Ve svém článku Vědecký antikomunismus se Ondřej Slačálek snad ani nesnaží předstírat, že kriticky reaguje na periodikum Securitas Imperii, které vydává ÚSTR. Vyrovnává si účty s Janem Cholínským za údajnou denunciaci Michala Pullmanna, k tomu semele komunistickou poslankyni Semelovou, banderovce, ruskou invazi na Krym, teorii totalitarismu, a jelikož se mu takto načrtnutý prostor jeví jako málo koherentní, „kriticky“ navíc pojedná i blog Františka Stárka, a taky napíše, že komunismus a nacismus „mají řadu odlišností“. To bezpochyby ano. Problém je ovšem v tom, že Slačálek neargumentuje, bohatě si vystačí sám se sebou.
„Výraz ‚vědecký antikomunismus‘ je sice vtipný, ale ještě vtipnější je ‚vědecký anarchismus‘, který by naopak charakterizoval myšlenkový svět Slačálka, ve kterém je myšlení nahrazeno demagogií.“
V tomto rozpoložení reaguje i na můj článek, který ještě nevyšel – respektive vyšel zatím jen jeho úvod. Nicméně podle Slačálka jsem se v něm prý „rozhodl doložit, že československý režim v letech 1948 až 1989 byl ‚fašistický stát‘“, přičemž „oblíbenou a frekventovanou paralelu mezi fašismem a komunismem“ jsem vzal doslovně, aniž bych přitom pochopil „smysl odborných pojmů, které mají být pomůckami pro poznávání a především rozlišování jednotlivých jevů, a nikoli nástrojem jejich morálního hodnocení a odsouzení převedením na společného jmenovatele“. Moudře řečeno. Slačálek ovšem nemluví o mé studii, ale jen před čtenáři předstírá, že myslí a myslí správně – fakta jsou při tom zcela vedlejší.
Myslet a myslet správně
Předně v mé studii nejde o období let 1948 až 1989, nýbrž o roky 1945 až 1948. To je ale jen takový „detail“. K podepření vlastních tvrzení cituji v úvodu studie desítky autorů, snažím se konkrétní události a jednotlivé jevy interpretovat na základě svého vzdělání, zkušeností a pochopitelně i přesvědčení, přičemž ovšem uvedené nevydávám za pravdu, ale za mou interpretaci fenoménu, který je velmi obtížné uchopit, protože je do jisté míry nejednoznačný. Chtěl jsem přitom podtrhnout, že to, co se tady po druhé světové válce dělo, neprobíhalo odděleně od toho, co se dělo v Evropě od konce první světové války. Svá tvrzení předkládám s vědomím toho, že má interpretace podléhá dalšímu kritickému zkoumání či přehodnocení, protože historiografie je nikdy nekončící proces. To je vše.
Naproti tomu Slačálek, místo aby snesl odkazy a argumenty, které by mé vývody zpochybnily, snaží se autora zesměšnit jako „zasloužilého soudruha“ z undergroundu, který se při interpretaci minulosti pohybuje mimo rámec vědy v kategorii „zlo versus dobro“.
