Rasističtí skinheadi a jejich lovci


Francie zažívá návrat ultrapravicových skinů zametených pod koberec multirasové společnosti.

Podél železniční trati z Paříže do Orleansu vede bývalá zkušební dráha projektu Aérotrain, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let experimentoval s kombinací vlaku a vznášedla. Dnes je opuštěná dráha pomníkem modernistické utopie a podkladem pro psaní různých sloganů viditelných z okna vlaku. Řada z nich je vyvedena fontem, jenž odkazuje k italskému fašismu, další připomínají zvětšené nápisy nad hospodskými pisoáry. Značnou část těchto politických graffiti představují hesla namířená proti Hollandově reformě „Manželství pro všechny“. Jejich množství a naléhavost dokumentuje vzedmutí loňských protestů proti reformě, jež stále zanechávají významný otisk ve francouzské společnosti.

Na hrubý pytel hrubá záplata

Na relativně široké platformě odporu proti „Manželství pro všechny“ se přiživila ultrapravicová sociální hnutí, tedy plejáda malých, často znesvářených organizací a skupin, z nichž většina v minulých dvou desetiletích nevyvíjela mnoho aktivit. Oživení ultrapravice a návrat stylu a módy rasistických, nerasistických i antirasistických skinheads, která ve Francii vyčpěla na samém začátku devadesátých let, se pak odrazilo ve vlně potyček, z nichž jedna měla za výsledek smrt antifašisty.

Dnešní „identitáři“ se od fašismu halasně distancují, aby personálně i tematicky na dřívější nepokrytě neofašistická nebo neonacistická hnutí bez problému navazovali.

Vzpomínky pařížských antifašistů osmdesátých let představil už před nějakou dobou aktivistický dokument Antifa – lovci skinů (Antifa: Chasseurs de Skins, 2008; režie Marc-Aurèle Vecchione). Jeho hrdiny jsou pouliční gangy jako Ducky Boys nebo Red Warriors odpovídající na násilí ultrapravicových skinheads proti imigrantům a subkulturní mládeži stejnou mincí: násilnými útoky, převzetím kontroly klíčových bodů městského prostoru – a v neposlední řadě reapropriací skinheadské módy a stylu.

Odpovědí rasistických skinheads na tento dokument byl jiný aktivistický snímek Na dlažebních kostkách (Sur les pavés, 2011; produkce Autonomiste Media). Ten se snaží úhel pohledu antifašistických skinheads nahradit vlastním vyprávěním odvozeným nejen ze situace v Paříži, ale i v menších francouzských městech, kde měli ultrapravicoví skinheads v osmdesátých letech jasnou převahu. Ústřední postavou je v něm Serge Ayoub, zvaný podle své baseballové pálky Batskin. Jeho osobní osudy dobře dokumentují peripetie rasistických skinheads. K módě skinheads prý přičichl při studijním pobytu v Anglii na samém začátku osmdesátých let a spolu s lidmi kolem hudební skupiny Evil Skin a gangu Nazi Klan patřil v Paříži k propagátorům skinheads v jejich rasistické podobě. V devadesátých letech se Ayoub pohyboval v prostředí motorkářů, kde prý dokonce kšeftoval s metamfetaminem. Současné retro módy a stylu ultrapravicových skinheads, pro něž se stal legendou, si ale užívá se vším všudy a stal se i svého druhu mediální hvězdou. „Aféru Méric“, v níž byl z vraždy mladého antifašisty obviněn člen současné skupiny Třetí cesta, Ayoub ironizoval v talk show moderované kontroverzním komikem Dieudonném odkazy na kapitalistickou komodifikaci antifašismu a k tomuto tématu dokonce vydal i knihu.

Jedním z protivníků Serge Ayouba byl a je Julien Terzics zvaný Ranx, předák redskins gangu Red Warriors, bubeník Oi! kapely Brigada Flores Magon, aktivista anarchistických odborů CNT a provozovatel pařížského baru Le Saint Sauveur. Ten vzpomíná na polovinu osmdesátých let a prohánění ultrapravicových skinheadů po Paříži i v dokumentu Gang story – rocková léta (Gang Story – Les Années Rock, 2013; produkce Canal Plus). Vypráví v něm o tom, jak jeho gang používal symboly Sovětského svazu, protože ty provokovaly ultrapravicové skinheads snad ze všeho nejvíce. Pozoruhodné je, že jeden z ještě dříve vzniklých gangů „lovců skinů“, Ducky Boys, vedený Joaem Cordeirem zvaným Rocky, používal pro změnu americké vlajky, které měly sloužit jako protiváha vlajek Jihu užívaných rockery, motorkáři a rasistickými skinheady. V dokumentu je zmiňováno i propojení s tehdy sílící nevládní organizací SOS Racisme, která – obdobně jako Le Penova Národní fronta využívala ultrapravicové skinheady – angažovala pařížské redskiny jako pořádkovou službu na svých akcích.

