Předčasné ukončení výstavy Natalie LL ve zlínské galerii poukazuje na kulturní omezenost politiků. A to bez ohledu na to, zda se hlásí k levici, či pravici.
Přestože výstava světoznámé polské umělkyně Natalie LL ve zlínském Baťově institutu už nějaký ten měsíc probíhala, musela být tři týdny před svým koncem uzavřena. Představitelé kraje totiž neskousli čtyřicet let staré dílo Natalia ist sex zobrazující stejnojmenný nápis, jehož písmena při bližším ohledání tvoří detailní fotografie soulože muže a ženy. Pornografie si prý podporu z veřejných rozpočtů nezaslouží. Nakonec do galerie chodí i děti, že ano…
Že jsou krajští představitelé z řad ČSSD a KSČM nevzdělaní a omezení šosáci, o tom asi není pochyb. Rozdíl mezi pornografií, jež má svého uživatele v první řadě sexuálně ukojit, a kanonickým dílem, kterým umělkyně vyjadřuje svůj celoživotní postoj, balancující mezi hédonismem, ironií, sociální kritikou a existenciálním rozměrem tělesnosti, se nachází pod jejich rozlišovací schopností. Jejich nemotorný cenzorský zásah do kulturní sféry, které evidentně vůbec nerozumí, je prvotřídní ukázkou jejich arogance.
Místo pranýřování levicových stran a vyvolávání ducha antikomunismu ze záhrobí bychom se měli ptát, do jaké míry má zřizovatel veřejné galerie právo zasahovat do jejího programu.
Ale podle článku na serveru iDnes.cz je evidentně ve hře i něco víc. Mluví se tu explicitně o „levicovém“ vedení kraje – autoři článku citují ředitele galerie Václava Mílka, který zásah srovnává s cenzurou z dob předrevolučních, a místní umělce, kteří „mluví o cenzuře, absurditě a komunistickém režimu, který lidi krátil na svobodě“. Je jasné, co si má inteligentní (čti antikomunistický) čtenář domyslet: levicoví mocipáni nám tu znovu zavádí komunistické pořádky.
Jenže kulturní konzervativnost není výsadou levicových politických stran. Nedostatek sebereflexe a kulturního rozhledu je vlastní našim elitám obecně. Když byla v roce 2008 z rozhodnutí pražského magistrátu zavřena galerie Artwall kvůli výstavě skupiny Guma guar Kolektivní identita, jež billboardy s fotografiemi mafiánských podnikatelů parodovala kampaň na podporu pořádání olympiády v Praze, vládla tu ODS. Milana Knížáka jistě rovněž z levicovosti podezřívat nemůžeme, a přesto dal v roce 2002 zakrýt dílo tehdejšího laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého Tomáše Vaňka. Umělec tehdy nastříkal na stěny výstavního prostoru Veletržního paláce známé ilustrace Josefa Lady doplněné o erotické motivy – převážně různé pohlavní orgány. Ani Knížáka, ani Pavla Béma, pokud vím, ze zavádění komunistických praktik nikdo nepodezříval.
Místo pranýřování levicových stran a vyvolávání ducha antikomunismu ze záhrobí, kam skutečně patří, bychom měli debatovat o něčem úplně jiném. Měli bychom se ptát, do jaké míry má zřizovatel veřejné galerie právo zasahovat do jejího programu. A také hledat způsob, jak přispět k tomu, aby se podobné instituce těšily větší autonomii a nezávisely tolik na blahovůli kulturně omezených politiků.
Autorka je kurátorka a redaktorka A2larmu.