Ukrajina se patrně dočkala prezidenta už v prvním kole voleb: více než 50 % hlasů získal Petro Porošenko. V Kyjevě lidé čekali ve frontách před hlasovacími místnostmi až dvě hodiny, na celé Ukrajině volební účast dosáhla 60 %. V Doněcké oblasti naproti tomu hlasovalo pouhých 4,75 % voličů . Představitelé extrémní pravice získali jen minimální podporu – Tjahnybok, předseda Svobody, a Dmytro Jaroš, vůdce nyní již legendárního Pravého sektoru, obdrželi dohromady pouze 2,2 % hlasů. Více hlasů než oni získal i podnikatel Vadym Rabinovyč, předseda Ukrajinského židovského kongresu. To samozřejmě odráží specifika prezidentských voleb – preference Svobody jakožto strany opět pomalu rostou, i když stále nedosáhly úrovně posledního volebního výsledku z podzimu 2012.
„Napětí vyvolané svévolí ozbrojenců, nejistou budoucností a reálnou hrozbou občanské války obyvatele Doněcku spíše unavuje a otupuje.“
Petro Porošenko je se svou miliardou dolarů typickým představitelem oligarchů střední úrovně. Jde v historii nezávislé Ukrajiny o první případ, kdy se prezidentem stane přímo jeden z oligarchů. Netají se svými pravicovými sympatiemi – říká, že ideálním premiérem by pro něj byla Margaret Thatcherová a za svého oblíbeného politika považuje Ronalda Reagana. Zaráží poněkud, že svou politickou stranu pojmenoval Solidarita, ale jde patrně jen o další důkaz, že tradiční politické spektrum je na Ukrajině neúplně obsazené a ponechává dost místa pro nejrůznější experimenty.
V nynější komplikované situaci bude nový prezident nucen brát ohled na ostatní oligarchy i na požadavky západních zemí a MMF, na jehož pomoci je Ukrajina závislá. Lze tedy snad předpokládat, že v nejbližší době nepodlehne svodům autoritářství a bezbřehého obohacování, jako tomu bylo v případě Janukovyče. Jednoznačné vítězství „menšího zla“ vyvolává v zemi téměř euforii – Ukrajinci se dokázali shodnout přinejmenším na tom, že volby za sebou chtějí mít co nejdříve. Důležitým poselstvím pro voliče je i to.
Volební urny jako odpadkové koše
V Doněcku se ovšem otevřela jen jediná volební místnost, a i tu po deseti minutách ozbrojenci uzavřeli. Na místa, kde se mělo volit, přicházeli v neděli dopoledne jen ojedinělí občané – v celém městě se již od referenda 11. května šíří propaganda namířená proti Ukrajině i ukrajinským volbám. Zastrašováni byli především členové volebních komisí, kteří při absenci jakékoliv podpory z Kyjeva na přípravy většinou zcela rezignovali. Poslední zabavené urny se ocitly na náměstí před krajským úřadem v potupné roli odpadkových košů. Město je podivně pasivní a jakoby stále mrtvější.
Zdá se, že zlomem tu byl 13. březen, kdy proruští demonstranti napadli účastníky shromáždění za jednotu Ukrajiny a zabili místního aktivistu Svobody. V březnu také začala ve městě působit proruská polovojenská organizace Oplot, předtím spojená především s Charkovem. Od té doby se na doněckých ulicích už jiné názory veřejně neprosazují, lze sledovat jen tichou válku graffiti a šablon na nárožích, zastávkách a ve dvorech.
Představitelé Doněcké lidové republiky (DNR) demonstrovali znemožněním voleb své odhodlání ke konfrontaci s Kyjevem. V pátek vznikla „Lidová fronta Novorossiji“, v níž jsou zastoupeni i představitelé jihoukrajinských oblastí, které jsou plně pod kontrolou kyjevské vlády. Jakkoliv se mohou zdát plány na vytvoření takového státního útvaru fantastické, přinejmenším sama DNR prokazuje už od 7. dubna pozoruhodnou vytrvalost. Tento stát, který kromě úspěšného pozičního boje s ukrajinskou armádou a zastrašování obyvatel Donbasu vykazuje jen minimální aktivitu, na svém území nepřímo ovládá policii i další státní struktury – pravda, ještě nikdo nepřišel na to, jak přesně vybírat daně, a sociální zabezpečení obyvatel regionu má i nadále na starosti Ukrajina. Podobný problém představují plánované donbaské volby, které se sotva mohou konat, dokud nebude jasně určeno, kdo má či případně nemá občanství.
Není také jasné, co je konečným cílem separatistických snah – v připojení k Rusku už zřejmě věří málokdo. Samostatná existence Donbasu, jehož zastaralé průmyslové i důlní provozy jsou do značné míry závislé na dotacích z Kyjeva, je pak pro kohokoliv střízlivě uvažujícího nepříliš lákavou perspektivou. Samozřejmě, pokud nedoufá v to, že v novém státě získá místo ministra nebo vysoce postaveného úředníka. Zastánci federalizace zase tvrdí, že boj za nezávislost je nezbytný, aby Kyjev byl ochoten vyjednávat o zvláštním statusu východních oblastí v rámci Ukrajiny.
