Tečka páteční noci: Co už není dovoleno?

Pořad Tečka páteční noci na ČT Art pravidelně vyvolává nadšení, anebo pobouření. Poprvé se celospolečensky propíral v souvislosti s kapelou Vanessa, jejíž frontman ve studiu šňupal kokain. Po extempore moderátora Martina Duška, který se snažil o nekorektní humor tváří v tvář romským hostům, z vlastní vůle končí dramaturgyně Kamila Zlatušková. Moderátorský výkon vyvolal rozporuplné reakce, mimo jiné […]

Pořad Tečka páteční noci na ČT Art pravidelně vyvolává nadšení, anebo pobouření. Poprvé se celospolečensky propíral v souvislosti s kapelou Vanessa, jejíž frontman ve studiu šňupal kokain. Po extempore moderátora Martina Duška, který se snažil o nekorektní humor tváří v tvář romským hostům, z vlastní vůle končí dramaturgyně Kamila Zlatušková. Moderátorský výkon vyvolal rozporuplné reakce, mimo jiné obvinění z rasismu. Publikujeme dvě protichůdná stanoviska: dokumentaristy Robina Kvapila a socioložky Lindy Sokačové.

 

Robin Kvapil: Proti politické korektnosti a falešné morálce

Pořad Tečka páteční noci je opravdu pozoruhodný. Má sice jistě svého oficiálního dramaturga, dokonce jich měl několik, ale skutečným dramaturgem je zpěvák Bruno Ferrari, který si dal ve studiu „lajnu z bible“. To se odrazilo na další podobě Tečky: z hudebního pořadu si nikdo nevybaví jedinou písničku, pouze sled situací, které na zmíněné šňupání navázaly. Do pořadu se dále přišli zesměšnit „mladí rebelové z brněnské výtvarné scény“, když se namísto nich stala hitem dílu hláška jejich o padesát let staršího profesora Václava Stratila o Adolfu Hitlerovi. Tečka tak začala fungovat jako indikátor toho, co všechno je dnes na obrazovce možné. A to je pro celý produkční tým vlastně skvělá zpráva, protože věci, které jsou tvůrčí, by se v ideálním případě měly pohybovat na hraně. Kdo přemýšlí jen o tom, jak zaplatit hypotéku, ať si v televizi raději pustí padesátidílný seriál o rozhlednách nebo disentu… Nesmíme také zapomenout, že režisérem pořadu je Vít Klusák, kterému by devadesát minut písniček v přímém přenosu bylo asi trochu málo.

Když se nyní přihodilo, že poslední díl nemohl moderovat kmenový moderátor Jiří Havelka, svěřili tvůrci moderování dokumentaristovi Martinu Duškovi. V dílu vystoupily například kapely Gulo Čar či Smola a hrušky nebo proromská aktivistka Ivana Čonková. Věřím vyjádření autorů, že jejich ambicí bylo pokusit se o netradiční debatu na téma romská menšina a bílá většina. Martin Dušek navíc není moderátorem, ale filmařem, který je schopný vytvářet neotřelé situace a pohotově reagovat. Kdo viděl jeho filmy, ví, co může od Duška čekat. Jedné věci se však divák nedočká: jakéhokoliv projevu rasismu. Dušek nastavuje od počátku atmosféru nekorektní diskuse, ve které přítomné hudebníky bere jako rovnocenné partnery. Jenže v průběhu pořadu se ukazuje, že hra, kterou se snaží rozjet, vyznívá do ztracena. Kdyby byl zdatnějším moderátorem, zřejmě by si tuto skutečnost uvědomil a pokračovalo by se v banálním rozhovoru na téma „Romové a bílí“ v parametrech politické korektnosti. Dušek je ale (naštěstí!) dokumentarista, kterého navíc trapné situace přímo vzrušují, a tak pokračoval v nastaveném tónu debaty. „Nejvyhrocenější“ moment – dle reakcí veřejnosti – pak přišel v okamžiku, kdy zpěvačce kapely oznámil, že jeho dědeček byl v Hitlerjugend.

Pokud je nevhodné říct před Romem větu „můj dědeček byl v Hitlerjugend“, pak – nechceme-li být rasisté – musí být stejně nevhodné ji říct před kýmkoliv jiným. Nemůžeme přece rozlišovat vhodnost obsahu konverzace podle barvy pleti. To by totiž byl skutečný rasismus. Předpokládám, že Duškovi je naopak zcela odporné pokrytectví, politická korektnost i falešná morálka, která je ovšem v posledních letech stále více poptávána. Reakce veřejnosti na sociálních sítích je jasná: Dušek je rasista, případně alespoň idiot bez taktu. Ve skutečnosti dal romským hudebníkům a aktivistům prostor pro složitější konverzační hru. Pokud si někdo ve studiu myslel, že je Dušek rasista, tak nechápu, proč mu to neřekl…

Problémem pořadu rozhodně není rasismus. Zaštiťovala ho ostatně Kamila Zlatušková, poloviční Romka, která se romskou problematikou dlouhodobě zabývá a s Duškem spolupracuje na řadě dalších projektů – předpokládám, že s rasistou by čas neztrácela. Moderátorovi se však nepodařilo lidem ve studiu, a tím pádem ani divákům, dát dostatečně najevo, odkud a kam svou hru směřuje. Spokojil bych se asi s tvrzením, že Dušek prostě není Ricky Gervais, který ve své stand-up show na britské stanici BBC běžně vtipkuje o masturbování nad Schindlerovým seznamem a střílí podobně nekorektní vtípky.

