Argentinský režisér Lisandro Alonso do svého nového filmu Jauja poprvé obsadil hereckou hvězdu – Viggo Mortensena – a poprvé svůj film vystavěl na klasické dramatické zápletce. Ve vojenském táboře v Patagonii na konci 19. století dánskému inženýrovi uteče jeho patnáctiletá dcera s jedním z vojáků do pustiny a otec se ji vydá hledat. Mnoho mainstreamových diváků film přesto zřejmě neosloví. Popravdě řečeno, je to Alonsův zatím nejpodivnější kousek. Což je co říct, protože Alonso si získal jméno sérií téměř úplně bezdějových filmů, v nichž většinu času sledujeme hrdinu, jak cestuje krajinou.
Ztracené místo jménem Jauja
Výše řečené platí pro Alonsův vrcholný snímek Mrtví, kde se starší muž většinu času plaví po řece džunglí, i pro pozdější Liverpool, ve kterém hrdina pro změnu prochází zamrzlým pohořím. Alonso v těchto snímcích téměř úplně vypouští veškeré drama a soustředí pozornost diváka k uhrančivě snímané krajině a k samotnému plynutí času.
Nápad vzít hollywoodskou star Mortensena, navléct ho do neforemné uniformy a nechat ho v mnohaminutových záběrech klopýtat mezi skalisky můžeme ocenit i pro jeho škodolibost.
Prostřední část filmu Jauja se od Mrtvých a Liverpoolu vlastně moc neliší: sledujeme hrdinu, jak cestuje čím dál nehostinnější kamenitou krajinou. Nápad vzít hollywoodskou star Mortensena, navléct ho do neforemné uniformy a nechat ho v mnohaminutových záběrech klopýtat mezi skalisky můžeme ocenit i pro jeho škodolibost (toto trápení celebrit připomíná scény z filmu Cesta na Západ režiséra Tsai Ming-lianga, kde Denis Lavant pracně napodobuje zpomalenou chůzi buddhistického mnicha). Přestože Jauja nabízí divákovi mnohem více stop příběhu než předchozí Alonsovy snímky, je to pozvání na cestu, na které se dá jedině zabloudit. Jednotlivé pasáže filmu se totiž záměrně nesloží do žádného smysluplného celku – což odpovídá i v úvodu zmíněné legendě o místu jménem Jauja, které se mnozí vydali hledat, ale nikdo ho nenašel.
Scény Mortensenova trmácení jsou sice vizuálně velmi působivé (Alonso je navíc natáčel na netypický formát 4:3 s mírně zaoblenými rohy rámu), jinak se ovšem jedná o film připomínající pozdější snímky Bruna Dumonta, které rovněž rozvíjejí formální kvality předchozích filmů, ale obsahově jsou stále mlhavější.
Jízlivý portrét
Do rozmělňování vlastní metody se bohužel pustila i Rakušanka Jessica Hausnerová, jejíž snímek Lurdy jsme před pár lety mohli vidět i v české kinodistribuci. Hausnerová v něm vypráví o proslulém poutním místě, kde se jedné z účastnic zájezdu vozíčkářů začne vracet cit do nohou a s ním i schopnost chodit. Film velmi delikátním a nenápadným způsobem pozoruje reakce okolí na hrdinčino uzdravení. Neptá se přitom ani tak, jestli šlo o zázrak, nebo ne, ale spíš, jak to poznáme, a hlavně, jak se s tím dokážeme vypořádat. Že má mimořádný cit pro jemné a ironické odhalování pokrytectví a sebeklamu konvencionalizovaných mezilidských vztahů, ukázala režisérka v Lurdech velmi přesvědčivě.
Její nový film Šílená láska – odehrávající se, stejně jako Jauja v 19. století a volně inspirovaný sebevraždou romantického básníka Heinricha von Kleista – začíná jako slibně jízlivý pohled na romantickou epochu. Kleist je představen jako politováníhodný tragéd, který svými řečmi o nekonečné touze po lásce a smrti působí prostě jako loudil usilující o soucitný zájem mladých žen. Když ale narazí na ženu, která je ochotná společnou sebevraždu z lásky skutečně podstoupit, začne být ohledně svého záměru mnohem váhavější. Scény, kde se střídá odhodlání s váhavostí jsou určitě velmi působivé. Filmu navíc celkem pomáhá i vizuální stylizace, která většinu scén zasazuje do úhledných pokojů a postavy nechává stát v pózách připomínajících dobové portrétní malby. Problém je, že se film rychle stane poněkud repetetivním a monotónním – aspoň na celovečerní film.
Autor je filmový publicista a redaktor A2.