Divnostrany a politické drobky minulosti


Malé legrační strany jsou zpestřením parlamentní demokracie a patří před každými volbami k drobným politickým radostem. I ve vyhrocené předvolební atmosféře se mohou pravičák s levičákem společně zasmát nad metodami zjišťování preferencí nestora divnostran Petra Cibulky.

„Aspirantem na cenu Petra Cibulky za nejbizarnější stranu v eurovolbách je nepochybně Ne Bruselu – národní demokracie.“

Ne každá pidistrana má ale tak exkluzivní pozici a výlučnou ideologii jako paranoidní Cibulkovci, pro které je vše kromě nich samých spiknutím KGB. Většina stran pod půlprocentem preferencí to myslí vážně a podle toho připravují i svůj program. Kromě extrémistických stran, které nemají větší voličskou podporu kvůli nepřijatelnosti svého programu, existují i malé strany, které mají v podstatě stejný program jako ty velké a pouze slibují, že to budou dělat o něco líp. Tyto strany jsou většinou zombiemi dřívějších politických úspěchů a rodí se díky přeskupování dávno zapomenutých figurek.

Kdo zabije hada?

I když malé strany nečeká sláva, peníze, funkce a dokonce ani čestná místa v učebnicích politologie popisujících stranické systémy, za pozornost určitě stojí. Důvody jejich vzniku i jejich programová zaměření totiž říkají leccos podstatného. Mezi malými stranami najdeme čiré (a snad i nesmyslné) politické nadšení, jako je tomu například u Strany rovných příležitostí, nebo naopak naprosto nepochopitelnou snahu, jako v případě Hnutí sociálně slabých a kandidatury antihrdiny 17. listopadu Josefa Zifčáka, který je „hrdý na to, že byl estébák“.

Dalším aspirantem na cenu Petra Cibulky za nejbizarnější stranu v eurovolbách je nepochybně Ne Bruselu – národní demokracie. Její členové nejspíš cítili, že protievropských stran je pořád málo a zmírající antievropský diskurz je potřeba obohatit o – už skoro zapomenutý – antisemitismus. Právě láska ke konspiračnímu antisemitismu nejspíš vedla „nebruseláky“ k symbolickému znázornění Evropské unie jako zlého hada, kterého je potřeba zabít. Při symbolické vraždě hada se Bartošovci nevyhnuli ani poukazování na to, kdo onoho hada řídí, a tak jejich původní předvolební spot Česká televize vyhodnotila jako antisemitský a odmítla ho vysílat.

Nespornou výhodou tohoto uskupení je, že jeho členy nemusí trápit preference na úrovni statistické chyby. Předseda strany Adam B. Bartoš minulý rok na shromáždění před partou nácků prohlásil, že na další volby nemůže národní opozice čekat a že moc budou muset získat jinak než ve volbách. Zní to logicky, zlý had se přece nezabíjí házením lístků do plastové urny, ale podstatně dobrodružnějším způsobem. Bartoš svým vstupem do politiky nicméně přišel o podporu svého guru Václava Klause, který ho dříve považoval za geniálního novináře. Sestavování seznamů pravdoláskařů a naznačování, že za vším beztak stojí skrytá židovská lobby, která tahá za nitky světovlády, považoval Klaus za vrchol české publicistiky, Bartošův přechod do praktické politiky však už, neznámo proč, neocenil.

Předvolební spot Ne Bruselu vyhodnotila Česká televize jako antisemitský a odmítla ho vysílat

Předvolební spot Ne Bruselu vyhodnotila Česká televize jako antisemitský a odmítla ho vysílat

Odpadlíci velkých stran

O podporu nejautentičtějšího z autentických pravičáků by stál i odštěpek od ODS, příznačně nazvaný Občanská konzervativní strana, tedy OKS, navenek se však prezentující sexy zkratkou O.K. strana. Kmotři pod vedením Jiřího Janečka, kteří se seskupili původně jako pravicová frakce v ODS, obvinili všechny strany z absence pravicových hodnot a zkusili to sami. Protože dožívající ODS v podstatě kopíruje myšlenkové pochody OKS, a taky vehementně hlásá návrat k autentickým pravicovým kořenům, je existence kmotrovské pobočky hned dvakrát nesmyslná. K útěku zpět k mytickým kořenům devadesátých let, kdy podnikatelské botky byly naleštěnější, mobily větší a stát benevolentnější, bohatě stačí jedna strana, která má problémy překročit pět procent a která je také jen oživlou mrtvolou ztracené minulosti.

Svoje malé odštěpky má i sociální demokracie. Hned dva bývalí předsedové ČSSD si založili svou vlastní stranu. Zemanovci to po fiasku v parlamentních volbách zabalili, ale Paroubkův LEV 21 vyhodnotil zisk 0,07 procenta hlasů v posledních volbách do poslanecké sněmovny jako nadějný a zkouší to dál. Ideově se ani jedna expředsednická strana od ČSSD příliš neliší. Jediný podstatný názor, který je odlišuje od jejich sociálnědemokratické „matky“, spočívá v tom, že podle nich ČSSD nemůže fungovat bez Zemana, respektive Paroubka. Ke vstupu do parlamentu tato svérázná ideologie kupodivu nestačí.

Tento princip si ovšem osvojili i ve straně Zelených, kde každá změna ve vedení znamená i zrod nové odnože. Po zvolení Martina Bursíka předsedou si lidé okolo bývalého předsedy Jana Beránka založili Hnutí Zelení a stejnou strategii podržel i Bursík. Když zjistil, že ve straně Zelených se předsedou už nestane, raději zformoval svůj LES.

V tuto chvíli má nejvyšší preference hnutí ANO, které je všechno, jen ne standardní strana. Až přijde další vlna údivu nad úspěchem manažersky řízeného hnutí a další oprávněné povzdechy nad jeho nedostatečnou demokratičností, stačí si připomenout, jakou má český volič zkušenost s bývalými demokraticky zvolenými předsedy českých stran. Kromě Vladimíra Špidly dal každý jasně najevo, co si o vnitrostranické demokracii myslí a odešel. I partaj strážce demokracie Miroslava Kalouska TOP 09 vznikla odštěpením z KDU-ČSL. Kalousek je tak zatím nejúspěšnějším bývalým předsedou.

 

Autor je sociolog.

 

A2LARM