Bude v Česku zakázáno umírat bez lékařů a přístrojů? K této provokativní otázce svádí událost, k níž nedávno došlo v Roztokách u Prahy. Žena doma porodila dítě, které však přišlo na svět s vrozenou vadou a po několika hodinách v náruči matky a v soukromí domova zemřelo. Protože žena nerodila v nemocnici, mohli se rodiče s dítětem aspoň krátce rozloučit, aniž by je rušili lékaři. Matka nakonec sice přivolala sanitku, po jejím příjezdu ale dítě už nežilo. O něco později celou záležitost začala vyšetřovat policie a tělíčko novorozence bylo podrobeno soudní pitvě kvůli podezření ze smrti způsobené cizím zaviněním. Porodní asistentka předmětem vyšetřování není, neboť zavčasu odešla. Za to, že pomohla miminku na svět mimo porodnici, by jí totiž hrozila pokuta až milion korun a navíc případné soudní tahanice kvůli smrti dítěte, kterou nezpůsobila ani ji nemohla zvrátit.
Oblíbené bulvární téma
Později se žena zarmoucená ztrátou dítěte mohla dočíst, jak se na událost dívají novináři, a zjistit, že média jen čekala na příležitosti k perzekvování dalšího domácího porodu. Novináři se mohou přetrhnout při vytváření hypotéz o vině matky a vlivu prostředí na úmrtí novorozence. Podobný hyenismus je v českém prostředí běžný. Domácí porody jsou populárním bulvárním tématem. Relativně vzácného případu úmrtí dítěte narozeného v domácím prostředí média opět zneužila k zvýšení své čtenosti. Novináři se na případ vrhli bez znalosti dosud neprošetřených okolnosti celé smutné události, bez informací o porodnictví a porodech a především bez ohledu na to, že dítě by bývalo zemřelo i v nemocnici. Z článků na téma domácích porodů, například od Jiřího X. Doležala, má jeden dojem, jako by smrtonosné bylo již samo domácí prostředí. Jindy jsou ženy rodící doma automaticky vyobrazovány jako vražedkyně, které se chtějí svého dítěte zbavit. Média přitom mají zásadní vliv na formování veřejného mínění, podle něhož pak matka de facto není schopna své dítě porodit bez přístrojů a dohledu lékařů (ačkoli naši předci se tak rodili po miliony let), a pakliže se rozhodne rodit doma, je automaticky považována za nezodpovědnou osobu riskující život svého dítěte.
Veřejnost je udržována v představě, že lidská reprodukce je dnes zcela závislá na moderní medicíně a žena a dítě přitom hrají pouze pasivní roli.
U roztockého případu média později aspoň zveřejnila krátkou zprávu, v níž se uvádí, že smrt dítěte nebyla ničí vinou. Bylo však nutné psát o případu ještě před jeho prošetřením, a trýznit tak ženu, která by v danou chvíli zasluhovala spíše soucit, podporu a možnost vzpamatovat se ze smrti prvorozeného dítěte? Je opravdu nutné, aby lékaři a média se ženami, které se rozhodly pro domácí porod, nadále zacházeli takto necitlivě a bezohledně? Nenechává se česká veřejnost v otázce domácích porodů balamutit snůškou lží, které ji činí závislou na institucionalizované zdravotní péči a potažmo i celém systému a jeho autoritách?
