Americký rabín vyzývá Židy po celém světě, aby v důsledku izraelských útoků v Gaze pohlédli pravdě do očí a postavili se k Izraeli kriticky.
Vnímám utrpení Palestinců a zdánlivou lhostejnost Izraele a bolí mě z toho srdce. Celý svůj život jsem byl zastáncem Izraele, byl jsem hrdý na jeho úspěchy ve vědě, které prospěly světu, podporoval jsem potřebu židovského lidu mít stát, který by jej chránil před antisemitismem, který se vynořuje v křesťanských a islámských společnostech. Byl jsem ochoten poslat svého jediného potomka, aby sloužil v izraelské armádě jako parašutista, a užíval jsem si časy, kdy jsem mohl studovat v Jeruzalémě a slavit šábes, při kterém se týden co týden přeruší shon kapitalistického trhu na celých pětadvacet hodin. A především jsem vždy věřil, že humánnost židovského lidu a soucitné vyznění Tóry znovu ožije, jen co bude Izrael bezpečnou zemí.
Tato víra mne postupně začala opouštět. Izrael odmítl zastavit rozšiřování svých osad na Západním břehu Jordánu a uvalil zdrcující blokádu na Gazu. Dokonce i hnutí Hamás, jehož nenávistná podstata cílila na zničení Izraele, se nakonec rozhodlo přijmout existenci Izraele jako fakt. A přestože Hamás nebyl ochoten uznat „právo“ Izraele na existenci, přistoupil na nabídku smířit se s Palestinskou autonomií a žít v podmínkách, které Palestinská autonomie vyjedná s Izraelem.
Izraelskou vládu ale tyto šance neoslovily. Nedávné brutální, nechutné únosy a vraždy tří izraelských teenagerů (mělo je možná na svědomí hnutí Hamás, které se samo snažilo podrýt usmíření s Izraelem a vyvolat v zemi novou vlnu strachu) Izrael nejprve neuvěřitelně cynickým způsobem využil jako záminku pro divoký útok na obyvatele Západního břehu Jordánu. Došlo k zatýkání stovek příznivců Hamásu a ke stupňování leteckých útoků na sídla Hamásu v Gaze. Když Hamás zareagoval raketovými útoky na civilní místa v Izraeli, Netanjahuova vláda tuto odpověď použila jako další záminku k brutálnímu napadení Gazy.
Uctívání moci namísto soucitu
Je to především násilný charakter tohoto napadení, co mne definitivně zlomilo. Zatímco izraelská armáda prohlašuje, že jejím primárním cílem je chránit Izrael, projevuje stále stejné zločinné chování, které svět odsuzuje v případě jiných bojů: úmyslné cílení na civilisty (stejný zločin, který hnutí Hamás páchá již řadu let, což mu pochopitelně přiřklo nálepku teroristické organizace). Pod výmluvou, že Hamás používá civilisty jako „lidské štíty“ a umisťuje svůj bojový materiál v bytech, Izrael dokázal zavraždit přes tisíc civilistů a zranit tisíce dalších. Příběhy očitých svědků předkládají důkazy o stovkách dětí zabitých ve jménu izraelské destrukce; o ostřelování škol patřících OSN a veřejných nemocnic a v neposlední řadě o ničení vody a elektřiny v Gaze. Výsledkem je epidemie tyfu a jiných nemocí, stejně jako hladomor pro milion a půl obyvatel Gazy, z nichž drtivá většina nemá s hnutím Hamás zhola nic společného. Tohle všechno ukazuje světu, že Izrael začíná dohánět ty nejvíce tyranské a brutální režimy v současném světě.
Ti, kdo uctívají Izrael, upadli do hlubokého cynismu, co se týče proroctví o národě, který nikdy nezvedne svůj meč proti ostatním, v němž nebudou války a všichni budou žít v míru.
Ve své knize Přijetí Izraele a Palestiny jsem napsal, že jak Izraelci, tak Palestinci jsou oběti posttraumatické stresové poruchy. K oběma národům cítím obrovský soucit, především pro můj vlastní židovský lid, který si již prošel tolika traumaty, že to nevyhnutelně poznamená i budoucí generace. A i když tato traumata neospravedlňují chování Izraele ani Hamásu, jsou důležitá, chceme-li najít cestu k uzdravení a přeměně společnosti. Jenže uzdravení není možné, pokud oběti nechtějí na překonání svých traumat pracovat.
