Šestnáctiletý Gilad Šaar ještě stačil zavolat na policii, aby sdělil, že ho spolu s dvěma kamarády, studenty z náboženské školy v osadě Guš Ecion na Západním břehu Jordánu, unesli neznámí ozbrojenci. Krátce na to byli všichni tři chlapci zavražděni a jejich těla spěšně pohřbena na poli u města Hebron, v němž se nachází hrobka patriarchů, svatá jak pro Židy, tak pro muslimy. V rámci následující pátrací operace zahynulo šest palestinských obyvatel Západního břehu. Umírnění palestinští politici v čele s prezidentem Mahmúdem Abbásem přitom únos odsoudili a bezpečnostní složky Palestinské samosprávy se aktivně zapojily do pátrání.
Spouštěče současné krize
Naděje na nalezení chlapců pohasly, když byla 30. června, po dlouhých osmnácti dnech, nalezena jejich těla. Jejich pohřbem o dva dny později však ještě neměl řetězec tragických událostí zdaleka skončit. Jen pár hodin po pohřbu unesla skupina mladých Izraelců z nedalekých osad šestnáctiletého Palestince Muhammada Abú Chudejru. Odvlekli ho do nedalekého lesoparku v západním Jeruzalémě, kde zoufale se bránícího chlapce zaživa upálili. Následné vyšetřování ukázalo, že mladí radikálové se o den dříve pokusili unést a zřejmě i usmrtit dokonce devítiletého chlapce. Pohřeb Muhammada Abú Chadajry ve východojeruzalémské čtvrti Šuafát se stal místy násilnou demonstrací smutku a hněvu, podobně jako se jím o pár dní dříve stal pohřeb tří mladých Izraelců. I přes relativně umírněné vystupování palestinského prezidenta Abbáse a izraelského premiéra Netanjahua napětí mezi oběma komunitami povážlivě vzrostlo.
Aby mohlo být příměří dosaženo, Izrael potřebuje přinejmenším dosáhnout zastavení raketových útoků a oslabit raketový arzenál palestinských ozbrojenců. Hnutí Hamás zase bude požadovat alespoň omezený ústupek ze strany Izraele, například částečné uvolnění blokády.
Tragické události se tak staly předehrou a nepochybně i spouštěčem aktuální krize v Gaze. Pro její lepší pochopení je však třeba vrátit se o jeden rok zpět. Právě 3. července 2013 totiž skončila krátká a nepřesvědčivá vláda egyptského prezidenta Muhammada Mursího, představitele Muslimského bratrstva. Mursí byl sesazen a postupně nahrazen šéfem Nejvyšší rady ozbrojených sil, maršálem Abdulfatáhem Sísím. Zatímco Mursí byl ideovým souputníkem a politickým podporovatelem palestinského Hnutí islámského odporu (Hamás), jeho nástupce považuje zničení Muslimského bratrstva a boj proti teroristickým skupinám včetně Hamásu za svou prioritu. Jen několik dní po odstranění Mursího nařídil sekulárně orientovaný maršál zničení nelegálních tunelů spojujících Egypt a pásmo Gazy. Toto opatření vedlo k výraznému ztížení již tak nelehké ekonomické situace v obležené enklávě, jejíž stejnojmenné hlavní město patřilo v minulosti k významným regionálním obchodním centrům. Upevnění blokády pásma Gazy mělo sice negativní vliv na životní podmínky tamních obyvatel, nevedlo však k zastavení nelegálního dovozu zbraní, zejména raket a jejich komponentů. Ty byly do pásma nadále dodávány ze strany Íránu prostřednictvím Sýrie a Súdánu přes Sinajský poloostrov, kde navzdory úsilí vlády v Káhiře stále působí řada ozbrojených islamistických skupin. Příjemcem zbraní nebylo pouze hnutí Hamás, které oblast ovládá od roku 2007, ale také menší radikální skupiny, zejména Hnutí islámského džihádu v Palestině (Islámský džihád).
