Jak se jeví práce z pohledu nezávislých filmařů?
Filmy Zůstává tvou radostí quebeckého filmaře Denise Côtého a Toulaví psi tchajwanského režiséra Tsaie Ming-lianga jsou sice radikálně odlišné, ale volně je spojuje zájem o neotřelé zobrazování práce a pracujících lidí. Zatímco Côté natočil v podstatě dokumentární esej, který se k práci vztahuje přímo, Tsaiův film, jak už to u tohoto tvůrce bývá, je mnohem komplikovanější a unikavější. Jeho hlavní hrdina se živí držením reklamních cedulí u silnic. V obou případech je práce ukázána jako činnost, která člověka výrazně odlidšťuje.
Blízkost člověka a stroje
Côtého snímek Zůstává tvou radostí je zčásti observační dokument. Kamera nezúčastněně sleduje různé, většinou rutinní činnosti či události a mnoho záběrů prostě jen ukazuje osoby různých dělnických profesí při práci. Zároveň ale jde o dokumentární esej, protože v některých scénách aktéři hrají podle scénáře. Skrze jejich monology režisér zdůrazňuje to, co naznačují už jeho mlčenlivé observací, totiž blízkost člověka a stroje. Côté si totiž vybírá povolání, která spočívají v obsluze různých přístrojů.
Mechanický pohyb strojů v souhře se zmechanizovaným pohybem jejich lidské obsluhy, ale i barevné sladění umělých součástek s uniformami dělníků stírá rozdíl mezi živými a neživými roboty.
Ve zinscenovaných pasážích pak nechává jednoho dělníka nad strojem neslyšně drmolit modlitbu a další aktérku poeticky vyprávět o tom, že v práci má „svůj“ stroj, s nímž pracuje už několik let. Protagonisté pronášejí své monology monotónním nezúčastněným hlasem, což ještě umocňuje dojem lidí připodobňujících se strojům, s nimiž pracují. Stroje a dílny, které se ve zpravidla statických a celkových záběrech objevují na plátně, jsou navíc pro umělé oko filmové kamery silně fotogenické. Mechanický pohyb strojů v souhře se zmechanizovaným pohybem jejich lidské obsluhy, ale i barevné sladění umělých součástek s uniformami dělníků stírá rozdíl mezi živými a neživými roboty.
Hemžení v supermarketu
V Tsaiových Toulavých psech najdeme několik záběrů ze supermarketu, který vyhlíží úplně stejně jako supermarkety u nás nebo kdekoli jinde na světě – rozhodně ne fotogenicky. Obzvlášť u Tsaie, který si jako vždy zakládá na úchvatných obrazových kompozicích, působí záběry z obchoďáku výstředně. Mezi výjevy pláží nebo rozpadajících se domů je supermarket něčím zcela prozaickým, zbaveným veškeré poetičnosti. Tsai ho přitom snímá s podobnou citlivostí pro prostorovou kompozici jako ostatní scény – výrazný je třeba záběr, kde kamera snímá scénu z mrazícího boxu. Oproti elegantní mechanice práce působí hemžení spotřebitelů v obchodním centru jako nevzhledná a fádní skrumáž.
To je ale jen jeden z nenápadných triků tohoto mimořádného tvůrce, který v Toulavých psech výrazně experimentuje mimo jiné i s prostým trváním času prostřednictvím extrémně dlouhých, dějově zcela vyprázdněných záběrů. Celý film jako by se pokoušel dát výraz mlčenlivému a „nečitelnému“ hlavnímu hrdinovi, který spolu se svými dvěma dětmi žije v polorozpadlém domě za městem – je sociálně vyloučený a radikálně osamělý. Tsai jako obvykle střídá relativně civilní a realistické pasáže s podivnými expresivními výjevy, například když nechává hrdinu držícího transparent v dešti recitovat patriotskou čínskou báseň nebo v jedné z vrcholných scén zuřivě pojídat salát, na nějž jeho děti namalovaly ženský obličej. Podobně jsou na tom i záběry, kde vidíme hrdinu přímo pracovat. Absurdní výjev mužů stojících v dešti s transparenty u silnice přeplněné auty má obecnější rozměr obrazu utrpení a vzdorování živlům. Celoživotní Tsaiova snaha ukazovat věci, o kterých se nedá mluvit, se tu fascinujícím způsobem realizuje v tématu pocitů lidí z okraje společnosti.
Autor je filmový publicista a redaktor A2.