A právě tady učinili Židé z celého světa i americká židovská komunita katastrofální krok. Z izraelského národního státu udělali „židovský stát“ a z Izraele vytvořili jakousi modlu, kterou zbožňují, spíše než obyčejný politický celek se silnými a slabými stránkami. V zoufalé touze po duchovním spasení – poté, co nás Bůh opustil a neochránil před holokaustem – se stále vyšší počet Židů vzdává svého náboženství, které hlásá soucit s těmi nejvíce utlačovanými, jak vyprávějí naši bibličtí proroci. Místo toho začínají uctívat moc a radují se ze schopnosti Izraele stát se nejsilnějším vojenským státem Středního východu. Jde-li dnes Žid do synagogy v USA anebo kdekoli na světě a prohlásí „nevěřím v Boha, v Tóru ani desatero“, ostatní Židé ho beztak srdečně přivítají a snaží se, aby se k nim znovu přidal. Ale zkuste říct „nepodporuji Izrael“, a rázem dostanete nálepku „sebenenávistného Žida“, anebo dokonce antisemity, kterým všichni pohrdají. Jak řekl Áron o zlatém teleti v poušti: „Toto je tvůj Bůh, Izraeli!“
Judaismus přitom zpochybňuje uctívání moci. Tóra hovoří o Bohu, který vládne silnou rukou, aby Izraelity vykoupil z egyptského otroctví, ale zároveň zdůrazňuje, že až Židé půjdou do země zaslíbené v Kanaánu (nikoli v Palestině), budou muset „milovat ty druhé“, mít jeden zákon platný pro ty cizí a jeden pro ty své; varuje před tím, aby „ti cizí nebyli utlačováni“. Pamatujte na to, že Tóra nám klade na srdce, že „i my jsme byli těmi cizími v egyptské zemi“ a že „známe srdce těch druhých“. Další judaistické zdroje dokonce připomínají, že člověk, který se hlásí k židovství a neprojeví soucit s druhými, nemůže být za Žida doopravdy pokládán.
Izrael ničí lásku a velkorysost
Židé se v tomto ohledu nijak neliší od ostatních. Většina lidstva odedávna naslouchá svému vnitřnímu hlasu, který nám napovídá, že nejlepší cestou k bezpečí a jistotě je milovat své bližní a projevovat vůči nim velkorysost. Zároveň ale do toho promlouvá druhý hlas, který nám našeptává, že jedinou cestou k bezpečí je nadvláda a manipulace druhých. Kompetitivní a egoistický étos kapitalistického trhu nabyl nesmírné síly a čím dál více se odráží v kultuře a světonázorech současné doby, stále více lidí se v osobním životě řídí názorem, který hlásá zastrašování, nadvládu a manipulaci. Podstata tržního hospodářství se všemi jeho potřebami a hájením vlastních cílů nás nutí nazírat na ostatní lidi prizmatem toho, jak nám mohou posloužit a co z toho můžeme vytěžit – namísto toho, abychom se vzájemně snažili získat respekt druhých za to, kdo jsme, a ne za to, co pro nás mohou udělat nebo co pro ně můžeme udělat my.
Není tedy divu, že mi láme srdce, když vidím, jak judaismus, jenž hlásá lásku a soucit, je mnohými Židy odmítán jako „nerealistický“. Namísto poselství naděje mnoho rabínů a rabínských institucí učí takový judaismus, který věří víc v izraelskou armádu než ve schopnost lidských bytostí (včetně Palestinců) – jež Bůh stvořil k obrazu svému, a tudíž jsou schopny přeměny – stát se ztělesněním lásky a velkorysosti. Vysmívají se možnosti, že budeme-li žít na místě, kde cítíme lásku, tak ledovce zlosti a nenávisti (k nimž z velké části přispělo i naše vlastní chování) roztají a lidská srdce se obrátí ke spravedlnosti pro všechny.
Stát Izrael se dnes bohužel snaží zabíjet právě tuto lásku, soucit a mírumilovné poselství. Ti, kdo uctívají Izrael, upadli do hlubokého cynismu, co se týče proroctví o národě, který nikdy nezvedne svůj meč proti ostatním, v němž nebudou války a všichni budou žít v míru. Pravda je, že svět takhle daleko ještě není. Jenže úkolem židovského lidu bylo a je učit ostatní, že právě tento mírumilovný svět může vzniknout a že každým krokem, který učiníme, se můžeme tomuto světu buď přiblížit, anebo naopak vzdálit. Uctívači Izraele od něho utíkají, čímž znemožňují jeho vytvoření, a přitom jednají ve jménu judaismu a Izrael nazývají „židovským státem“.