Z pětadvacetistránkového textu, v němž jsou zmíněny desítky problémů spojených s interpretací fenoménů fašismu, nacismu a komunismu, se Slačálek dokázal „chytit“ jediného odstavce, který se týká vztahu sociálních věd a teologie a který je v textu jen jako douška navíc. I tento jediný odstavec ale dokázal „teolog“ Slačálek dokonale nepochopit: douška odkazovala na zlo jako na problém, který je universální od té doby, co je člověk člověkem, ať už se polidštil z opice, nebo byl uplácán z hlíny. Anarchista Slačálek ovšem zaměnil teologii za politologii a obsah odstavce převrátil v tom smyslu, že snad ono universální zlo spojuji s komunismem, přičemž mě obvinil z manicheismu (zřejmě si popletl starověký Babylon, ve kterém Mání ve 3. století působil, se stejnojmennou pražskou revue Babylon, kam píšu). Teologie se ale nezabývá politickými systémy, dokonce ani komunismem, ale s náskokem dvou tisíce let před sociálními vědami diskutuje o povaze zla ve společnosti. A o tom také byla řeč. Slačálek má ovšem za to, že jsem poukazem na teologii snad chtěl své předešlé interpretace „posvětit“, ačkoli jsem je právě naopak relativizoval: poznámkou, že humanitní vědy (ke své škodě) ztratily kontakt s teologií, bylo řečeno, že existují věci mezi nebem a zemí, na které je historiografie krátká, a pokud ke zkoumání dějin nepřistupuje s vědomím vlastní omezenosti, tak se snadno může z vědy, která má poznání rozšiřovat, stát ideologií, která naopak poznání omezuje. Pochopení základního smyslu textu by snad ale mělo být součástí druhého stupně na základní škole.
A když jsme u toho manicheismu, je to přece anarchista Slačálek, který zlo vidí v kapitalismu, po jehož odstranění má nastat ráj na zemi. Právě s gnosí polemizuje teologie po staletí. Co se týká moderních „chiliastických“ hnutí, při snaze je vyložit nemusí historiografii, při vzájemném respektu, pomáhat jen teologie, ale stejně tak například i umění: podle mne citliví, tvůrčí lidé jsou schopni vnímat to podstatné pod povrchem věcí často mnohem ostřeji, než to dokážou sociální vědci, kteří jsou už předem v zajetí různých schémat.
Ideologické buranství
Slačálkovi ovšem nejde o historii, ale o „antikomunismus“, který v rámci svého ideologického vidění světa vykládá jako jakousi svatou válku vedenou lidmi zastydlými v minulosti, ačkoli jde o občanský postoj vycházející z vědomí, že vyrovnávání se s minulostí, poučená reflexe režimu, který byl založen na porušování základních občanských a lidských práv, je sine qua non otevřené, svobodné společnosti. Reflexe minulého věku totalit, poučený antikomunismus, stejně jako antinacismus, antifašismus, antirasismus či antikolonialismus jsou základy moderního evropského občanství 21. století, které dokáže rozeznat demagogii, odmítnout xenofobii a hájit občanskou společnost proti politickému extremismu, ať už zleva nebo zprava.
Výraz „vědecký antikomunismus“ je sice vtipný, ale ještě vtipnější je „vědecký anarchismus“, který by naopak charakterizoval myšlenkový svět Slačálka, ve kterém je myšlení nahrazeno demagogií. Ta má základní výhodu, že je zbavena jakékoli vazby na skutečnost. Slačálek se jí tedy nezatěžuje. O konzistentnosti jeho osobnosti a myšlení vypovídá už jen to, že se světu představuje coby anarchista, přičemž se nechá platit státem jako vysokoškolský pedagog. Žádný rozpor v tom pochopitelně nevidí. Podobně se ze své pozice „privilegovaného spratka“, který má neomezené možnosti, vysmívá Františku Stárkovi „z undergroundu“, člověku, který nejenže nemohl za minulého režimu studovat, nemohl prakticky nic, byl permanentně perzekuován za nejnevinnější kulturní činnost a strávil mnoho let v kriminálu. Společně nás pak označuje za „zasloužilé soudruhy“. Mě ale tenhle stát nikdy za nic neocenil, naopak jsem byl po listopadu dvakrát trestně stíhán z „útoku na veřejného činitele“ a jakési hovado z NBÚ mě zařadilo na seznam státu nebezpečných osob – ne jako anarchistu, ale jako monarchistu, ha ha.
Slačálek je prototyp staronového dehumanizovaného školství, kde byly a znovu jsou nevzdělanost a nekulturnost, tedy buranství, futrovány ideologií.
Autor je historik a spisovatel.