„Revoluční vláda“ zatím aktivně znárodňuje především automobily ve městě. Na to operativně zareagovali majitelé autosalónů a své prodejny evakuovali – v celém městě zejí prázdnotou. Samopalníci domobrany tedy porušují dopravní předpisy nejčastěji ve starých vozech bez poznávacích značek. Šíří se zprávy o rabování a den ze dne přibývá uzavřených obchodů a restaurací. Místní občané zdrženlivě přiznávají, že nesporným úspěchem nové republiky je odstranění dopravních zácp, neboť kdo vyloženě nemusí, raději nikam nejezdí.
Rozpolcená pozice DNR
Vedení DNR představuje názorově pestrou skupinu lidí. Je dosti pravděpodobné, že zpočátku šlo o projekt, tiše podporovaný nejbohatším mužem Ukrajiny, Rinatem Achmetovem, avšak loutky v jeho rukách uvěřily v to, že skutečně jsou ministry, prokurátory a prezidenty. K podivné hře mohlo multimiliardáře vést snad přesvědčení, že neklid na Donbase ho učiní v očích kyjevské vlády ještě nezbytnějším. Teď však DNR aktivně hraje na všechny strany. Zatímco na nedělním mítinku pod Leninovou sochou zněly proslovy proti oligarchům, kteří prý vysávají donbaský lid, Taťána Marmazova, jež je prorektorkou doněcké univerzity a představuje jakési intelektuální křídlo hnutí, říká, že „znárodňování k hlavním úkolům DNR nepatří – prvořadé je s oligarchy navázat dobré vztahy a přesvědčit je, aby platili daně“. Vhodnou ilustrací tohoto rozpolceného postoje je průběh nedělního pochodu k Achmetovově příměstské rezidenci – jednotky domobrany se nejprve účastnily pochodu a demonstrace proti majiteli domu, pak ale musely před příliš aktivními občany vilu samy ochraňovat. DNR podporují i vysoce postavení lidé spojení se Stranou regionů, kteří zachovávají loajalitu vůči Janukovyčovi – i on se patrně ze svého ruského exilu na hře nějak podílí.
Experiment v budování nového státu ze všeho nejvíc přitahuje extremisty. V prvním čísle novin Novorossija zabírá celou stranu článek ideologa ruského imperialismu, Alexandra Dugina, kde na příkladu situace DNR rozvíjí koncepci „šesté kolony“, jež prý stojí v cestě znovuzrození Ruska. Donbaská revoluce vzrušuje i Eduarda Limonova, zakladatele Nacionálně bolševické strany Ruska. Tuto neděli v Doněcku vystoupil host z Polska, představitel marginálního neofašistického hnutí Falanga. O jeho stranické příslušnosti se ovšem nemluvilo, pro účastníky shromáždění byl prostě představitelem polského lidu, který je vyzval k boji za svobodu a proti NATO. Pokud má být však Doněck moderní obdobou d’Annunziova Svobodného státu Fiume, schází mu kromě moře i jeho básník. Způsob uvažování, s nímž se zde nejspíš setkáme, dokládá heslo, které jsme objevili v jednom z doněckých dvorků: „Pryč s židofašistickou vládou v Kyjevě a Dněpropetrovsku.“
V neděli odpoledne proslovům dohromady naslouchalo jen zhruba pět set lidí, obklopených četnými hlídkami domobrany. Pověstné svatojiřské stužky, připomínající vítězství SSSR ve druhé světové válce, už také ve městě mnoho lidí nenosí. Vypadá to, že napětí vyvolané svévolí ozbrojenců, nejistou budoucností a reálnou hrozbou občanské války obyvatele města spíše unavuje a otupuje. Vždyť dnes už ani nikdo neví, kolik lidí na Ukrajině od ledna zemřelo násilnou smrtí.
Jak ale celou záležitost s novým státem vyřešit? „Antiteroristická operace“ začala už 13. dubna, ukrajinské armádě se ale asi příliš bojovat nechce. Vojáci se své protivníky snaží likvidovat pokud možno palbou na velkou vzdálenost nebo letecky, což vede k ztrátám na životech (v sobotu zahynul u města Slovjansk v minometné přestřelce i italský novinář a jeho tlumočník), ale domobrana po skončení ostřelování opět klidně zaujímá svá postavení. Ozbrojenci se ukrývají i v civilních objektech a případné pouliční boje by nejspíš vedly k velkému krveprolití. Ale ani ochoty k jednání s obskurním spolkem, který si nárokuje zastupovat skoro pět milionu obyvatel Doněcké oblasti, se Kyjevu nedostává. Nový prezident již stihl slíbit, že „antiteroristická operace bude efektivnější a kratší, zcela změníme vybavení a platové podmínky [vojáků].“ Oligarcha Kolomojskyj zase na vlastní náklady cvičí dobrovolnické jednotky, složené převážně z aktivistů ultrapravicových organizací, které jsou pro obyvatele východní Ukrajiny ideálním předmětem nenávisti. Je to opravdu cesta k řešení?
Autor je ukrajinista.