V nedělních volbách do Evropského parlamentu se stalo očekávané: ve Francii vyhrála se ziskem čtvrtiny odevzdaných hlasů Národní fronta (FN). Strana vedená Marine Le Pen tak o 4 % porazila opoziční pravicovou (UMP) i vládnoucí socialisty (PSF), kteří dostali téměř 14 %. Do Evropského parlamentu se dostanou i zástupci středové koalice UDI-MoDem (9,9 %), Zelení (8,9 %) a Levicová fronta (6,6 %).
Historický úspěch Národní fronty, která v evropských volbách dostala dvouciferní výsledek naposledy v roce 1994, je především výsledkem slabosti tradiční pravice a socialistů. Posledně zmínění jsou evidentně vyčerpání vládnutím Françoise Hollanda a vnitrostranickými spory ohledně vládního balíčku rozpočtových opatření. Pád socialistů pravděpodobně lehce zbrzdil nástup nového premiéra Manuela Vallse a silnější volební účast ve velkých městech (především v Paříži a Lyonu), jež se v posledních letech stala hlavními baštami PSF.
„Národní fronta umí zdatně kouzlit s politickými identitami a dokáže hegemonizovat část bílých manuálně pracujících vrstev. Etablované strany bijí na poplach, ale zastavit úbytek elektorátu se jim nedaří.“
V postsarkozyovské UMP se těsně před volbami rozhořel spor mezi proevropským křídlem, vedeným Alainem Lamassourem, a otevřeně euroskeptickou frakcí, jejíž tváří se stal poslanec Henri Guiano. Situaci nedokázal zlepšit ani volební editorial bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho, který vyšel tři dny před volbami na stránkách deníku Le Figaro. K důvěryhodnosti strany nepřispěly ani početné skandály, jež se týkají financování a proplácení faktur během posledních dvou prezidentských kampaní a zasahují až do okruhu nejbližších spolupracovníků Nicolase Sarkozyho. Ten však i po prohře v roce 2012 zůstává dle mnohých funkcionářů a členů jediným kandidátem se šancí na úspěch v prezidentských volbách v roce 2017.
Tažení proti vládě a evropské měně
Marine Le Pen dokázala překonat tradiční nevoli voličů FN k evropským volbám silnou mobilizací proti vládě a euru. Je paradoxní, že pro euroskeptickou stranu se staly evropské volby jakýmsi redde rationem, momentem vyřízení účtů s nenáviděnou vládou a nechtěnou měnou. V tomto kontextu není překvapivá ani povolební výzva k rozpuštění Národního shromáždění, která je jinak ve francouzském prostředí dosti nezvyklá. Naopak socialistům a gaullistům se mobilizace evidentně nepodařila, zatímco zelení a radikální levice zmobilizovali své jádro voličů zaručující obvykle průměrné výsledky.
Jak ukázaly průzkumy veřejného mínění, Národní fronta dokázala v posledních měsících najít konsenzus i v nových tématech než jen v tradičním tažení proti imigraci a globalizaci. Pro čím dál více francouzských voličů se extrémní pravice stává důvěryhodnou kvůli svému ekonomickému programu, jenž je zformován kolem pilířů ekonomického protekcionismu, preferenční volby pro francouzské občany v přístupu k veřejným službám a k zaměstnání a samozřejmě vystoupení z eurozóny. Ekonomický program FN je krásnou ukázkou politického kutilství, které propojuje do jednoho celku nostalgii po staré dobré vlasti a její měně, xenofobii a odpor vůči neoliberální globalizaci. Současně tento program podává ucelený příběh a vysvětlení společenské nerovnosti. Ta je konceptualizována jako striktně vnější fenomén, jenž je tvořen na jedné straně dravostí nadnárodních koncernů a ziskuchtivostí mezinárodních finančních trhů a na straně druhé přílivem levné pracovní síly z neevropských zemí. Po pádu koncepcí třídního boje, silného sociálního státu či rovnosti šancí liberálního střihu se etablovaným politickým stranám, a levicovým především, nepodařilo vytvořit silný alternativní výklad společenské nerovnosti ani způsob, jak ji překonat.
Toto prázdno vede k postupné politicko-kulturní podřízenosti, jejíž rysy lze postřehnout již dnes: v PSF sílí tzv. suverenistická levice, jež dýchá pro protekcionismus a francouzský velkoprůmysl (a jeho továrníky), zatímco gaullistická pravice v devadesátých letech ztratila – nejprve ve prospěch neoliberalismu a poté frontistického nacionalismu – veškerou kulturní a politickou svébytnost. Je vcelku možné, že FN nikdy nedosáhne vítězství v prezidentských či parlamentních volbách, ale přesto bude vládnout skrze programy a rozpory svých hlavních politických konkurentů.
