Dnes nás čeká vyhlášení výsledků hlavní soutěže karlovarského festivalu. Pro prestiž akce je to bezpochyby důležitá událost – tím spíš, že celý systém filmových festivalů je na prestiži v podstatě založený. Karlovy Vary jsou festivalem takzvané kategorie A, což je neprestižnější označení, jakého může filmová přehlídka dosáhnout. Tuto kategorii přitom Mezinárodní federace asociací filmových producentů (FIAPF) přidělila pouhým čtrnácti světovým filmovým přehlídkám, včetně těch nejvýznamnějších, jako jsou Cannes, Berlinale a Benátky. Všechny áčkové festivaly musí mít soutěžní sekci, do které se zařazují jen nové filmy, které mají na dané přehlídce světovou či mezinárodní premiéru. Festivaly přitom soupeří o to, aby do svých soutěžních sekcí dostaly co nejvíc nových filmů od režisérů, kteří platí za nejvýznamnější autorské filmaře. Filmy do soutěže vybírají dramaturgové festivalu a o vítězi rozhoduje porota složená zpravidla zejména z filmových tvůrců.
To nejlepší je odjinud
Čeští novináři, kteří se nedostanou na významné zahraniční festivaly, jezdí do Varů především sledovat filmy, které soutěžily v jiných áčkových přehlídkách – především v Cannes, Berlíně a Benátkách. Festival totiž tyto filmy uvádí ve svých nesoutěžních sekcích. Naproti tomu zahraniční novináři, kteří objíždějí světové festivaly, už tyto nejprestižnější filmy zpravidla viděli jinde a jsou zvědaví na premiérové tituly, které Vary uvedou ve své hlavní soutěži. Karlovarská soutěžní sekce je ovšem dlouhodobě kritizovaná jako nepříliš kvalitní. To je také důvod, proč se – stejně jako většina českých filmových publicistů – soutěžním filmům spíše vyhýbám.
Hlavní soutěžní sekce podle všeho stále patří ke slabším článkům karlovarské dramaturgie.
Letos jsem tedy ze soutěžní sekce viděl jen dva filmy, Krobotovu Díru u Hanušovic a Volný pád maďarského režiséra György Pálfiho. Pálfi přitom platí za mezinárodně významného filmaře, který, když už jsme u té prestiže, soutěžil v Cannes v roce 2006 s filmem Taxidermia. Také ve Varech ale už jednou soutěžil, a sice v roce 2009 s filmem Nejsem tvůj přítel, který ovšem patřil k jeho nejslabším filmům. A to samé bohužel platí i pro Volný pád, nesoudržnou sbírku absurdních hříček založených většinou na jednoduchých nápadech. Ani Krobotova komedie Díra u Hanušovic, v níž si parta Pražáků hraje na zemitý moravský venkov, není film, který by se mohl jakkoli srovnávat se špičkovými snímky ze zmíněné nejdůležitější festivalové trojky. Hlavní soutěžní sekce podle všeho stále patří ke slabším článkům karlovarské dramaturgie.
Sluší se však připomenout, že Vary mají vedle hlavní soutěže ještě jednu soutěžní sekci – totiž Na východ od Západu. Ta je zaměřená na premiérově uváděné debuty a druhé filmy tvůrců ze střední a východní Evropy, Balkánu, Turecka a zemí bývalého Sovětského svazu. A právě díky užšímu zacílení a regionální blízkosti význam této sekce oproti hlavní soutěži roste.
Nenechte si ujít
Vzhledem k výše řečenému namísto tipů na výsledky hlavní soutěže závěrem nabízím ryze subjektivní výběr čtyř nejlepších filmů, které jsem ve Varech viděl a které zároveň – pokud je mi známo – nebudou uvedené v české kinodistribuci. Cesta na Západ je neuvěřitelná padesátiminutová kontemplace na téma rozvážné chůze a možností filmového obrazu, kde každý další záběr přichází s nějakou novinkou, oživením či překvapením. Křížová cesta nabízí skvělé spojení strhujícího empatického dramatu a velmi radikálního formálního konceptu (film je natočený v pouhých čtrnácti většinou statických záběrech). Černé uhlí, tenký led představuje čínský noir poučený z toho nejlepšího z jihokorejské žánrové kinematografie. Toulaví psi režiséra Tsai Ming-lianga jsou těžko uchopitelnou filmovou meditací, tentokrát na téma osamělosti a sociálního i existenciálního vyloučení.
Pokud jde o výborné filmy, které se do českých kin nejspíše dostanou, vyhlížejte tituly Kmen, Leviatan nebo Chlapectví.
Autor je filmový publicista a redaktor A2.