Rmoutím se pro judaismus hlásající lásku a milosrdenství, jimiž uctívači Izraele opovrhují jako utopistickou fantazií. Svůj judaismus můžeme obnovit pouze tím, že vytvoříme „osvoboditelský, emancipační, transformativní judaismus orientovaný na lásku“ mimo naše synagogy a tradiční instituce, protože to nejlepší, co v naší současné židovské komunitě můžeme udělat, je opakovat si to, co židovští uprchlíci z Babylonu hlásají v Žalmu 137: „Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?“ A nechť je letošní Jom kipur časem pokání za hříchy našich lidí, kteří se k Izraeli postavili lhostejně a dovolili mu, aby jménem judaismu a židovského lidu páchal brutální činy. Oslavujme právě ty Židy, kteří mají odvahu veřejně kritizovat Izrael láskyplným, ač přísným způsobem.
Stále můžeme vytvořit jiný svět
Našim nežidovským příznivcům vzkazuji: Nenechte se zastrašit propagandou, která vám vyhrožuje, že jakákoliv kritika izraelské brutality k Palestincům vás zařazuje mezi antisemity. Nenechte se ovlivnit svými oprávněnými výčitkami svědomí za útlak a utrpení, jež vaši předci způsobili Židům, a nepokládejte je za důvod, abyste se vědomě snažili mlčet k současné amorální politice Izraele. Abyste se stali skutečnými přáteli židovského lidu, musíte stát při těch, kdo se snaží Izraeli navrátit jeho původní nejvyšší hodnoty a kteří vědí, že pro židovský stát obklopený miliardou muslimů není jiná budoucnost nežli cesta přátelství a spolupráce. Dočasné spojenectví s drastickými diktaturami Egypta, Saúdské Arábie a různými arabskými emiráty, které poskytují Izraeli pomoc proti Hamásu, jednoho dne beztak skončí. Skuteční přátelé své blízké včas zadrží, hrozí-li jim cesta na šikmou plochu, a tak přichází čas, abyste se ozvali i vy, podpořili ty z nás v židovské komunitě, kteří se hlásí k míru a spravedlnosti a kteří nechtějí mlčet tváří v tvář hrozbě, že judaismus bude zničen.
A tím se dostávám k poslednímu bodu. Mladí Židé, podobně jako mnozí jejich nežidovští vrstevníci, se začínají od Izraele odvracet, stejně jako se odcizují samotnému judaismu. Nahlížejí na izraelský stát jako na to, co judaismus představuje v praxi, ale nemají ani tušení, jak nekonečně daleko mají zákony Izraele k oněm tradičním hodnotám, jež Židé razili v minulosti. Jsou to právě tyto generace mladých lidí, jejichž rodiče se považovali za Židy, ale přitom oslavovali moc současného Státu Izrael. Nikdy nevystoupili s kritikou, když se stát choval amorálně, jako se to dnes a denně děje v Gaze. Mladí proto dnes houfně opouštějí judaismus. Nechci je soudit za tuto volbu, ale přeji si, aby věděli, že judaismus má i jiné stránky, zvláštně pak ty, které představovaly výrazný vliv na většinu židovských dějin a které potřebují aktivní podporu, aby byly znovu vyzdviženy jako pokračování židovské tradice ve 21. století.
Zbytečné utrpení na této planetě mne zarmucuje nade vše, včetně izraelských obětí terorismu, palestinských obětí izraelského teroru a represí, obětí amerických válek od Vietnamu přes Afghánistán až po Irák a obětí všech dalších nekonečných válek proti terorismu. Dále tu jsou méně viditelné, ale o to skutečnější oběti kapitalismu, v němž podle OSN zhruba osm až deset tisíc dětí mladších pěti let každý den zemře na podvýživu a nemoci spojené s hladomorem. A přesto opakuji, že možnost vytvořit jiný svět stále trvá – jen kdyby nás v něj věřilo víc a mohli jsme na něm společně začít pracovat.
Autor je rabín a předseda náboženské společnosti Network of Spiritual Progressives.
Z anglického originálu Israel has broken my heart: I’m a rabbi in mourning for a Judaism being murdered by Israel přeložila Linda Fořtová. Redakčně kráceno.