Konsolidace moci v Palestině?
Hnutí Hamás se tak dostalo do nepříjemné politické situace, která byla ještě umocněna vývojem v Sýrii. Zde sekulárně nacionalistický režim Bašára Asada v průběhu roku 2013 zastavil postup ozbrojené, ale politicky nejednotné opozice a s pomocí šíitského Íránu výrazně zvýšil své šance na udržení u moci. Asad přitom dříve patřil k hlavním partnerům Hamásu. Jeho brutální represe proti převážně sunnitskému obyvatelstvu Sýrie ale vedla k částečnému rozkolu a k odchodu exilového vedení Hamásu z Damašku.
Oslabený Hamás se na konci dubna rozhodl k překvapivému kroku a dohodl se s palestinským prezidentem Abbásem na vytvoření přechodné vlády a následném vyhlášení parlamentních a prezidentských voleb. Vláda byla prezidentem Abbásem jmenována 2. června a přes intenzivní izraelskou mediální a diplomatickou kampaň s ní Američané i Evropané udržují normální vztahy včetně poskytování finanční pomoci. Zatímco Hamás od dohody s Abbásem očekával zejména ekonomickou pomoc a udržení vlády nad Gazou, palestinský prezident ji považoval za první krok k politické eliminaci Hnutí islámského odporu. Konsolidace moci na palestinských územích se stala Abbásovou prioritou poté, co na konci dubna zkrachovalo poslední kolo mírových rozhovorů s Izraelci.
Právě tehdy se odehrála série vražd popsaná v úvodu. Izrael, který velmi nelibě nesl dohodu mezi palestinským prezidentem a Hamásem, opakovaně již dříve dával najevo svůj záměr proti hnutí Hamás zakročit. Z únosu tří židovských chlapců obvinil dle očekávání právě Hamás a na Západním břehu zahájil velmi rozsáhlou a tvrdou operaci, jejíž cílem zjevně nebylo pouze nalézt unesené chlapce, ale zasadit úder členům či sympatizantům Hamásu. Stojí za povšimnutí, že na dřívější vraždy osadníků, například loni v říjnu, izraelské bezpečnostní složky reagovaly podstatně mírněji. V rámci poslední operace byla zatčena řada členů či spolupracovníků Hamásu včetně těch, kteří byli teprve nedávno propuštěni z izraelských věznic v rámci mírových rozhovorů. Izrael zaútočil i na základny hnutí v pásmu Gazy.
Je nepochybné, že pro vedení i členskou základnu Hamásu v Gaze musel být vývoj na Západním břehu iritující. Instinkt guerillových bojovníků jasně velel v odvetě udeřit na nepřítele veškerou dostupnou silou. Ve dnech po pohřbu Muhammada Abú Chudejry tak znatelně narostl počet raket vypálených z pásma Gazy na území Izraele. Analytici vznášejí otázku, zda za rozhodnutím Hamásu zahájit raketové útoky na Izrael byla racionální volba. Snaží se Hamás znovu získat legitimitu hlavního bojovníka proti Izraeli poté, co se ponížil potupnou dohodou s Abbásem? Nelze to vyloučit, protože ve zvrácených podmínkách okupace skutečně může obliba Hamásu stoupnout i přesto, že následná izraelská odveta připravila o život již téměř 170 lidí včetně dětí. Zrovna tak je ale možné, že za útoky stáli jednotliví operativci či konkurenční skupiny jako Islámský džihád. Právě Islámský džihád může ze současné konfrontace profitovat. Mohla by mu mimo jiné pomoci potvrdit pozici hlavního íránského partnera na palestinské frontě. Co se týče pozice Palestinské samosprávy a jejího prezidenta Abbáse, ta se od Hamásu a útoků na Izrael jednoznačně distancovala. Prezident Abbás sice může sotva souhlasit s útoky proti cílům v Gaze, na druhou stranu oslabení Hamásu v zásadě zapadá do jeho vlastních plánů.
