Novinář Teodor Marjanovič by po svém komentáři k událostem v americkém Fergusonu měl vrátit Cenu Ferdinanda Peroutky.
Představte si, že jste osmnáctiletý mladík a trochu nabubřele si vykračujete po Žižkově. Najednou vás zastaví projíždějící policista, kterému se nelíbí, že si to štrádujete po vozovce a zpomalujete tak ukázněné řidiče. Jeho chování vás vytočí, jdete k staženému okénku služebního vozu a směrem k příslušníkovi vyšlete několik peprnějších výrazů, načež policista vytasí zbraň. Ozve se výstřel, odběhnete několik metrů od vozu, otočíte se s rukama nad hlavou a zavoláte: „Mám ruce vzhůru. Nestřílej!“ Vzápětí se ozve šest výstřelů – čtyři z nich vás trefí do paže, jeden přímo do oka a poslední vám shora proletí mozkem v nepochopitelném úhlu. Policista nasedne zpět do auta a odjede z místa činu. Vaše mrtvola bude několik hodin bezvládně ležet na ulici cynicky vyznačená policejní páskou s nápisem: „Nepovolaným vstup zakázán. Probíhá vyšetřování.“
Přijde vám to šílené a nemyslitelné? Téměř totéž se před necelými dvěma týdny přihodilo Michaelu Brownovi nedaleko americké metropole St. Louis ve státě Missouri. Téměř! Brown totiž nebyl bílý Středoevropan, ale Afroameričan z místního chudinského předměstí Ferguson. Přirozenou reakcí vašeho okolí by v takovém případě byl zřejmě hněv, touha po pomstě nebo alespoň po spravedlnosti. Když se vám nepodaří dosáhnout ani jednoho, může se vaše ulice či čtvrť brzy proměnit v bojiště. (Ostatně v listopadu 1989 k tomu stačil agent StB Zifčák zdatně fingující mrtvého studenta Růžičku a dnešní neonacisté a takzvaní slušní lidé se dokonce spokojí s šarvátkou na dětském hřišti. To se taky ve Fergusonu stalo a nejen místní Afroameričané se vydali do ulic.
Paříž, Londýn, Děčín
Novinář Teodor Marjanovič by se však zachoval jinak. Ve svém skandálně ubohém komentáři Rasismus v USA? „Tavicí kotel“ ještě není zárukou štěstí na serveru iDnes k událostem ve Fergusonu píše: „Kdyby barvy pleti byly prohozené nebo stejné a kdyby to bylo jinde než v USA, nikoho na světě to nebude zajímat.“
Marjanovič ignoruje fakta, překrucuje průběh událostí a evidentně si vymýšlí, jenom aby mohl doložit svou tezi o „nezdravě zvýhodňovaných potomcích někdejších otroků dovlečených z Afriky“.
Nevím, kde pan Marjanovič žije, ale já jsem se ještě nesetkal s tím, že by příslušník policie střelil několikrát do hlavy někoho v mém sousedství jen proto, že příliš ležérně přecházel přes silnici. Nedokážu si ale představit, že bych nad tím v takovém případě mávnul rukou a šel si vedle do krámu dát točenou zmrzlinu. Přesuňme se ovšem od představ a hypotéz k podstatě novinářské práce – tedy k analýze dat a článků, které byly na toto téma napsány. To, že by podobný incident mimo USA nikoho nezajímal je evidentní nepravda – vzpomeňme jen na násilí v ulicích Londýna z roku 2011 , které odstartoval velmi podobný incident nebo pařížské rioty z roku 2005. K vyvrácení „teorie“ o prohození barev kůže nemusíme chodit daleko. Už v sobotu se v Děčíně uskuteční pochod DSSS, který vyvolal útok několika Romů na místním sídlišti. Nejednalo se samozřejmě o policisty, tak daleko ještě nejsme.
Marjanovič zřejmě četl i náš článek o chicagské odnoži rapu zvané drill music. Drsná hudba afroamerických drogových dealerů ho inspirovala k blouznění o afroamerické mládeži jako celku. V klipech rappeři mávají zbraněmi, hulí jointy, ucucávají kodeinový sirup a svým rivalům vyhrožují smrtí. Marjanovič dokonce tvrdí, že se Brown zjevně řídil názvem desky Get Rich or Die Trying (Zbohatni nebo radši chcípni) amerického rappera, který si říká 50 Cent. Paralela je vystavěná krásně a efektně, ale v článku se ztrácí další podstatný fakt – totiž že osmnáctiletý mladík nebyl ozbrojen.
