O krizi na Ukrajině, transatlantické smlouvě a politické situaci ve Francii jsme mluvili s předsedou Strany evropské levice Pierrem Laurentem, který navštívil Česko v rámci kampaně pro volby do Evropského parlamentu. Zatímco kandidát KSČM Miloslav Ransdorf nedávno vyrukoval s tím, že je třeba v zájmu „záchrany evropských hodnot“ omezit imigraci, Laurent představuje levici, pro niž je prosazování práv migrantů a menšin politickou prioritou.
Jak se stavíte k současnému dění na Ukrajině a zvláště pak k tomu, jakým způsobem do ukrajinské krize vstupuje Evropské unie?
Situace na Ukrajině je bezpochyby velmi nebezpečná a komplikovaná. Co se nyní děje, ohrožuje samostatnost země a omezuje právo ukrajinského lidu na sebeurčení. Ukrajina se totiž stala obětí konkurence velkých mocností – z jedné strany Putinova Ruska, z druhé strany Evropské unie a Spojených států. Pokud jde o zahraničněpolitický postup Unie, je třeba konstatovat, že vede ke konfrontaci a k posilování napětí, jež může vyústit ve vážný vojenský konflikt. Evropští politici vyjádřili podporu kyjevské vládě, ve které jsou lidé nacionalisticky až neofašisticky smýšlející. Podporou Kyjeva Evropa podstupuje velké riziko. Za takovým riskantním jednáním se rýsují ekonomické zájmy – západní mocnosti si chtějí vylepšit svou pozici v soutěži s Ruskem, a to klidně na úkor ukrajinských občanů. My jako Strana evropské levice jsme toho názoru, že je nezbytné vrátit se k mírovému řešení krize a zajistit, aby Ukrajina nepřišla o své geografické i ekonomické teritorium a mohla plně využívat jeho zdrojů a možností.
V současnosti se dojednává takzvaná transatlantická smlouva mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Lidé se o parametrech této smlouvy mohou dozvědět jen velmi málo. Tím se ovšem jen zvyšuje demokratický deficit Unie…
Jako strana jsme absolutně proti smlouvě o velkém transatlantickém obchodu a trhu. A to z toho důvodu, že záměr vytvořit obrovskou zónu volného obchodu mezi Severní Amerikou a Evropou ohrožuje jak evropský průmysl a zemědělskou produkci, tak i kulturu – neboť americký boom a rozpínavost míří také do kulturní sféry. Schválení smlouvy by vedlo k vytvoření permanentně konkurenčního prostředí pro všechno, co je evropské. Na okolnostech projednávání smlouvy jsou skandální dvě věci. Za prvé: Amerika jednání začala, aniž by informovala evropské státy. A za druhé: vyjednavači za Unii mají mandát, jenž naprosto není kontrolovatelný ze strany jednotlivých členských států. Jako Strana evropské levice jsme proto nejdříve začali s informační kampaní, která má za cíl vysvětlit, co smlouva ve skutečnosti znamená, a ukázat, k čemu může její schválení vést. Leitmotivem kampaně je, že transatlantická smlouva není nějaká osudová záležitost, ke které je Evropa předurčena, ale že je naopak prakticky zcela možné smlouvu odmítnout. Zemím Latinské Ameriky také bylo nabídnuto, aby ke smlouvě přistoupily, ale odmítly to. Evropské státy a Unie jako taková, ať už navazují jakékoli vztahy, by je měly uzavírat a rozvíjet podle principu kooperace, ne provokovat vznik dalšího konkurenčního prostředí.
Pokud jde o vnitropolitické dění ve Francii – socialistický prezident François Hollande byl před dvěma lety zvolen i s pomocí voličů Levicové fronty. Nyní však organizujete proti Hollandově administrativě protesty. V čem vás zklamal?
V roce 2012 jsme se jako Levicová fronta rozhodli volit Hollanda jen proto, abychom nedopustili pokračování čistě neoliberální politiky Nicolase Sarkozyho. Samozřejmě už tehdy jsme si byli vědomi ambivalentnosti toho, co Hollande jako politik ztělesňuje. Bohužel pravicová část jeho politické vize začala po jeho zvolení pomalu, ale jistě převažovat. Nedávné jmenování Manuela Vallse premiérem znamená explicitní příklon k neoliberální politice. Vždyť Vallsova vláda si v rámci takzvaných úsporných opatření za účelem údajného oživení ekonomiky předsevzala snížit státní výdaje o padesát miliard eur! Jmenováním Vallse se Hollande zcela definitivně otočil zády k vlastním předvolebním levicových slibům. Jinými slovy, vstupujeme teď ve Francii do nové fáze politiky, kdy levicoví voliči pochopili, že od Hollanda nemohou nic očekávat, a my jako radikální levice připravujeme alternativní politický program.
Mnozí s obavami sledovali, jakým způsobem bylo za prezidentství Sarkozyho nakládáno s menšinami a sociálně vyloučenými. Stačí připomenout deportace Romů. Štafetu diskriminační politiky po minulém prezidentovi převzal Manuel Valls ještě jako ministr vnitra vlády vedené premiérem Ayraultem. Jak čelíte projevům institucionálního rasismu?
Valls bohužel odjakživa patřil mezi nejpravicovější socialisty. Jeho politika vůči menšinám je o to více zarážející, že on sám je příslušníkem menšiny – Francouzem je teprve dvacet let, předtím byl Katalánec. Nicméně jsem přesvědčený, že ve Francii máme stále dost institucí, které vystupují proti pokusům o rasistickou politiku. Mám na mysli také dlouhou řadu místních zastupitelů i městských rad v čele s levicovými starosty. Prostřednictvím takových místních institucí vytváříme jako levice pole solidarity s menšinami, jež se v praxi ukazuje jako velmi efektivní. Kupříkladu rozvíjíme určitou ochranu pro rodiče a žáky, příslušníky jednotlivých menšin, a to už v momentě, kdy děti začínají navštěvovat školy. Naštěstí většina Francouzů myšlenky rasové či jiné diskriminace nepodporuje.
Ovšem z výsledků nedávných komunálních voleb ve Francii by se dalo vyvozovat, že ono pole solidarity, o kterém mluvíte, se při hlasování příliš neprojevilo…
Ano. Jenže nemůžeme zapomínat na to, že mnozí levicoví voliči k volbám jednoduše nepřišli, protože jsou zklamaní politikou vlády a – to je nejhorší – často se přestávají o politiku zajímat. To pro levici představuje značné nebezpečí. Ptáte-li se na určité posilování ultrapravice jako takové, znepokojuje nás, aktuální poměr politických sil v zemi nám však dovoluje ultrapravici otevřeně čelit. Pravda, na jedné straně máme ve Francii více než třináct desetitisícových měst, která nyní opanovává krajně pravicová Národní fronta. Na straně druhé, na vládě v asi sto padesáti městech se podílí Levicová fronta. Zároveň ale nepopírám, že pravicové a ultrapravicové síly mohou získávat terén přinejmenším do té doby, dokud se nám jako levici nepodaří vytvořit nějakou jednotnou, srozumitelnou a přitažlivou politickou vizi. Je to časovaná bomba.