Sousloví „festivalová kinematografie“ obvykle označuje určitý typ filmů, které se promítají hlavně na velkých filmových festivalech. Na rozdíl od populárního filmu, jenž se zpravidla řídí požadavky masového publika, jsou filmy pro festivaly založené na určité prestiži spojené s chápáním filmu jako velkého umění. Když se říká, že festivalové filmy jsou „autorské“ a populární filmy „žánrové“, je to pravda vlastně jen napůl. V populárním filmu totiž také existují výrazné a originální osobnosti a naproti tomu ve festivalové tvorbě jsou pochopitelně přítomné určité žánry a konvence. Příkladem je žánr realistických filmů, který se odvíjí od italského neorealismu čtyřicátých let a pokračuje až k současným hvězdám, jako jsou bratři Dardennové.
Vyhrocené koncepty
Je třeba mít na paměti, že pokud mluvíme o festivalových režisérech jako o vizionářích nebo solitérech, je to vždy vizionářství nebo solitérství, které vychází z určité tradice – totiž z tradice autorského a uměleckého filmu, spojená především s Evropou (i když do ní mohou spadat i filmy z Asie nebo Afriky). Festivalová tvorba navíc sleduje trendy, které jsou v určité době v kursu, kterým kritici tleskají a odborné poroty jim udělují festivalové ceny. A právě ocenění filmů v soutěžích na prestižních světových festivalech je rozhodující pro to, na kolika dalších přehlídkách se bude film promítat, jak moc se o něm bude psát a jak budou jeho tvůrci úspěšní při shánění financí na své další filmy.
Drastické a trýznivé výjevy jsou jednou z velkých současných festivalových atrakcí.
Tyto trendy a módy mohou obzvlášť dobře pomoci začínajícím tvůrcům, kteří se chtějí ve festivalovém prostředí uchytit. Dobře to ukazují největší dva letošní festivalové objevy, Dietrich Brüggemann a Myroslav Slabošpyckyj. Brüggemann do Varů přivezl svůj třetí celovečerní film Křížová cesta, přičemž jeho dva předchozí snímky se promítaly bez výraznějšího ohlasu na Berlinale. Slabošpyckyj uvádí film Kmen, který je dokonce jeho debutem. Jak Křížová cesta, tak Kmen jsou přitom formálně i obsahově velmi ambiciózní projekty, které zároveň naplňují současné trendy festivalové kinematografie. Oba filmy pojednávají o exkluzivních a extrémních komunitách: Kmen o skupině násilníků v internátní škole pro hluchoněmé, Křížová cesta o skupině radikálně asketických křesťanů. Oba filmy mají také až okatě vyhrocené koncepty: v Kmenu všechny postavy komunikují výhradně znakovou řečí, která není otitulkovaná, takže nerozumíme, co si postavy sdělují, Křížová cesta je zase natáčená v pouhých čtrnácti většinou statických záběrech, které odkazují na čtrnáct výjevů Ježíšovy cesty na Golgotu. Oba filmy se také zabývají psychickým i fyzickým týráním a mají drastický závěr – zejména Slabošpyckyj předvádí pestrou přehlídku drastických a trýznivých výjevů, které jsou jednou z velkých současných festivalových atrakcí. Oba filmy jsou také řemeslně naprosto precizní a patří k vrcholům letošního karlovarského programu.
Ohromit otrlé publikum
Pokud bychom měli oba snímky přeci jen nějak srovnat, mohli bychom říct, že Slabošpyckyj se snaží být co nejpreciznější a nejextrémnější, a to až do masochistických poloh. V mnohaminutových záběrech, kde kamera často cestuje po dlouhých trajektoriích, i v mimořádně drastických výjevech je znát ambice tvůrců ohromit i velmi náročné a otrlé festivalové publikum. Kmen je vynikající film, na kterém je znát extrémní úsilí. Křížová cesta naopak působí mnohem lehčeji. Dlouhé záběry jsou komponované poměrně pečlivě, ale hlavní pozornost je tu směřována k naprosto přirozeným, a přitom náročným hereckým výkonům.
Je tu ještě jeden zásadní rozdíl v přístupech obou filmů. Slabošpyckému se daří předvádět hluchoněmé jako odlišný živočišný druh, který prožívá svět výrazně odlišně než publikum. Jako diváci navíc víme víc než postavy a uvědomujeme si, že postavy o určitých věcech neví – prostě proto, že neslyší (například vidíme automobil, jak couvá k nic netušící postavě). Křížová cesta je naopak maximálně empatická – režisér nechává představitelku často hrát čelem k plátnu, ve scéně zpovědi nám její tvář dokonce ukáže v několikaminutovém detailu.
Jisté je, že v obou případech bude velice těžké na takhle vyhraněné filmy navázat a jejich tvůrce se vyplatí dále sledovat.
Autor je filmový publicista a redaktor A2.