Přestože by se mohlo zdát, že redskin Terzics je jen obrácenou mincí Ayouba, k čemuž by sváděl liberálnědemokratický výklad, je třeba si uvědomit, že skinheadská subkultura vyznávala a hojně praktikovala násilí dávno před svou politizací. Významy, které do subkultury, fetišizující svůj původ v dělnickém prostředí plném alkoholu, bitek a machismu, vnesla ultrapravice a později i antirasistické hnutí, měly pouze kanalizovat už přítomné „násilí bez příčiny“ buď jedním, anebo druhým směrem. Ačkoli se „lovci skinů“ jistě dopustili mnoha přehmatů a v zásadě se v lecčems přiblížili těm, kterým se snažili čelit, je jasné, v jakém kontextu se pohybovali a kdo byli jejich protivníci. Zatímco předtím, než v roce 1983 Ducky boys obsadili křižovatku pařížské hromadné dopravy Les Halles, bylo pro migranty a subkulturní mládež nebezpečné se v této lokalitě vůbec pohybovat, později se místu museli vyhýbat naopak ultrapravicoví skinheadi.

Ke konci osmdesátých let ale skinheady bez ohledu na jejich politické zaměření převálcovala nová generace gangů pocházejících z předměstí. Ta akcentovala především rapový styl a módu. Zatímco Nazi Klan i Red Warriors vycházeli z britských vzorů, Black Dragons nebo Les Requins Vicieux („zvrhlí žraloci“) vědomě navazovali na afroamerické předlohy. A přestože řada z nich původně své akce s „lovci skinů“ koordinovala, následující a daleko masovější generace gangů už mezi neonacistickými skinheady a redskiny přestala rozlišovat.

6165007

Pařížští redskins v roce 1988

Kdo je tady fašista?

Ke konci prvního desetiletí došlo ve Francii ke značnému rozmachu produkce a celkové modernizaci ultrapravice, a to včetně integrace mnoha tradičně levicových témat. Během Sarkozyho vlády mohl stát nad ultrapravicí přivírat oči a chápat ji jako určité vyvážení předměstských gangů, proti nimž se zaměřoval především. Současné období Hollandovy vlády pak znamená pro ultrapravici moment mobilizace už posíleného hnutí v opozici  a jeho slabý příklon ke středolevé politice. Dokladem současné síly ultrapravice je jak veřejná podpora jejích sociálních hnutí znamenajících hlavní substrát opozice proti Hollandově „Manželství pro všechny“, tak i vítězství protestních hlasů pro Národní frontu v jarních evropských volbách.

Většina dosud jmenovaných gangů, a to včetně těch rasistických, které vystupovaly jako zastánci zájmu „bílých Francouzů“, poměrně věrně odrážela pestrou mozaiku jednotlivých etnických složek pařížského obyvatelstva. Podobně multietnickou podporu má i dnešní ultrapravice. Současně s  přivlastněním antikapitalismu, respektive té jeho části, jež se staví proti velkému kapitálu a finančnímu sektoru, dochází i k opatrnému překonávání rasismu. K tomu jistě napomáhá veřejné angažmá mnoha potomků migrantů v Národní frontě i různých ultrapravicových sociálních hnutích.

Skoro až pikantní nádech má v této souvislosti nedávno zveřejněné prohlášení jednoho z bývalých „lovců skinů“, který vystupuje pod přezdívkou Kim, pro ultrapravicový portál Égalité et Réconciliation („Rovnost a smír“), jejž zaštiťuje kontroverzní esejista Alain Soral. Kim v něm hovoří o tečce za svou antifašistickou kariérou a nutnosti společného vystoupení „malých lidí“ zleva i zprava proti oligarchii. Svoje moudra pak opepřuje různými konspiračními náhledy na mezinárodní politiku a v neposlední řadě dává za pravdu protestujícím proti „Manželství pro všechny“, protože „je přece jasné, že pro malé děcko je podstatná mamka a taťka“. Obdobně si se Soralem neváhal sednout za společný stůl i Jo Dalton z Red Dragons. Naproti tomu, jedním z těch, kdo v antifašistických aktivitách pokračuje i dnes, je právě Julien Terzics, a to ve spolupráci s novou generací pařížských antifašistů Action Antifasciste Banlieue, kteří navazují ale možná spíše na německé než lokální vzory.

Spolu s některými spikleneckými klišé, jež souvisejí s antiimperialistickým idealismem došlo ke značné inflaci tematizace fašismu a odporu k němu. Dnešní „identitáři“ se od fašismu halasně distancují, aby personálně i tematicky na dřívější nepokrytě neofašistická nebo neonacistická hnutí bez problému navazovali. Dieudonného Antisionistická kandidátka se staví proti sionismu jako proti novému fašismu. Ani Židovská liga obrany neváhá používat otevřené násilí proti propalestinským aktivistům, a to mnohdy nejen v obraně.

Některé z legend pařížské antirasistické scény posledních tří desetiletí se zkrátka a dobře v současných konfliktech profilují takřka inverzně ke svým dřívějším světonázorům. Je otázka, zda je to proto, že pro některé z nich mohly politické postoje znamenat jen něco jako kulisy k návykovým chemickým reakcím při pouličním násilí, nebo zkrátka proto, že stárnou, mají jiné priority a jejich současné názory začínají připomínat myšlenkový horizont nadávajících šovinistických tatíků, známých ve Francii pod přezdívkou beauf. Ti, kteří otočili, vysvětlují svůj obrat proměnou v povaze dnešních bojů. Skutečně se ale tyto boje za posledních třicet let tolik změnily?

 

 Autor je spoluzakladatel Centra pro studium populární kultury.

 

A2LARM