Na celé věci je pak docela nešťastné, že po stížnosti romských kapel rezignovala šéfka pořadu Kamila Zlatušková. Její rezignace totiž pouze utvrdí veřejnost, že Dušek se rasisticky opravdu choval. V takto vyhrocené situaci by naopak pomohlo, kdyby se za svůj pořad jasně postavila a pečlivě rozkryla rozdíl mezi rasismem a vzájemným nepochopením (či místy lehkou trapností). Výsledkem je jen další zvýšení koeficientu normalizace (či „politické korektnosti“).

Tristní zpráva tedy zní: na rozdíl od devadesátých let, kdy byla televize živým médiem, je dnes vrcholem posunování hranic televizní zábavy pořad Tečka páteční noci. Slovy Michala Zlatkovského z Respektu: nejkontroverznější pořad, na který se nikdo nedívá.

tečka-páteční-noci2
Vystoupení skupiny Gulo čar v Tečce páteční noci

 

Linda Sokačová: Tečka polovičatého antirasismu

Dění minimálně na sociálních sítích a v tzv. alternativních vlnách rozvířil poslední díl pořadu Tečka páteční noci. Podle mého názoru nakonec ani není podstatné, co se dělo v samotném televizním studiu, spíše jde o reakce na stížnost účinkujících kapel Smola a Hrušky a Gulo čar z řad antirasistických aktivistů a umělců, kteří poukazují na předsudky a stereotypy v české společnosti.

Nechci se dohadovat, jestli byl pořad rasistický, nebo ne. Na můj vkus to bylo přes čáru, zvlášť v některých okamžicích. Jsem konzervativní a myslím, že téma jako holocaust by se už jen z úcty ke všem obětem, které prožily či prožívají neuvěřitelné utrpení, nemělo zesměšňovat. Ale nakonec i humor může být prostředkem, jak se s některými věcmi vyrovnat.

Otázka ale je, proti komu, čemu a v jakém kontextu je humor veden. Česká společnost má zvláštní touhu po svobodě projevu, zejména když jde o to, utahovat si z těch, kteří stojí na dolních příčkách společenské hierarchie. Jedná se především o Romy. TV Prima vysílá pořad o nepřizpůsobivých, kterých se máme všichni bát, minimálně jednou za měsíc se objeví zaručený politický návod, jak se Romů zbavit, a takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna.

V téhle situaci se ozvali členové romské skupiny Gulo čar, že se cítí přístupem moderátora a snad i tvůrců pořadu zasaženi. Poukázali na nedůstojné zacházení, a dokonce se objevilo obvinění z rasismu a xenofobie. Ano, klidně diskutujme o tom, co je a co není rasistické. Ovšem takové množství agresivity a despektu vůči těm, kteří se cítí být dotčeni nevhodným chováním, je nepřijatelné. Místo toho, aby zaznělo nějaké to „no, možná jsme to přehnali a je nám líto, že se vás to dotklo“, sledujeme přehlídku urážek a obviňování.

Obzvlášť pikantní je slyšet z úst bílých, privilegovaných filmařů a aktivistů striktní definici rasismu. Že by se někdo zajímal o to, jak se cítí ti, kterých se to nejvíc týká, je naprostá zbytečnost. Co je a co není rasismus, zkrátka mají moc určovat jen ti, kteří se nacházejí výše ve společenské hierarchii, mají kulturní kapitál a smysl pro humor. Nějací „Romáci“ přece nebudou určovat, co je a co není rasistické nebo xenofobní. Prostě takový polovičatý, nereflexivní antirasismus. Rasisti jsou jenom oni, my se rasisticky z logiky věci chovat nemůžeme. Je jednoduché si antirasismus zaměnit za elitářství a vlastní stereotypní, možná i xenofobní chování vydávat za cool humor a progresivní kulturu bez minimálního ohledu na ty, kteří se cítí nějakým způsobem poníženi.

Myslela jsem si, že s něčím takovým se člověk může setkat jen v „normální“ populaci. U lidí, kteří sami sebe považují za antirasistické aktivisty a bořiče předsudků, bych to nečekala. Je to ale krásná ukázka uplatňování moci v etnicky hierarchizované společnosti: jsme to MY, ne ONI, kdo určuje, co je rasismus. A pocity a postavení těch, o než jde v první řadě, nás v podstatě nezajímají.

Je mi líto, že končí právě dramaturgyně Kamila Zlatušková. Jestli ale odešla sama, zaslouží si velký respekt, protože přijala svou „politickou“ odpovědnost, což se v ČR fakt nenosí. Je mi ovšem docela smutno z toho, jak někteří útočí na lidi, kterých se výroky pana moderátora dotkly. Jestliže se cítí být zasaženi jeho poznámkami, tak na to sakra mají právo! Jak si vůbec můžeme dovolit jim říkat, co mají prožívat? A pokud moderátor nereagoval na výtky, neměl by se už v ČT objevit.

Česká antirasistická aktivistická scéna má jeden zásadní nedostatek: je elitářská a při určování, co je a není rasistické a xenofobní, bohužel příliš nehledí na ty, kteří jsou terčem těchto projevů. Ti prostě nic nechápou, nemají kulturní kapitál a nerozumí ironii. Pro aktivisty je jednoduché osočovat ostatní z rasismu a vystavovat je nepříjemným otázkám. Zvlášť když jde o příslušníky dělnické třídy, které s oblibou označují jako white trash. Ale stejná měřítka nejsou schopni vztáhnout sami na sebe.

 

Čtěte dále