Proč tak smutně? Úvod do emo rapu


Vloni na jaře se populární kanadský rapper Drake stal obětí internetového memu, který měl podobu virálně šířených fotografií s jeho smutným obličejem a textem s začínajícím slovy „Drake je druh týpka, který…“ (Drake the type of nigga…). Dokončení věty jako „setře klaunovi make-up a řekne mu, že se nepotřebuje malovat, aby byl krásnej“, „si sám dá facku, když se hádá se svojí holkou“ nebo „řekne běžícímu pásu v posilovně: Už po sobě nenech šlapat.“ si utahují z jeho image citlivého muže rapujícího o emocích a pochybnostech stylem, jenž je přesným opakem stereotypu alfa samce spojovaného tradičně s hip hopem.

„Drake je novou tváří hip hopu, který už dávno není záležitostí pro černošské čtvrti,“ vysvětluje twitterový blogger Desus v článku na webu Noisey a dodává: „Drake je napůl bílý a napůl černý, navíc je Žid, potomek rasově smíšeného páru a Kanaďan, přesto je ale stejně autentický jako kterýkoliv jiný rapper, protože takový je prostě dneska hip hop. Už nemáme rok 2001, kdy průměrný rapper musel nosit kalhoty Dickies a mít za uchem jointa. A věřím, že spousta lidí může být naštvaných, že dřívější ‚jiné‘ se stalo novou normou.“

“Nejpravděpodobnější odpověď na současnou popularitu emo rapu ale nejspíš poskytne pohled na posluchačskou základnu, v níž během posledních let výrazně stoupá počet mladších ročníků a žen.”

Kanadský hitmaker si je svého postavení moc dobře vědomý a rád dělá věci, které by drsní rappeři ze staré školy nikdy neudělali. Když jde na rozhovor do talkshow k lesbičce Ellen DeGeneres přinese jí kytici a dárek nebo se v komických skečích v show Jimmyho Kimmela namaskuje a ptá se lidí na ulici, jak se jim líbí Drake. Image citlivého rappera mu rozhodně nijak neubližuje – jeho desky Take Care a Nothing Was The Same patří mezi nejprodávanější rapové tituly posledních let.

Rappeři odhalující svoji citlivou stránku samozřejmě nejsou úplnou novinkou. Už v polovině osmdesátých letech bodoval v žebříčcích LL Cool J (mimochodem akronym pro Ladies Love Cool James) se softrapovým hitem I Need Love, který zahájil trend hiphopových balad s R&B vokály. O emo rapu se psalo v souvislosti s Ghostfacem, „plačícím“ rapperem z Wu-Tang Clan) či později Eminemem. Jako svébytný žánr existuje nejpozději od roku 2008, kdy Kanye West vydal svůj uplakaný autotuneový opus 808s & Heartbreak. Od té doby nemají rappeři problém otevřít své srdce nebo přiznat, že jsou v depresích, aniž by museli mít strach, že je fanoušci unisono prohlásí za gaye. (Stín homofobie se nad hiphopovou komunitou nicméně vznáší i nadále.)

drake-grandma-fader1

Kanadský hitmaker Drake rád dělá věci, které by drsní rappeři ze staré školy nikdy neudělali

Emo rap atakuje mainstream

V Česku se trend emo rapu rozmohl v posledních dvou letech. Že i čeští rappeři opouštějí svoji drsnou chlapáckou slupku, začalo být jasné, když před rokem zveřejnil veterán Orion svůj comebackový singl Zkus chodit v mejch botách. Jeho tradiční témata jako barové radovánky a návštěvy bordelů nahradila výpověď depresemi sužovaného hédonisty, který zjišťuje, že má všeho po krk. I následný singl Vesmírnej odpad se nesl v podobném meditativním duchu, nicméně na letošním dubnovém albu Noční vidění nakonec znovu převládly deklamace o vlastní výjimečnosti. Jako kdyby Orion dostal strach, že vážnějšími polohami ztratí své staré posluchače. Epicentrum českého emo rapu ostatně leží jinde: na severu Čech, v Liberci, odkud přišla nová generace rapperů, která protlačila český rap do mainstreamových rádií.

