Spolu s občanským sdružením Konexe jsem se letos již podruhé zúčastnil shromáždění v istanbulských ulicích na podporu boje arménské menšiny za oficiální uznání genocidy, které se dopustil turecký stát v roce 1915. Během krátké doby bylo tehdy v Turecku zavražděno jeden a půl milionu Arménů. V následujících desetiletích se z krvavých událostí pomalu stávala zapomenutá historie. Pamětníci stárli a postupně umírali. Příslušníci arménské menšiny, kteří vyvázli a ze země neuprchli, se v Turecku postupně ocitali ve velmi podobné situaci, v jaké jsou dnes u nás Romové, o jejichž vyhlazování za druhé světové války má veřejnost jen velmi malé nebo žádné povědomí. Mluvit o genocidě bylo tabu.
„Ukazuje se, že popírání genocidy a rasismus jsou spojené nádoby. Etnická skupina, jejíž genocida je popírána, zároveň bývá terčem rasismu. Jeho postupné odbourávání proto musí začít uznáním spáchaných zločinů.“
Situaci změnil až Hrat Dink, arménský intelektuál, novinář a zakladatel dvojjazyčných arménsko-tureckých novin Agos, jež vedly dlouhodobou kampaň proti popírání arménské genocidy. Po mnoha výhrůžkách ze strany nacionalistů byl nakonec v roce 2007 jedním z nich zastřelen na chodníku před svou redakcí. Vrah byl vztah do vazby. O několik dní však na veřejnost unikly skupinové fotografie smějících se tureckých policistů a vyšetřovatelů, pózujících společně s vrahem před tureckou vlajkou, jako by byli nejlepší přátelé. Tento skandál konečně hnul svědomím společnosti a Dinkova pohřbu se účastnilo více než dvě stě tisíc lidí, většinou Turků. Lidé se začali zajímat o témata, o kterých Dink psal. Prostor pro diskuzi se otevřel a události se daly do pohybu.
Něco se stalo
V minulém roce se událo něco do té doby jen těžko představitelného – arménská komunita v Istanbulu uspořádala řadu akcí, jejichž smyslem bylo genocidu nejen připomenout, ale také se zasadit o její uznání a konec jejího popírání. Vše vyvrcholilo demonstrací na hlavním istanbulském náměstí Taksim, které je vnímáno jako symbol tureckého nacionalismu a centrum světské moci. Demonstrace podpořili aktivisté z evropských zemí, jejichž přítomnost přitáhla mezinárodní mediální pozornost. Cizinci fungovali také jako lidské štíty – stali se zárukou, že turecká policie ochrání arménská shromáždění před agresivními popírači genocidy. V případě zranění nebo dokonce zabití cizince by totiž mohlo dojít k mezinárodnímu skandálu. Letošní shromáždění tureckých Arménů se těšilo ještě širší podpoře. I premiér Erdogan o tragických událostech poprvé promluvil a připustil, že „se něco stalo“.
Od počátku boje arménské menšiny za uznání a proti popírání genocidy se rasismus vůči Arménům snižuje. Čím více Turků uznává, že se tato tragédie opravdu udála, tím méně se jich chová nenávistně. Ukazuje se, že popírání genocidy a rasismus jsou spojené nádoby. Etnická skupina, jejíž genocida je popírána, zároveň bývá terčem rasismu. Jeho postupné odbourávání proto musí začít uznáním spáchaných zločinů. Možná právě všeobecné povědomí o vyhlazení Židů vedlo po druhé světové válce ke snížení míry antisemitismu v Evropě na historické minimum. A naopak popírání holocaustu bývá spjato s rasismem. Psychologická dimenze tohoto pravidla je zřejmá: jen málokdo cítí nenávist vůči etniku, které se stalo obětí genocidy.
Romská hilsneriáda
Podobně jako turecká společnost trpěla, a stále trpí, nenávistí vůči arménské menšině, trpí Česko anticikanismem. Jaké poučení z toho pro nás plyne? Měli bychom začít řešit téma romského holocaustu. Víme o něm docela málo. Ve srovnání s holocaustem Židů nebyl podrobně historicky zkoumán. Existuje jen několik málo publikací s nepřesvědčivými závěry. Daleko více informací o vztahu české společnosti k Romům máme z doby, která romské genocidě v Čechách předcházela. Dnes mnohými idealizovaná první republika byla stejně anticikanistická jako dnešní Česko. Už tehdy existovali politici, kteří brnkáním na strunu anticikanismu získávali hlasy a cíleně rozpoutávali mezietnickou nenávist. Mnozí anticikanisté za první republiky dokonce věřili, že Romové jsou lidojedi, podobně jako mnozí antisemité věřili, že Židé vyrábí macesy z krve árijských panen.
