. Opakovaně se nám říká, že s extrémní levicí (komunismem) bychom měli zacházet stejně, jako Evropa po druhé světové válce zacházela s extrémní pravicí (s poraženými fašisty). V reálu na tom však nic vyváženého není: ztotožnění fašismu a komunismu skrytě privileguje fašismus. Slyšíme tudíž, jak pravice tvrdí, že fašismus kopíroval komunismus – Mussolini byl předtím, než se stal fašistou, socialista; Hitler byl také nacionální socialista; koncentrační tábory a genocidní násilí v Sovětském svazu existovaly celé desetiletí předtím, než se k nim uchýlili nacisté; vyhlazování Židů mělo jasný precedens ve vyhlazování třídních nepřátel a podobně. Smyslem těchto tvrzení je prosadit názor, že umírněný fašismus byl oprávněnou odpovědí tváří v tvář hrozbě komunismu (tvrzení, které již dávno před tím užil historik Ernst Nolte při své obraně Heideggerova zapletení se s nacismem). Ve Slovinsku pravice hájí rehabilitaci antikomunistické domobrany, která za druhé světové války bojovala proti partyzánům: učinili prý těžké rozhodnutí kolaborovat s nacisty, aby se postavili mnohem většímu komunistickému zlu.
Mainstreamoví liberálové nám říkají, že když jsou elementární demokratické hodnoty ohrožovány etnickými či náboženskými fundamentalisty, měli bychom se sjednotit v podpoře liberálně-demokratické agendy, zachránit to, co zachránit lze, a odložit sny o radikálnějších společenských přeměnách. Toto volání po solidaritě má však jednu klíčovou vadu: ignoruje to, že liberalismus a fundamentalismus jsou chyceny v bludném kruhu. Tím, co nutí fundamentalismus k vehementní obraně a prosazování, je agresivní pokus exportovat liberální benevolenci. Slyšíme, jak nám dnešní politici nabízejí volbu mezi liberální svobodou a fundamentalistickým útlakem a triumfálně kladou řečnickou otázku: „Chcete, aby byly ženy vyloučeny z veřejného života a zbaveny svých práv? Chcete, aby jakákoli kritika náboženství byla trestána smrtí?“ U těchto otázek by v nás měla vyvolat podezření ona samozřejmost odpovědi: kdo by mohl tohle chtít? Problém je, že liberální universalismus už dávno ztratil svou nevinnost. To, co Max Horkheimer řekl ve třicátých letech o kapitalismu a fašismu, platí v odlišném kontextu i dnes: ti, kdo nechtějí kritizovat liberální demokracii, by měli mlčet také o náboženském fundamentalismu.
Dostát ukrajinským nárokům
Jak je to s osudem liberálně-demokratického kapitalistického evropského snu na Ukrajině? Není jasné, co Ukrajinu v Evropské unii čeká. Často jsem zmiňoval známý vtip z posledního desetiletí existence Sovětského svazu, který je v tomto případě skutečně mimořádně trefný. Žid Rabinovič chce emigrovat. Úředník v emigrační kanceláři se ho ptá proč a Rabinovič řekne: „Ze dvou důvodů. Zaprvé se bojím, že komunisté v Sovětském svazu přijdou o moc, a nová vláda svalí všechnu vinu za komunistické zločiny na nás Židy.“ „To je ale naprostý nesmysl,“ přeruší ho úředník, „v Sovětském svazu se nemůže nic změnit, komunistická moc zde přetrvá na věky!“ „Jo,“ odpovídá Rabinovič, „to je ten druhý důvod.“ Představte si odpovídající výměnu mezi Ukrajincem a zástupcem Evropské unie. Ukrajinec si stěžuje: „Na Ukrajině se šíří panika ze dvou důvodů. Zaprvé se obáváme, že pod ruským tlakem nás Evropská unie opustí a naše hospodářství se zhroutí.“ Zástupce Unie ho přeruší: „Ale vždyť nám můžete důvěřovat, my vás neopustíme. Ano, bezpečně převezmeme odpovědnost za vaši zemi a budeme vám říkat, co máte dělat!“ „Jo,“ odpovídá Ukrajinec, „to je ten druhý důvod.“ Otázkou není, zda si Ukrajina Evropu zaslouží nebo zda je dost dobrá, aby mohla do Unie vstoupit, ale zda může dnešní Evropa dostát nárokům Ukrajinců. Skončí-li Ukrajina jako směska etnického fundamentalismu a liberálního kapitalismu, kde budou za nitky tahat oligarchové, bude stejně tak evropská, jako je dnes evropské Rusko (nebo Maďarsko). Příliš málo pozornosti se věnuje úloze, kterou v ukrajinských událostech hrají různé skupiny oligarchů – „proruští“ a „prozápadní“.
Někteří političtí komentátoři prohlašují, že Evropská unie neposkytla Ukrajině v jejím boji s Ruskem dostatečnou podporu a že její odpověď na ruskou okupaci a anexi Krymu byla vlažná. Je tu však jiný druh podpory, kterého se nedostávalo ještě nápadněji: návrh proveditelné strategie, která by umožnila vyjít z mrtvého bodu. Evropa nedokáže takovou strategii nabídnout, dokud neobnoví svůj závazek vůči emancipačnímu jádru své historie. Evropské dědictví „égaliberté“ můžeme naživu udržet jedině tím, že opustíme zahnívající mrtvolu staré Evropy. Nejsou to Ukrajinci, kdo by se měl od Evropy učit. To Evropa se musí učit, jak naplnit sen, který motivoval demonstranty na Majdanu. Lekcí, kterou by si měli vystrašení liberálové zapamatovat, je to, že jen radikálnější levice může zachránit to, co z liberálního dědictví za záchranu stojí.
Demonstranti na Majdanu si vedli jako hrdinové, ale skutečný zápas – zápas o to, čím bude nová Ukrajina – začíná teď, a bude mnohem tvrdší než boj proti Putinově intervenci. Bude třeba projevit nové a riskantnější hrdinství, které už předvedli ti Rusové, již se postavili proti nacionalistickým vášním ve své vlastní zemi a odsoudili je jako mocenský nástroj. Je čas k prosazení elementární solidarity Ukrajinců a Rusů a odmítnutí samotné podstaty konfliktu. Následujícím krokem je veřejná ukázka bratrství s organizační sítí, jež vznikne mezi ukrajinskými politickými aktivisty a ruskou opozicí vůči Putinovu režimu. Snad to zní utopicky, ale jedině takové myšlení může propůjčit protestům vskutku emancipační rozměr. Jinak budeme čelit konfliktu nacionalistických vášní, kterým manipulují oligarchové. Takové geopolitické hry nejsou pro autentickou emancipační politiku ani v nejmenším zajímavé.
Autor je filosof.
Z anglického originálu Barbarism with a Human Face, publikovaném v London Review of Books, přeložil Miroslav Tomek.