Když se na konci devadesátých let začala nenápadně zvedat z undergroundu první pražská hiphopová generace, slibovali si mnozí, že domácí rappeři pořádně zahýbají stojatými vodami českého popu. Z hip hopu skutečně postupem času vyrostla patrně nejsilnější subkultura operující v domácí populární hudbě nového tisíciletí, avšak zásadní infiltrace do oficiálních médií se nekonala. Domácí střední proud si žije ve vlastním světě, odděleném neprostupnou zdí od autentické mladé kultury, která nemá potřebu se s univerzem televizních estrád nikterak vyrovnávat. Jenže rap je příliš velký fenomén na to, aby se dal trvale ignorovat, a tak nakonec počínaje Jay-Zho hitem Empire State of Mind pronikl v nové dekádě i do českých mainstreamových stanic. A s ním přišla velká šance pro domácí rappery, kteří byli ochotní podřídit se rádiovým konvencím a obrousit hrany svého jazyka.

Když se na jaře 2012 stala skladba Ležím ve tvý blízkosti libereckého rappera Lipa číslem jedna domácího rádiového žebříčku, byl to první výrazný mainstreamový úspěch domácího rapu od éry Chaozzu v druhé polovině devadesátých let. Lipo k tomu potřeboval pomoc velké nahrávací firmy, refrén zpěvačky Debbie i producenta Martina Ledvinu, který spolupracuje například s Anetou Langerovou. Je tedy docela jasné, že skladba je spíše jedním velkým kompromisem. V baladě o rozpadajícím se vztahu („Láska je věčná, ale silnější jsou naše ega.“) působí Lipo spíš jako vypravěč než rapper a o komerční potenciál skladby se stará hlavně anglicky zpívaný refrén Debbie.

Holan, politika a patos

Rapujícího básníka Jonáše Červinku alias Lipa jsem slyšel poprvé někdy na podzim roku 2007, kdy mi jeden známý spisovatel poslal MP3 se skladbou Kdo nemá, co by daroval, musí zpívat jeho domovských BPM. Lipo a jeho parťáci Paulie Garand a Kenny Rough do ní nasamplovali Vladimíra Holana ze stařičkého vinylu Básníci před mikrofonem, který dal jejich skupině jméno. Neobvyklá skladba s poetickým textem a měkkým podkladem působila v době, kdy se všichni chtěli v tvrdosti vyrovnat Supercrooo, jako zjevení. Lipo tehdy začal v Praze studovat estetiku a bylo na něm vidět, že má velké ambice udělat díru do světa. Jejich následné album BPM nazvané Horizonty už obdrželo cenu Anděl a těsně před komunálními volbami v říjnu 2010 se Lipo zviditelnil kritickou skladbou Pozdravy z Liberce namířenou proti místní vládní klice v čele s ODS.

Lipo rád působí dojmem angažovaného rappera: o dva roky později s Bonusem a Katem natočili track proti rasismu Trvalo tři generace. Jenže jeho sólový debut Víc než hudba vydaný pod křídly EMI obsahuje celkem předpokládaný popový koktejl namíchaný z deklamovaných banalit, romantického klavíru a rádiových refrénů. Z básníka zbyla jen schopnost vršit slovní vatu a předstírat filosofickou zadumanost. Aktuální novinka O duši (nazvaná patrně podle Aristotelova spisu) jde podobnou cestou patosu a velkých témat. „Všechno má svůj čas jako život v nás, od kroku dítěte po vrásčitou tvář, uč se nechat plynout, to co plynout má, ptáš se, proč sleduji jak slunce zapadá,“ rapuje například ve skladbě Všechno má svůj čas. Hudební progres tady supluje od anglických hitmakerů Rudimental okoukaný drum’n’bass sloučený s harmonikou a operním zpěvem v Město co spí.

Tato jeho další liberecká imprese, pojatá už z pohledu odrodilce („Myslím na otce, co vstávaj, vyrážej do zimy, aby uživili rodiny, zlomili ty pochyby.“), navazuje na stejnojmenný projekt, v jehož rámci mají Lipovi fanoušci zachycovat atmosféru svých nevzhledných městských čtvrtí a přemýšlet, jak by se daly oživit. Mapování městského světa má – stejně jako v Lipových textech – podobu romantického dojímání nad rozpadem a nikdo ani nepředstírá, že by šlo o víc než o virální reklamu na Lipovu desku. Ostatně fanoušky moc netáhne – za měsíc existence posbíral projekt (finančně podporovaný německou Nadací Friedricha Eberta) jen patnáct followerů na Twitteru a sedmdesát osm na Facebooku.

