Čím menší podpoře veřejnosti se těší zelená politika, tím majestátněji před námi vyvstává otázka po jejím smyslu. Velká část české veřejnosti se navzdory „tvrdým datům“ konzervativní psychopatky Lenky Zlámalové pořád topí v mnohdy nedůstojném hnoji každodenního pachtění životního minima a aspoň udržitelné stagnace nízké životní úrovně. Zelená politická témata se takto zapřažené společnosti jeví jako dvořanská provokace, kterou na ně vždy před volbami útočí z médií sluníčkoví měšťáci v moderních outfitech. Jejich usměvavá hesla jsou pro rozrůstající se třídu indiferentních mozolovitých pachtýřů jen cynickými políčky beze smyslu: Usmívej se a papej bio! Jenomže fair-trade je akorát stylová kratochvíle pro ty, kdo mají čas a prostředky. Pro ostatní je tu unifikovaný košík základních spotřebních statků s nejnižšími standardy v regionu. Trade pro chudáky holt není fér.
„Zelení jsou stranou, která se nakrucuje pro střední třídu, střední třída však nemá čas podobné námluvy sledovat, protože zápolí s vlastní existencí.“
Co jsou Zelení v dějinném kontextu? Pro dnešní situaci Zelených je dobré mít na paměti, že společenské téma přírody se zrodilo v hlavách renesanční aristokracie. Dobře zajištěná šlechta měla dost času na filosofické procházky panenskou přírodou a rozjímala zde o důsledcích společenské činnosti. Moderní Zelení rovněž vznikli za éry ekonomické konjunktury a silného sociálního státu na poptávku zdravé střední třídy. Na Západě nastal „konec dějin“ a nalezenou odpovědí na otázku dějin byl liberální kapitalismus. Široká skupina ekonomicky aktivních měla perspektivu stabilního zaměstnání, a tak přišla na řadu touha po čistém vzduchu a sen o dětech bez alergií, bez vyrážek a bez astmatu.
Proč nás nikdo nevolí?
Podle všech současných ukazatelů se však tato skupina už od ropného šoku v sedmdesátých letech povážlivě zužuje. Západní kapitalismus nám od svého šťastného období již několikrát připomenul, že pojem „krize“ v jeho panství nedisponuje obvyklým významem, nýbrž že je ekonomistickým označením normality. Perspektivy střední třídy jsou pryč, stability lze na trhu práce dosáhnout buďto buddhistickým smířením se s nestabilitou, anebo exponenciálně rostoucím množstvím odpoledního chardonnay.
Nejenom marginalizovaní, ale už i podstatná část střední třídy – oné velké fata morgány 20. století – bojuje na život a na smrt s dluhy a hypotékami a v tomto zápase přicházejí o delší životní perspektivu, natož o perspektivu globální. A právě až kosmologickou úvahu o protikladu člověka a přírody jim nabízejí Zelení. Zrovna ve chvíli, kdy manželé vybírají z katalogu nejvýhodnější půjčku na novou pračku, protože ta stará jim včera vypověděla službu a protože náklady na vysokoškolské studium jejich dvou dětí jim vysávají všechny přebytky ze dvou mezd, skáče k nim do obýváku rapující Ondřej Liška.
Zelení jsou stranou, která se nakrucuje pro střední třídu, střední třída však nemá čas podobné námluvy sledovat, protože zápolí s vlastní existencí. Není proto divu, že za časů ekonomické krize získávají Zelení nejvyšší podporu v zemích s nejsilnějším sociálním státem, tímto posledním garantem existenční jistoty.
Modla inovací
Jakkoli je zelená politika naprosto zásadní pro zachování společnosti, samotná politická ekologie bez sociálního rozměru je neudržitelná egoistická spekulace. Proč? Ekologické stanovisko separované od společenských vztahů není konzistentní. Proč by měl člověk zachraňovat „matku přírodu“? Paternalistický a manipulativní vztah člověka k přírodě jako neomezené a strnulé substanci je příčinou environmentální krize a těžko tedy bude jejím řešením. Pokračování znečišťování životního prostředí je ve skutečnosti tříděním odpadu podmíněno, protože konzumentům je možné cpát další hračky jen, pokud si po sobě budou hezky uklízet.
Problémem není organizace odpadu, nýbrž jeho produkce. České zelené politické hnutí, které upřednostňuje inovace v přístupu k životnímu prostředí před sociální otázkou, si neuvědomuje příčinu ekologické krize v kapitalistické produkci. Naopak, hraje roli užitečného idiota velkého průmyslu, v jehož prospěch v důsledku formuluje strategie udržitelnosti. Jenže podmínkou jakékoli skutečně zelené politické praxe je demokratická společnost s jasně vymezenou perspektivou, v níž má člověk praktickou možnost zachovat si svou důstojnost. Zelená politická praxe je teprve další etapou sociálně zdravého společenství.
Při hledání poměru mezi člověkem a přírodou musíme dojít k tvůrčímu sepjetí bez spekulativního nadřazování jednoho či druhého. Pokud by příroda člověka převyšovala, poradila by si s ním sama. Kdyby převyšoval člověk přírodu, mohl by ji i nadále neomezeně uzurpovat, manipulovat s ní a čerpat z ní stále větší dávky při své pouti za svatým grálem nekonečného koláče. Kdybyste s nutkavou připomínkou neudržitelnosti podobného směřování vzbudili uprostřed noci průměrného apologeta liberálního kapitalismu, odkázal by vás k modle inovací.
Příroda je katastrofa
Radikální zelené politikum je sociální problém do morku kosti. Zelená politika je boj za nejslabší, nejcennější a nejkřehčí hodnoty – a to vše ve jménu udržitelnosti a inteligence společenského projektu, aspoň do té míry, do níž dovede respektovat termodynamické zákony. Radikální zelená politika je čistý extrakt levice. Při slabosti politické relevance Zelených tváří v tvář globálním obchodním zájmům je však nutné si říct narovinu, že jediným současným úkolem politické síly Zelených je vytvářet optimistický kolorit mikroskopických úspěchů a asistovat při likvidaci planety coby maskot kolektivního svědomí politickým proponentům zájmů globální produkce.
Teprve vyrovnávání sociálních nerovností může vtisknout ztracenou perspektivu střední třídě a odkrýt před ní hrůzostrašnou budoucnost rozvráceného klimatu za současného tempa globální kapitalistické produkce. Pokud chtějí Zelení zůstat politickým hnutím, musí začít spolupracovat s tou stranou spektra, která je schopná nerovnost vůbec identifikovat.
Společnost závodí ke dnu a Ondřej Liška ji na billboardech dokázal dokonce předběhnout. Zelení chtějí těsně před cílem tohoto kosmického závodu zachránit pouze abstraktní přírodu. Jak by mohla být příroda bez člověka politickým tématem, když je sama politika společenským problémem? Příroda je sled katastrof a jako taková nemůže být politickým tématem o sobě. Jediným subjektem i objektem politiky zároveň může být její autor, který je zároveň i jejím cílem: tím je člověk jakožto společenská bytost v přírodě, bytost, která přírodě v zásadě nerozumí, nýbrž svou aktivitou utkvívá v permanentní snaze o to porozumět jí lépe. Pokud se Zelení nestanou rudo-zelenými a nezačnou sami aktivně usilovat o záchranu svého potenciálního elektorátu, a tedy o tak nezbytnou rezonanci životního prostředí jako politického tématu ve veřejném dialogu, nemá smysl se jimi do budoucna jakkoli zabývat.
Autor je student filosofie.