V USA rasismus stále existuje
Slyšeli jsme toho už mnoho o postrasových Spojených státech, v nichž vládne prezident s keňskými kořeny Barack Obama. Statistiky ovšem ukazují, že rasové napětí v zemi stále existuje, pokud přímo nestoupá. Vyplývá z nich například to, že každý třetí Afroameričan/ka může očekávat, že stráví část svého života ve vězení. Afroameričané a Hispánci jsou při zběžných dopravních kontrolách prohledávání třikrát častěji než bílí, Afroameričani jsou dvakrát častěji zatýkáni než bílí, a dokonce čtyřikrát častěji je při jejich zadržování užito násilí a donucovacích prostředků. A konečně, zatímco mezi pravidelnými uživateli drog je pouze 14 % Afroameričanů, mezi zatčenými za delikty související s omamnými látkami jich je 37 %.
Marjanoviče však data nezajímají a vysmívá se „vlajkonošům černošské obětní mentality“. Místo toho, aby si užívali, že nemusejí otročit na jižanských plantážích, dobrých padesát let si můžou vybrat libovolné místo v dopravních prostředcích a Ku Klux Klan už jim neztěžuje život tolik jako dřív, nadále fňukají a hledají titěrné chybičky v „nejlepším modelu kulturního a civilizačního soužití“ na světě, tedy v demokracii Spojených států amerických – nejblyštivějšího vývozního artiklu na politicko-ekonomickém trhu.
Několik hodin po zveřejnění Marjanovičova textu policie zastřelila poblíž Fergusonu třiadvacetiletého mladíka poté, co si dovolil přiblížit se na dva metry k policejní hlídce a křičet: „No tak mě zastřelte, do toho!“ Od smrti Michaela Browna v tu dobu uplynulo pouhých jedenáct dní, což rozhodně ke zklidnění situace ve městě nepřispěje – pokud se tedy pořádkové síly nerozhodnou město komplet vystřílet. Podstatné ovšem je, že incidenty z Fergusonu nejsou ve Státech ničím výjimečným. Připomeňme jen zastřelení středoškoláka Trayvona Martyna z roku 2012 nebo nedávnou smrt Erica Garnera, čtyřiačtyřicetiletého otce šesti dětí, jenž dostal infarkt při velmi nestandardním zadržení newyorskou policií na Staten Islandu.
Zatímco se americká i světová média (až na republikánskou televizi Fox News, jíž Marjanovič v podstatě pouze papouškuje) předhánějí v kritice policejního postupu a upozorňují, že ve městě dochází k zatýkání a zastrašování novinářů, neváhá tento český novinář sprostě útočit na afroamerickou komunitu. Ignoruje fakta, překrucuje průběh událostí a evidentně si vymýšlí, jenom aby mohl doložit svou tezi o „nezdravě zvýhodňovaných potomcích někdejších otroků dovlečených z Afriky“.
Nevím, jak by s jeho novinářským výkonem byla spokojená legenda liberální žurnalistiky Ferdinand Peroutka, jehož cenu Marjanovič v roce 1995 získal. Zajímalo by mě také, co si o jeho článku myslí jiní podobně ověnčení novináři či samotní členové Sdružení Ferdinanda Peroutky, které prestižní novinářskou cenu uděluje. Profesní práce laureátů totiž „musí mít mimořádnou úroveň násobenou precizností výrazových prostředků a krásou jazyka. Musí vycházet z demokratické orientace, která je naprosto a vždycky nekompromisní vůči všem projevům totalitarismu a nesnášenlivosti kulturní, národnostní a politické.“ Marjanovičův článek z toho nesplňuje nic.
Pokud Sdružení nechce špinit Peroutkův odkaz, případně ocenění zcela zdiskreditovat, mělo by Marjanovičovi cenu symbolicky odebrat. Pokud tak neučiní, bylo by lepší změnit podmínky udělování ceny a snad i její název. Taková Cena Jana Ryse-Rozsévače by Marjanovičovi docela slušela.
Autor je redaktor A2larmu a čtrnáctideníku A2.