Informační temno
Ačkoliv oficiální statistiky neexistují, v Česku v domácím prostředí každoročně proběhne přibližně pět set porodů (někdy se uvádí až dvojnásobný počet). Ve vyspělých zemích Evropy nebo třeba v Kanadě, kde jsou domácí porody integrovány do systému zdravotní péče, jsou tyto počty mnohonásobně vyšší. O úspěšných „domoporodech“, které se od těch nemocničních liší především absencí stresu a traumatizujících zákroků provedených na ženě a dítěti, však má česká veřejnost téměř nulové informace. Díky účinné dezinformační „kampani“ vedené lékaři a jim přizvukujícími médii se málo ví, že současná medicína za riziko začíná považovat naopak neúměrně velké množství rodiček, které nerodí přirozeně, bez intervencí. Informační temno pak panuje okolo skutečnosti, že značnou část komplikací v porodnicích ve skutečnosti způsobují sami zdravotníci zbytečnými intervencemi (např. umělá indukce porodu, kanyla zavedená do žíly po celou dobu porodu, epidurální analgezie, aplikace syntetického oxytocinu, používání kleští a vakuového extraktoru, násilné vytahování placenty nebo třeba jen nedostatek ohledů k rodičce). Veřejnost je tak udržována v představě, že lidská reprodukce je dnes zcela závislá na moderní medicíně a žena a dítě přitom hrají pouze pasivní roli.
Na rozdíl od vyspělých západních zemí se u nás téma domácích porodů ocitlo v začarovaném kruhu, v němž figurují čtyři skupiny lidí: 1. špatní novináři toužící po senzaci; 2. ženy, jimž čeští porodníci uzmuli víru v schopnost jejich těl fyziologicky porodit; 3. lékaři, kteří zřejmě nečtou zahraniční studie a dokumenty, protože jinak by už dávno museli vědět, že praxe v českých porodnicích je v rozporu s doporučeními Světové zdravotní organizace; 4. zmanipulovaná a vystrašená veřejnost, která je zvyklá se podvolovat autoritám a moc se nespoléhat sama na sebe.
Ženy, které se postavily systému
Českým porodnicím se ovšem nevyhýbají ženy nezodpovědné, bláznivé nebo ty, které se svých dětí chtějí zbavit, jak nám namlouvají novináři. Nejsou to ani ženy, které by tak činily z jakési sebelásky či pohodlnosti. Jde v naprosté většině naopak o ženy toužící po přirozeném porodu, šetrném jak pro ženu, tak i pro dítě. Čeští porodníci u přirozeného porodu bohužel nechtějí asistovat. Většina z nich takový porod nikdy v životě neviděla. Přirozený porod se navíc nedá vměstnat do žádných uměle vytvořených tabulek, norem ani medicínských standardů a pasivní roli při něm namísto ženy má sám porodník. Rodičky, které se zaběhnutým zvyklostem dokážou postavit, jsou nejčastěji sebevědomé, vzdělané a velmi dobře informované ženy. Investují nemalé úsilí do studia fyziologie přirozeného porodu, čerpání informací o zahraniční porodnické praxi a v neposlední řadě také do poznává svého těla a získávání víry v sílu a přirozené schopnosti tandemu matka-dítě. Víc než z porodu doma mají tyto ženy strach z toho, že by zdravotnická instituce mohla jejich porod znepříjemnit nebo dokonce zkomplikovat.
Tyto ženy v uplynulých týdnech projevily velkou míru empatie, která médiím a veřejnosti zcela scházela. V rámci internetové facebookové komunity daly hlavy dohromady a společně se rozhodly rodičům mrtvého miminka z Roztok u Prahy koupit obrovskou květinu s kondolencí. Peněz na květinu se nakonec mezi padesáti čtyřmi ženami vybralo tolik, že zbytek rodiče obdrželi spolu s květinou v hotovosti. Nezbývá než doufat, že v budoucnu soucit a solidarita nebudou záležitostí pouhých několika desítek příznivkyň přirozených porodů – a to jen proto, že dítě nezemřelo v nemocnici pod dohledem lékařů, ale doma. K tomu je však nutné vytvářet osvětu, která odstraní předsudky vůči domácím porodům. Nelze tolerovat, aby debatu o porodech nadále formovali psychopatičtí novináři jako Jiří X. Doležal nebo lékaři, kteří porod léčí jako nemoc a nechápou jej jako přirozený fyziologický proces, jehož je schopna většina žen. Pro začátek postačí, když tato jejich schopnost přestane být neustále zpochybňována.
Autorka je sociální geografka.