Pokud mají sociální programy fungovat, musí co nejvěrněji vycházet z potřeb lidí, jimž jsou určeny.
Nezájem veřejnosti i politiků, obchod s chudobou, nesolidární chování uvnitř české společnosti a ignorance ze strany sociálních úřadů: to všechno jsou věci, které vadí lidem žijícím na ulici, na ubytovnách nebo v nejistém bydlení. Ve všech těchto oblastech by uvítali změnu. K té chtějí přispět sami svou aktivitou, ale zároveň ke změně vyzývají politiky, neziskové organizace a celou společnost.
Jak to vypadá se sociálním bydlením?
V květnu vznikla mezirezortní pracovní skupina připravující koncepci sociálního bydlení, na níž by měl navázat zákon o sociálním bydlení. Koncepce by měla být hotova koncem roku 2014. Hlavním gestorem vzniku zákona je Ministerstvo práce a sociálních věcí a ve spolugesci ho má ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier spolu s Ministerstvem pro místní rozvoj. Jak bude tento zákon vypadat je však dneska značně nejisté. Jisté jsou ovšem principy, na nichž by měly zákon i koncepce stát, pokud se má situace změnit ve prospěch lidí, kteří řeší bytové problémy a kteří za bydlení vynakládají vysoké finanční prostředky. Těmito principy jsou: bydlení v bytech, dlouhodobější a právně jisté bydlení, nediskriminační opatření, povinnost obcí sociální bydlení zajišťovat a povinnost státu zajistit finance a jasná pravidla pro fungování sociálního bydlení.
Pro řadu lidí na ubytovnách je nalezení vlastního bytu neuskutečnitelným snem. Platforma pro sociální bydlení přitom ubytovny považuje za zcela nevyhovující a nepřijatelné.
17. a 18. července se v Praze uskutečnilo Národní setkání lidí žijících v bytové nouzi, které pořádaly Platforma pro sociální bydlení a Agentura pro sociální začleňování. Pořádající organizace se ale kromě servisu pro zúčastněné pokoušely samy sebe upozadit. Hlavní roli hráli lidé, kteří mají zkušenost s životem na ulici, v ubytovně nebo v nejistém a nevyhovujícím bydlení v Brně, Ostravě a Praze. Vědí totiž, co takový život skutečně obnáší, a není možné opomíjet jejich požadavky. Tak tomu ovšem velmi často, ne-li téměř vždy, bývá. „Odborníci“ připraví efektivní programy pomoci v nouzi, ale po postojích a potřebách lidí, kterých se to bezprostředně týká, se nepátrá, natož aby byly respektovány. Není divu, že řada těchto programů nefunguje – nereagují totiž na realitu ani na požadavky těch, kteří je využívají nebo potřebují využívat.
Výsledky dvoudenního jednání bude Platforma pro sociální bydlení prosazovat při přípravě zákona o sociálním bydlení v meziresortní ministerské komisi. Pro svoji praxi chce názory lidí žijících v bytové nouzi využívat i veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová a Martin Šimáček, ředitel Agentury pro sociální začleňování, kteří se zúčastnili druhého dne setkání.
Chceme bydlet důstojně a se svými dětmi
Jeden z hlavních problémů, který lidé bez domova a v bytové nouzi vnímají, je nízká solidarita české společnosti. Na bezdomovce si Češi zvykli a nikdo nemá velkou potřebu lidem v této situaci pomáhat. Chudoba se naopak stává zdrojem zisku, v současnosti především pro majitele ubytoven.
Tento druh byznysu s chudobou vznikl jako reakce na neexistující systém dostupného a sociálního bydlení a na vylučování řady skupin obyvatel z běžného bydlení. Gejza Bazika, kterého si účastníci setkání zvolili za svého mluvčího, hovořil o svých zkušenostech s ubytovnou v Brně: „Chtěl jsem lepší život pro své dcery a našel jsem si byt. Na ubytovně, která mě stála devět a půl tisíce korun měsíčně, mi stát proplácel devadesát procent nákladů. Byt mě stojí o tisíc víc, ale výhodou je, že tam je vlastní sociální zařízení. Dostávám ale jen padesát procent od státu. Zbytek platím z peněz, které mám na jiné výdaje. Pronajímatel mi navíc účtuje vysoké poplatky za elektřinu.“
Pro řadu lidí na ubytovnách je nalezení vlastního bytu neuskutečnitelným snem. Platforma pro sociální bydlení přitom ubytovny považuje za zcela nevyhovující a nepřijatelné. Tento názor sdílí i ombudsmanka Anna Šabatová. Ta na tiskové konferenci uvedla: „Pokud hovoříme o sociálním bydlení, tak v bytech, ne na ubytovnách. Je potřeba přesměrovat dotace i k příjmově slabším skupinám, stát zatím paradoxně podporuje spíš vyšší příjmové vrstvy.“
Dalším klíčovým problémem je odebírání dětí z důvodu nevyhovujících bytových podmínek. Vlastních zkušeností s tím mají lidé z ubytoven celou řadu. Sám Gejza Bazika takovou situaci zažil a označil ji za jednu z nejhorších zkušeností ve svém životě. Český stát bohužel v případě rodin, které mají bytové problémy, zvolil tu nejjednodušší a zároveň nejhorší cestu: místo aby jim přímo a funkčně pomáhal prostřednictvím bytové a sociální politiky, raději řeší vyhrocenou situaci tím, že děti umisťuje do dětských domovů. Pokud rodiče své děti řádně vychovávají a pečují o ně, není důvod je odebírat a způsobovat jim citová traumata jen kvůli ekonomických problémům. Stát a obce by měly především pomáhat zajistit kvalitní bydlení a poskytovat i další sociální služby či poradenství.
Autorka je socioložka.