I Romové za první republiky zažili svou hilsneriádu. Šlo o takzvanou lidožroutskou aféru moldavskou, kdy byla skupina Romů souzena za svůj údajný kanibalismus. Rasovou nenávistí a protiromskými předsudky živená kauza byla jednou z největších mediálních událostí meziválečného státu a proces vzbudil i zájem i ve světě, na což reagovalo tehdejší ministerstvo zahraničí směrnicí: „Je potřeba připravit se na eventuální snahy o zneužití procesu k propagandě proti ČSR. Z tohoto důvodu je potřeba urychleně zaslat informace, které by podávaly obraz o zanedbanosti cikánského obyvatelstva v době předpřevratové (tj. za Rakouska-Uherska – pozn. aut.) a o úsilí, které úřady rozvíjejí k usídlení cikánů a pozvednutí jejich kulturní a sociální úrovně.“
Lidožroutská aféra byla hlavním tématem parlamentní debaty, která předcházela schválení zákona o potulných cikánech, přijatém sněmovnou v červenci 1927. Zákon prošel především díky hlasům agrární a klerikální strany, proti se postavili komunisté a někteří sociální demokraté, kteří soudili, že je v rozporu s demokratickou prvorepublikovou ústavou. Tímto usnesením byli Romové de facto postaveni do role občanů druhé kategorie: byly jim vystaveny speciální průkazy totožnosti („cikánské legitimace“), podle nichž byli snadno identifikovatelní, a byla jim odňata některá občanská práva. Cesta ke genocidě byla otevřena.
Události nabraly rychlý spád s nástupem Hitlera k moci a obsazením Sudet a následně i českého vnitrozemí nacisty. Romové byli soustředěni do táborů smrti, z nichž nejznámějšími jsou dnes ty v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Podléhaly ústřednám kriminální policie v Praze a Brně. Dozorci nebyli Němci, ale čeští četníci. Jako první byly vražděny romské děti, kterých tu zemřelo obrovské množství. Nejodolnější Romové, kteří dokázali podmínky českých táborů smrti přežít, byli předáni do rukou SS, převezeni v transportech do Osvětimi-Březinky a tam téměř všichni zplynováni.
České popírání
Genocida Romů je v Česku ještě i dnes popírána a zlehčována mnoha způsoby. Například tím, že je snižován počet obětí. Odhady jsou založeny na výsledcích sčítání, podle kterého žilo v českých zemích pouze něco málo přes šest tisíc Romů. Stačí připomenout, že podle výsledků posledního sčítání lidu dnes v Česku žije 11 315 Romů. Reálně však minimálně dvě stě tisíc… Tábory smrti jsou pak ve veřejné diskuzi eufemisticky nazývány „pracovními tábory“. Jenže jaký smysl by mělo vozit do pracovních táborů malé děti, staré lidi a těhotné ženy? Další demagogie spočívá v tom, že zavraždění Romové jsou označováni za oběti německých nacistů. Ano, nacisté bezesporu vraždili Romy, jenže se jednalo jen o ty, kteří přežili tábory smrti, kde byli Romové zabíjeni a mučeni etnickými Čechy. Dále se často namítá, že v českých táborech prý Romové nebyli úmyslně likvidováni, ale ve většině případů šlo o oběti nemocí, které vypukly následkem špatných hygienických podmínek. Stejný argument používají pováleční popírači židovského holocaustu. Podle jejich výkladu neprobíhala v Osvětimi a na dalších podobných místech cílená genocida, ale lidé umírali na následky nemocí, které propukly, jelikož věznění Židé nedodržovali základní hygienická pravidla…
I když je pravda, že dnešní generace Čechů nenesou žádnou odpovědnost za zvěrstva, která se děla s Romy v českých zemích během války, pokud popírají genocidu, jsou jejich postoje stejné, jako ty, které vedly k jejímu provedení.
Monument lhostejnosti
Zhmotnělým důkazem popírání a později zlehčování genocidy Romů je existence a provozování prasečí velkofarmy na místě tábora smrti v Letech u Písku. Vepřín nechal postavit československý komunistický stát. Odstranění prasečáku, vyčištění místa od prasečích výkalů a stavbu důstojného památníku slibovali po pádu komunismu mnozí čeští politici vícekrát, vždy ale zůstalo jen u prázdných slibů, které snad měly v první řadě uklidnit zahraniční instituce. Nikdo z nich pro nápravu skandálního stavu věcí totiž nic víc neudělal. Někteří nakonec prohlásili, že na vykoupení prasečáku a stavbu památníku obětem prostě nejsou peníze. Jak lze ale poměřovat takovou věc penězi? Argumentace nedostatkem finančních prostředků přijde absurdní i majiteli prasečí farmy, který v rozhovoru tvrdí, že se ho nikdy nikdo z vládních či státních kruhů neptal na cenu, za kterou by farmu prodal. Nevíme sice, kolik by to stálo, ale peníze na to nejsou…
V Česku proběhla už řada nesmyslných a neefektivních kampaní proti rasismu a anticikanismu, které stály nemalé peníze. Žádná z nich neměla znatelný dopad – anticikanismus se snížit nepodařilo, naopak stále roste. Všechny tyto iniciativy se totiž vydaly špatnou cestou. Nenávist proti Romům nesníží billboardy s nápisy jako „I Romové pracují“. To prostě nefunguje. Arménský příklad nám ukazuje, že je třeba otevřít diskuzi o romské genocidě, o které téměř nic nevíme. Je zapotřebí sestavit komisi historiků, která začne romskou genocidu na území českých zemí seriózně a do hloubky zkoumat, a je zapotřebí o romské genocidě učit. Rovněž je nutné konečně zbourat zmíněný prasečín, pro jehož provozování na pietním místě neexistuje žádná omluva. Jedno je totiž jisté – společnost do sebe nikdy neintegruje menšinu, o jejíž genocidě mlčí a na jejím místě provozuje prasečí velkofarmu.
Autor je spoluzakladatel občanského sdružení Konexe.