Novinářka Lenka Zlámalová bojuje proti snahám o rovnoměrné zastoupení žen v politice. Podkopává tak židli ostatním i sama sobě.
Redaktorka internetového týdeníku Echo24.cz Lenka Zlámalová vypustila do světa další komentář, nad kterým se tají dech. Po rozverném textíku o tzv. mamáncích a řadě komentářů na téma neexistence chudoby a sociálních nerovností, si vzala na paškál nominantku na post české eurokomisařky Věru Jourovou. Nebohá Jourová se totiž provinila tím, že se narodila jako žena a vstoupila do vysoké politiky, a to zrovna v době, kdy západní Evropa pomalu začíná přicházet na to, že více než polovinu jejího obyvatelstva tvoří ženy, a tudíž i ony mají nárok na rozhodování o veřejných záležitostech.
Schopné ženy feminismus nezajímá
Zlámalová v textu vyjadřuje svou nelibost nad tím, že mezi evropskými komisaři mají být rovnoměrně zastoupeni muži a ženy, a vyzývá Jourovou, aby se styděla za to, že byla vybrána do té ženské části komise. V titulku si dokonce přeje „méně Jourových“; v samotném textu pak ale zvolní a uklidní čtenáře poznatkem, že největší zlo je stejně feministka Marksová Tominová. Skutečné rodeo ovšem nastává na konci komentáře, kde Zlámalová píše o „nepřirozenosti“ diskuse o vyšším zastoupení žen v politice a ujišťuje nás, že skutečně schopné ženy se o toto téma pochopitelně absolutně nezajímají. Dokládá to komickým příkladem Christine Lagardeové, bývalé francouzské ministryně a první ženy v čele Mezinárodního měnového fondu, která prý „neplýtvala energii a čas na nepřirozené tlachání na téma ženy v politice“. Jaký údiv by v autorce komentáře asi vyvolal například článek, v němž vzývaná Lagardeová mimo jiné říká, že ženy v politice čelí skleněnému stropu a že je s tím potřeba něco dělat.
Odpůrkyně rovných šancí, jsou zkrátka přesvědčeny, že ony samy nejsou obyčejné ženy, ale že jsou „jiné“ a „výjimečné“ a své pozice získaly ve volné soutěži díky svým neobyčejným schopnostem.
Přestože se Zlámalová snaží čtenáře přesvědčit, že „přirozené a normální“, ale hlavně opravdu schopné ženy zastoupení žen v politice vůbec neřeší, není to samozřejmě pravda. Známými obhájkyněmi podpory účasti žen v politice jsou třeba Hillary Clintonová nebo Madeleine Albrightová; obě tyto dámy veřejně hovoří o svých zkušenostech v politice, o sexismu a o nutnosti zapojit do rozhodování o společnosti ženy (viz známý výrok Albrightové: „V pekle existuje místo vyhrazené pro ženy, které nepomáhají ostatním ženám.“). Zlámalové buď informace o angažovanosti těchto dvou mimořádných političek utekla, anebo je z nějakého opravdu záhadného důvodu nepovažuje za důvěryhodné.
Ženy, které nehájí své zájmy
Jak naznačuje množství zdánlivých opomenutí i zjevných omylů v komentáři ke kauze Jourová, ale i dlouhodobé sledování publicistické tvorby Lenky Zlámalové, práce s fakty není její silná stránka (můj kamarád, sociolog specializující se na výzkum chudoby, každý její komentář o mýtu sociální nerovnosti v ČR opláče). Přesto Zlámalová úspěšně píše pro internetový týdeník, a dokonce je jedinou ženou mezi jeho devíti komentátory. Její místo ve výhradně mužském autorském kolektivu vzdáleně připomíná osudy Vlasty Parkanové nebo Miroslavy Němcové, známých žen, které byly po celou dobu své kariéry obklopeny téměř výhradně mužskými kolegy. Stejně jako Zlámalová netajily svůj odpor ke kvótám i k diskusi o vyšším zastoupení žen v politice. Zároveň obě vždy byly spíše loajálními loutkami pánského klubu, který je obklopoval, než autonomními politickými osobnostmi.
Když vidím, jak se úspěšné ženy a političky vyznávají ze svého odporu ke kvótám nebo dávají najevo, jak je diskuse o rovných šancích obtěžuje, sama sebe se ptám, proč tyto názory zastávají? Co stojí za zrodem političek, které popírají skleněné stropy a odmítají věcně diskutovat o tom, jak do politiky dostat více žen? Co vede takovou Lenku Zlámalovou k tomu, aby veřejně ponižovala ženu, jež získá funkci eurokomisařky kromě jiného i proto, že Evropská unie usiluje o rovné zastoupení mužů a žen? Americká spisovatelka Maya Angelou pravila: „Jsem feministka. Jsem ženou už dlouho a byla bych hloupá, kdybych nehájila své zájmy.“ Podobně jako Angelou se divím, že tyto ženy „nehájí své zájmy“.
Obava z konkurence
Podle mého názoru se za tímto paradoxním podkopáváním židlí ostatním ženám, ale v důsledku i sobě samé, skrývá směs sexismu a představy o své vlastní výjimečnosti, která se pravidlům sexistického řádu vymyká. Hlasité bojovnice proti kvótám a snahám o rovné šance sdílí představu o „přirozených“ schopnostech žen, které jim znemožňují konkurovat mužům ve všech oblastech mimo rodiny. Zároveň jsou však přesvědčeny, že samy nepatří mezi „ženskou“ většinu, ale že jsou obdařeny kvalitami, jimž disponují muži. Jinými slovy, domnívají se, že mají „mužský mozek“, což je výmysl z populárních pseudovědeckých knih o údajných rozdílech mezi muži a ženami, jež se v posledních zhruba pětadvaceti letech velmi dobře prodávaly a měly bohužel velký vliv na veřejné mínění a na seriózní i lifestylová média.
Odpůrkyně rovných šancí, které najdeme především mezi členkami a příznivkyněmi konzervativních pravicových stran, jsou zkrátka přesvědčeny, že ony samy nejsou obyčejné ženy, ale že jsou „jiné“ a „výjimečné“ a své pozice získaly ve volné soutěži díky svým neobyčejným schopnostem. Nejsou však k sobě natolik upřímné, aby si připustily, že kromě pracovního nasazení a inteligence v tom sehrálo roli i jejich okolí, cenná přátelství a kontakty a rovněž skutečnost, že nebyly zavaleny starostí o rodinu. Jedná se o podmínky, které většina žen nemá. Zároveň se obávají, že by díky kvótám mohly testem loajality a výdrže projít typy žen, které bytostně nesnáší, nebo vůbec nějaké další ženy, které by je připravily o výsadní postavení té jediné, nejschopnější a mezi mužskými kolegy nejoblíbenější.
Samozřejmě nevím, jestli Lenka Zlámalová a další kritičky rovného zastoupení opravdu uvažují přesně tak, jak jsem popsala výše. Nicméně jednou věcí si jistá jsem: pokud něco škodí ženám v politice, nejsou to kvóty, ale lidé jako Lenka Zlámalová, kteří se neštítí urážet političky za to, že jsou ženy.
Autorka je socioložka.