Když jsme spolu vyrůstali, můj bratr běloch měl černochy radši než já. Jako míšenecké dítě amerického Jihu, které žilo ve městě převážně osídleném bělochy, jsem se svým černošstvím dost bojoval. Vůbec jsem nevěděl, jak se naučit svou černošskou identitu bezvýhradně přijmout. Ale můj bratr Mitch s tím problém neměl. Miloval mě bezpodmínečně a nebál se o tom mluvit.
Také si rád zahrával s očekáváním ostatních. Kdykoliv jsme se seznámili s nějakými novými lidmi nebo jsem za ním někam přišel, Mitch chtěl mít při vzájemném představování vždycky jistotu, že stojím vedle něj. Říkal: „To je Zach, můj bratr,“ a pak zůstal zticha a poťouchle se šklebil. Noví známí nás pak propichovali pohledy – černý, bílý, bílý, černý –, jako by naše tváře byly tenisovým kurtem a oni diváky, kteří čekají, až některý z hráčů udělá chybu. Nakonec se vždy někdo rozpačitě zasmál a řekl něco jako: „Aha, tvůj adoptovaný bratr,“ a okamžitě na něm byla znát úleva, že na to přišel. Ale bratr řekl, že ne, a pokračoval: „Ne, to je prostě můj bratr. Máme stejnou mámu, jsme stejné krve.“ Pak se mě většinou někdo další začal intenzivně vyptávat, ale můj bílý bratr stál stále při mně. Byl na mě pyšný, byl na barvu mé kůže hrdější než já sám. V té hře pokračoval celé roky, až jsem nakonec byl hrdý i já – díky němu.
Když umírají černoši
A pak, o mnoho let později, když jsem byl daleko od domova v Chicagu, mi někdo zavolal: můj bratr, ze kterého se mezitím stal policista, doma v Tennessee zastřelil neozbrojeného černocha.
Můj bratr není rasista a neměl v úmyslu někoho zabít, protože to byl černoch, ale o to tu nejde. V jeho případě, v případě Fergusonu a v řadě dalších případů vnímáme smrt neozbrojených černochů jako „nešťastné náhody“.
Novina, že někde zemřel černoch, nebývá překvapivá. Každý den to je ve zprávách. Černoši umírají, když si kupují žvýkačky. Umírají při potyčkách s policisty, kteří je škrtí. Umírají, protože poslouchají hudbu moc nahlas. Jejich nejčastější činností, o které se ve zprávách referuje, je, zdá se, právě umírání. A to navzdory tomu, že máme černošského prezidenta. Každých dvacet osm hodin nějaký policista v Americe zabije černocha. Nikdy by mě ale napadlo, že právě takovým policistou se stane můj bratr. Mitch měl být jiný než ostatní. Měl být jiný kvůli mně.
Byla to nešťastná náhoda
Hned po tom telefonátu jsem zadal do internetového vyhledávače jeho jméno. Vypadla na mě směsice různých titulků – některá média více soucítila s neozbrojenou dvaadvacetiletou obětí, jiná litovala mého bratra, který „nešťastnou náhodou“ někoho zabil. Sousloví „nešťastnou náhodou“ se v článcích se znovu a znovu opakovalo a pálilo jako dezinfekce na čerstvé ráně. Tiskovou konferenci jsem zhlédl později téhož dne. Mluvčí policie mluvil o tom, jak můj bratr prostě jen dělal svoji práci, jednal dle pravidel, a řekl, že je to pro všechny zúčastněné tragédie. Po skončení tiskové konference jedna ze zpravodajských stanic v Nashvillu odvysílala o celé události detailní reportáž, z níž vyplynulo, že oběť měla příbuzného, který byl také někým z místních policistů zastřelen pár let předtím – evidentně rovněž „nešťastnou náhodou“.
Nešťastná náhoda je dost divné spojení k označení takové situace. Většinou bych si pod tím představil spíš rozlité mléko, psa, který se pomočil na koberci, nebo poškrábaný nárazník. Něco, na co člověk zareaguje slovy: „Proboha, to je mi líto!“ Komu je ale možné se vůbec takto omluvit, když je ten muž mrtvý?
Když jsme sledoval tu reportáž, myslel jsem na to, proč se takové věci vždy stávají černochům. A proč jim říkáme „nešťastné náhody“, když je zřejmé, že se jedná o něco mnohem závažnějšího – o chybu v systému, který podobné události označuje tímto způsobem. Zůstal jsem zírat na obrazovku svého počítače, i když už byl vypnutý, a modlil jsem se, aby to opravdu byla nešťastná náhoda. Kdybych si to totiž myslel, neměl bych pocit, že musím volit mezi rasou, ke které přísluším, a rodinným poutem.
Rasistický systém
Po několika letech, když už mediální horečka utichla, jsem se do Tennessee vrátil. Sedl jsem si do křesla v obývacím pokoji své matky a začal jsem s ní o tom diskutovat. Matka, jejíž jemná pleť má barvu mléka, na mě zírala a nemohla ode mne oči odtrhnout.
„Skutečně si myslíš, že ho zastřelil, protože to byl černoch?“ zeptala se mě, slzy na krajíčku.
„Ano, to si skutečně myslím.“
„Ale jak to můžeš říct? Vždyť je černější než ty!“
Na hlavu postavený kompliment mě znechutil, byl to rasismus, který se jen tvářil jako chvála. Slýchával jsem to už do doby, kdy jsem se naučil se podepsat.
„Mami, ale to prostě není pravda. Je běloch. A to se nikdy nezmění, ať udělá, co udělá. Nikdy. A jelikož jsem černoch, tak vím, že kdyby ten člověk byl bílý, byl by ještě dnes naživu.“
Máma ze mne konečně spustila oči a zírala na svou sklenici. Viděl jsem, že se mnou chtěla souhlasit, ale nemohla, jelikož tu šlo o obvinění jejího druhého syna. Nikdy si asi nepomyslela, že se jednou bude hádat se svým černým synem o svého bílého syna, který ve službě střílel na neozbrojeného černocha a zabil ho.
Ale tehdy jsem také pochopil, že rasismus se netýká jen nějakého ojedinělého činu nebo člověka, ale něčeho mnohem většího – systému. Systému, v němž je znovu a znovu se opakující smrt černochů označována za „nešťastnou náhodu“. Jakkoliv dobře nás matka vychovala, jakkoliv můj bratr miloval mé černošství a já byl hrdý na to, kým jsem, nezabránilo to smrti dalšího černocha.
Můj bratr není rasista a neměl v úmyslu někoho zabít, protože to byl černoch, ale o to tu nejde. V jeho případě, v případě Fergusonu a v řadě dalších případů vnímáme smrt neozbrojených černochů jako „nešťastné náhody“. A dokud nepochopíme, že to jsou oběti něčeho mnohem většího, budeme dál vídat mrtvé černochy ve zprávách.
Autor je publicista.
Z anglického originálu I’m black, my brother’s white… and he’s a cop who shot a black man on duty publikovaného na serveru The Guardian přeložila Tereza Stejskalová.