Sugestivní trailery plné ultrazpomalených záběrů na česká těla v „akci“ na chorvatských plážích spolu s předzvěstí velkolepého finále druhé řady cyklu autorských dokumentů Český žurnál možná vyvolaly ve spoustě diváků nesprávná očekávání. Snímek Obnažený národ Filipa Remundy však může být skutečně atraktivní právě díky lákadlu, jehož existenci kriticky nahlíží. Oblíbený národní sport „smějeme se těm, co jsou na tom o kousek hůř než my“, který se v posledních letech přeměňuje na „nenávidíme ty, co jsou na tom o kousek hůř než my, neboť jim tak trochu závidíme“, tu snadno nalezne své terče v podobě obtloustlých šetřílků, kteří nosí ponožky v sandálech a baští Májky.
Režisér si ze všech dosavadních deseti snímků Českého žurnálu vybral nejširší téma, a tak zákonitě nemůže podat komplexní zprávu, ba ani jednotný obraz. Jeho snímek je natočený jako zábavná, letně ospalá férie, mezi jednotlivými kouzelnickými čísly přesto naráží na několik podnětných otázek.
„Závidíme těm, nad které se jinak povyšujeme, a podstata naší závisti spočívá ve falešných představách. Ve většině případů totiž nemáme moc co závidět.“
Postupně je především stále více jasné, že základní klišé a stereotypy, které ve filmu pronášejí jednotliví protagonisté – ať už z české či chorvatské strany a ať už mluví o vlastní či „té druhé“ mentalitě –, nevypovídají nic moc o národních povahách, ale právě jen o obrazech, tedy o tom, jak sebe samé či druhé chceme vidět. Češi šetří, jsou svobodomyslní v otázkách sexu, Chorvaté jsou líní, mají moře a turismus, takže nemusí makat. A tak podobně.
Jak před námi defilují jednotlivé scény této poměrně epizodické mozaiky, jedna věc vychází celkem jasně najevo. Možná to není naše národní specifikum, každopádně je to něco charakteristického a něco, co se zároveň úzce dotýká současného společenského napětí a narůstající xenofobie. Češi, kteří jezdí do Chorvatska (ale jistě i do Itálie a dalších dovolenkových destinací na předních místech cestovních kanceláří), mají opravdu jen jediný důvod: moře. Jistě, velmi objevný poznatek. Jenže právě ve skutečnosti, že nás vůbec nezajímají lidé či zvyky v cizí zemi (a proto si sebou vozíme vlastní potraviny: nejde o to, že bychom šetřili, prostě nám chutnají, je to naše domácí jistota a nemáme touhu „experimentovat“ s plody cizí kultury), se odhaluje poměrně nebezpečný povahový rys.
Stydíme se za své paštiky
To, že jedna rodina před kamerou tvrdí, že „žádné paštiky nevozí“, ale když se domnívá, že se netočí, tak se smíchem přiznává, že „je přeci maj, protože jsou dobrý“, je pouze zábavným přiznáním. I za ním se ale ukrývá fakt, jak málo sebevědomí máme. Nejen že baštíme paštiky, ale ještě se za to stydíme. Mnohem pozoruhodnější je však jiné, z hlediska sebevědomí opačné a tentokrát naprosto bezelstné odhalení. Když jeden mladší turista popisuje lenivé Chorvaty, co v létě makají a pak se válí, přirovnává je „k nějaké menšině, co taky nemusí dělat a přijde si pro peníze na úřad“. Na otázku, zda jim to i trochu nezávidí, přitom zcela bez mučení upřímně doznává: „Já jim to závidím jako prase.“
V kostce tu máme shrnutou podstatu problému s Romy. Závidíme těm, nad které se jinak povyšujeme, a podstata naší závisti spočívá ve falešných představách. Ve většině případů totiž nemáme moc co závidět. A právě ve světle našeho sebeobrazu, k němuž sice patří nejistota, ale zároveň určitý pocit nadřazenosti, je Remundovo svědectví o tom, jak na nás hledí ti druzí, cenné. Jezdíme do Chorvatska coby zástupci povýšeného, kulturně vyspělého národa, co má lepší pivo, Švejka, Kunderu… Víc kulturních statků často dohromady ani nedáme. Je dobré si připomínat, že ostatní nad námi nepadají na kolena, ale také se nám smějí. Třeba tomu, jak nevkusně se oblékáme, tomu, že se na jedné straně chováme jako malé nezodpovědné děti a na druhé straně si neumíme užívat a šetříme.
Remundova výpověď zachycující několik detailů z naší i cizí povahy a střípky z kulturní výměny stereotypů mezi dvěma národy, určitě není ucelenou sondou do česko-chorvatských vztahů. Je však ideálem toho, co by televizní dokumentární série mohla či měla sledovat. Obnažený národ se netváří jako esteticky vyhraněný autorský dokument, spíše se snaží plnohodnotně konkurovat ostatní televizní dokumentaristice: umí zároveň pobavit i tnout do živého. Asi bychom mohli vést debatu, jak hluboko ten zásek vede, ale určitě nejde jen o povrchní dílo, jak naznačují někteří kritici. Mezi všemi těmi obehranými paštikami a ponožkami v sandálech hovoří nejen o obecnějších, ale zároveň i o palčivějších a aktuálnějších problémech.
Dokument je cenný už jen z důvodu, že nám dává příležitost si uvědomit, jak perverzní je jezdit na dovolenou do ciziny a vozit si s sebou lokální estrádní a seriálové hvězdičky, místo abychom navštívili tamní restaurace či diskotéky, a k čemu může takové chování vést. Nepříjemné prozření přicházející v momentě, když zjistíme, že smějeme-li se „paštikářům s ponožkami v sandálech“, smějeme se i sobě samým, totiž mnohdy dokáže divy.
Autor je filmový publicista.