Volební neúčast jako politický postoj
Vzhledem k tomu, že k volbám dorazilo jen 43 % voličů, se však hlavním faktorem evropských voleb ve Francii stala neúčast. Jak ukázal v několika studiích i Pierre Bourdieu a další francouzští sociologové, neúčast ve volbách není třídně neutrální – její rozložení mezi jednotlivými společenskými vrstvami je ve velké míře závislé na ekonomickém a kulturní kapitálu voličů, ale také na věku (volby se nejen ve Francii stávají doménou lidí středního věku a starců) a místu bydliště (předměstí mají k urnám odtažitý vztah).
Jak ukázala analýza posledních prezidentských a parlamentních voleb think tanku Terra Nova, neúčast zasahuje především vrstvy dělníků a nízkopříjmových zaměstnanců ve službách. „Hlavní volební preferencí mezi dělníky není Národní fronta, ale neúčast, která v těchto vrstvách často dosahuje 50 % až 60 % [údaj se vztahuje k prezidentským a parlamentním volbám, kde je účast obvykle vyšší než při evropských volbách, pozn. J. H.],“ upozorňuje sociolog Philippe Corcuff. Podle něj je označování FN jako hlavní strany dělníků spíše propagandistickým sdělením a mediálním mýtem. Současně je však patrné, že neúčast více penalizovala levicové strany, zatímco ty pravicové si dokázaly uchovat či mírně rozšířit svou voličskou základnu.
Je pozoruhodné, jak málo se levicové strany v posledních letech zajímaly o fenomén volební neúčasti, který je už považován za jakýsi strukturální a dlouhodobě nezvratný trend rozvinutých demokracií. Příliš často se na neúčast pohlíží prizmatem depolitizace, které bývá obohaceno moralisticky povýšeneckým odsouzením „remcalů“ z hospod (či brasserií) či politicky vypočítavým vyhrožováním, že neúčast při hlasování je latentní kolaborací na úspěchu politického protivníka.
Málokdo se však snaží vysvětlit, proč se klesající tendence neprojevuje i u jiných způsobů politické participace (sbírání podpisů pod petice, účast na riotech, vyhlášení místních či celostátních referend, aktivismus v sociálních a občanských hnutích), ale jen v případě orgánů zastupitelské demokracie. „Nechodit k volbám“ není diktováno jen povšechným protestem či povrchními motivacemi, jako jsou špatné počasí, výlet k moři či na chalupu, ale jedná se o odmítnutí a bojkot tradičních stran.
Vytrácí se třídní identita?
Nárůst absentujících voličů z periférií metropolí, postfordistických fabrik a aktivistických kolektivů – podobně jako odborová neorganizovanost, která trápí již nějaké to desetiletí francouzské odborové centrály – nemusí být nevyhnutelně znakem sociální roztříštěnosti a ztráty třídní identity: dnešní třídní identity se jednoduše projevují jinde a jinak.
Tento trend vytváří ve Francii paradoxní situaci. Národní fronta umí zdatně kouzlit s politickými identitami a dokáže hegemonizovat část bílých manuálně pracujících vrstev, jimž uniká životní cíl proměnit se v dělnickou aristokracii, živnostnickou maloburžoazii a nábožensko-etické reakcionáře. Etablované strany bijí na poplach, ale zastavit úbytek elektorátu se jim nedaří. Současně však zemi protíná množství lokálních a alternativních mobilizací: terčem jsou nestabilní voliči, kteří jsou ochotní se k volbám dostavit, objeví-li se subjekt překonávající formát tradičních stran. Ve Francii se jedná například o místní kandidátky, které při posledních komunálkách dosáhly nezanedbatelných úspěchů, ale do jejich výčtu lze zahrnout i španělské hnutí Podemos, které získalo v parlamentu pět křesel jen pár měsíců po svém vzniku, či – s větší opatrností – italské Hnutí Pěti hvězd.
Přetrvávající vysoká neúčast, kterou nedokázala zvrátit ani bonapartisticky zavánějící přímá volba předsedy Evropské komise, jež měla vést k těsnějšímu vztahu mezi evropskými institucemi a občany, a úspěch euroskeptických, nacionalistických či otevřeně neofašistických hnutí ve Francii i v dalších evropských zemích ukazuje, že evropská integrace usnula na sudu se střelným prachem. Jedinou relevantní otázkou zůstává, kdo a z jaké strany zapálí doutnák.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.