Pozemní invaze, nebo příměří?
Izraelská reakce na raketové útoky z Gazy není nijak překvapivá. Doktrína absolutní priority bezpečnosti vlastních obyvatel velí eliminovat riziko téměř za každou cenu. Zatímco palestinští ozbrojenci nasadili dalekonosné rakety a ostřelovali cíle i severně od Tel Avivu, Izrael zahájil sérii leteckých úderů a začal se připravovat na pozemní invazi. Protiraketový systém Iron dome, nepřesnost palestinské palby a velmi dobře fungující izraelský systém civilní obrany stojí za tím, že současná krize si zatím nevyžádala žádné oběti na izraelské straně. Jak ovšem bylo uvedeno, ztráty na palestinské straně dosáhly děsivé úrovně. Je zjevné, že zajištění bezpečnosti obyvatel Izraele zůstává prioritou operace s názvem „Ochranný val“. Izraelský postup však může být ovlivněn i motivací eliminovat či alespoň výrazně oslabit Hamás právě ve světle jeho nedávné dohody s prezidentem Abbásem. Ta v očích Izraelců poskytla radikálům nebezpečné politické krytí. Nezanedbatelným faktorem je i vnitropolitický tlak na premiéra Netanjahua. Jeho koaliční spojenci Avigdor Liberman a Naftali Benet ho kritizují pro nedostatečně rázný přístup a vyzývají ho k drtivému pozemnímu úderu proti Gaze.
Zda však k pozemní operaci v Gaze dojde, není vůbec jisté, a to přesto, že v neděli podnikli Izraelci omezený útok speciálních jednotek na pobřeží pásma Gazy. Rozhodnutí izraelského bezpečnostního kabinetu ovšem může padnout každou chvíli, a jak bylo naznačeno výše, stát za ním mohou i vnitropolitické okolnosti. Šance na relativně brzké uzavření příměří je však také nezanedbatelná. Zastavení palby nabízel Hamás údajně již 4. června. Aby mohlo být příměří dosaženo, musí být splněno několik více či méně racionálních požadavků obou stran. Izrael potřebuje přinejmenším dosáhnout zastavení raketových útoků a oslabit raketový arzenál palestinských ozbrojenců. Hnutí Hamás zase bude požadovat alespoň omezený ústupek ze strany Izraele, například částečné uvolnění blokády. Hlavní je, že obě strany musí být schopny domácímu publiku prezentovat takovou verzi událostí, v níž budou figurovat jako hrdinní vítězové.
Z dlouhodobější perspektivy je problém složitější. I pokud současná eskalace v průběhu několika dnů skončí, může se zanedlouho opakovat. Klíčem je řešení situace v samotné Gaze. Ta není základnou radikálních hnutí náhodou – zdejší neutěšené podmínky dané společnou egyptsko-izraelskou blokádou jim poskytují živnou půdu. Příklad Západního břehu ukazuje, že umírněné palestinské vedení dokáže za podpory mezinárodního společenství relativně slušně zvládat ekonomické i sociální problémy a zajistit zdejším obyvatelům alespoň omezenou míru prosperity. Izrael by měl podpořit umírněné palestinské vedení v jeho snaze znovuzískat kontrolu nad pásmem Gazy. Jeho krátkozraká odmítavá reakce na politické usmíření mezi prezidentem Abbásem a hnutím Hamás na konci dubna, která měla právě k tomuto cíli směřovat, však ukazuje, že současné izraelské vedení není takovéto úvahy schopné. Zatímco z krachu mírových rozhovorů obviňuje Abbáse, pokračuje v budování nelegálních osad na okupovaných palestinských územích. Zřejmě si vůbec neuvědomuje, že tak oslabuje lídra, který je nejen jeho přirozeným spojencem v boji proti radikálům, ale i partnerem pro vzájemnou mírovou dohodu.
Autor je publicista.