Dramata vyčtená z knih

„Za to, že hitparády mě maj rády, stavíš se teď ke mně zády. Otevírám brány těm, co chtěli, aby je tam hráli,“ vzkazuje Lipo na nové desce svým haters v bonusové skladbě Pořád jen to svoje. Na internetu ji zveřejnil vloni – jako by tušil, že v jeho stopách půjdou do českých rádií další domácí rappeři. Nejspíš ale ani jeho nenapadlo, že by to byli zrovna liberečtí ATMO Music, tedy projekt jeho dvorního producenta ODD, jejichž skladba Andělé na jaře pronikla mezi nejhranější české tracky. Jestli jsou Lipovým oblíbeným slovem „pochyby“, pak Beef (a často hostující zpěvák Jakub Děkan) z ATMO Music přímo zbožňují, když můžou rapovat o svých „pocitech“: „Všechny ty pocity jsou ve mně“ nebo „Znáš ty pocity, znáš ty nálady, ty momenty s pistolí u hlavy…“ Album Andělé X Démoni se rozhlasovým dramaturgům a náctiletým posluchačům podbízí ještě více než Lipo. A úspěšně – deska patří mezi nejprodávanější české nahrávky roku.

Když už jsme u liberecké scény, za zmínku stojí i kariéra Paulieho Garanda, který se po rozpadu BPM uchýlil k partičce kolem labelu Ty Nikdy Records a vydává zde sólové desky, naposledy letošní Molo s beaty dalšího pozůstalého z „básníků“ – Kennyho Rougha. Místo velkolepých poetických obrazů se zde Garand přimyká spíše k rapové filosofii obyčejnosti, kterou od poloviny nulté dekády razí šéf labelu Josef Změlík (alias Idea). Někdejší zlínský patriot na svých deskách pod hlavičkou IdeaFatte poctivě formuluje podobu českého emo rapu jako přiznaného lůzrovství. Co si budeme nalhávat, podobné outsidery rapující o svém nudném životě má každé malé město a spousty jsou jich slyšet už na kompilacích amatérské scény Lyric Derby ze začátku tisíciletí, nikdo z nich ale nedokázal jít za svým snem tak tvrdohlavě jako právě Idea. Rappeři jako on jsou obdobou amerických bělošských rapperů, kteří nemají potřebu se identifikovat s černým gangsta rapem a místo toho radši mluví o svém životě.

A v tom tkví asi největší kámen úrazu českého emo rapu. Pokud je vám víc než patnáct let, bude pro vás celkem těžké jejich citovým pochodům uvěřit. Lipo a spol. příliš často sklouzávají do světa patetických gest a velkých slov, jako jsou pravda, láska a osud, aniž byste měli pocit, že se za nimi skrývá víc než dramata vyčtená z knih (případně okopírovaná z jiných pop songů). Vypůjčené emoce prohnané přes filtr poetiky středoškolského básnictví nemůžou zrodit nic jiného než bláboly typu „Je to závist, nepřejícnost, je to pýcha, co v tobě dýchá, a zlost, kterou naplňuje zloba. Ptám se tě naposled, řekni mi dost!“ (ATMO Music – Fáma).

O Lipovi či ATMO Music se z jejich desek nedozvíte o moc víc, než že měli někdy zlomené srdce a někdo je zklamal. Kdo to byl, proč se tak stalo a co následovalo potom, už ale neřeší, jako kdyby se jejich příběhy vznášely ve vzduchoprázdnu. A přitom se stačí podívat jen kousek na východ, kde například dosud nepřekonané Modré hory (Bene & Lyrik) nemají žádný problém naplnit desky historkami ze svého života. Identita je přitom rapperova největší (a často i jediná) zbraň a k tomu, aby nám ji představil neslouží promofotky nebo rozhovory, ale rapové „bars“ v písničkách.

Dalo by se spekulovat, zda nástup citlivých rapperů nesouvisí s globální ekonomickou depresí, kterou se dnešní žebříčkových pop snaží odrážet (a nebo ještě lépe: vytěžit). Dalším možným důvodem je jistá únava z rapového machismu, který žánru vládl po tři dekády. Jak se hip hop přiblížil k mainstreamu, začal přijímat jeho vzorce chování a soustavně měknout. Rocku se nakonec stalo to samé a podívejte se, kam dnes dospěl. Nejpravděpodobnější odpověď na současnou popularitu emo rapu ale nejspíš poskytne pohled na posluchačskou základnu, v níž během posledních let výrazně stoupá počet mladších ročníků a žen. Vypadá to, že i na hip hop dopadlo neúprosné pravidlo genderového kyvadla: když je hudební/klubový styl nějaký čas příliš tvrdý a maskulinní, musí přijít jeho měkčí období, aby si znovu získal přízeň mezi ženami, protože bez nich by muži v klubech nakonec stejně nezůstali.

 

Autor je hudební publicista.

 

A2LARM