Čeští novináři si našli nový terč. Je jím první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák, který zkusil nově formulovat českou lidsko-právní politiku. Střílejí do něj hlava nehlava. Redaktor Respektu Martin Šimečka dokonce Druláka rovnou označil za obdivovatele putinovského Ruska a orbánovského Maďarska. Důvod? Drulák prý neuznává lidská práva a chová úctu k autoritářskému kapitalismu. Zdá se, že k vyloučeni z veřejné diskuse je třeba, aby vás přirovnali k nějakému dostatečně známému autokratovi. Kdyby chtěl Drulák něco prosadit, tisk už namasíruje veřejné mínění tak, aby se pod ním pořádně zhoupla židle. Jenže štvaní zabíjí skutečnou diskusi. A ta je v tomto případě zajímavější, než se na první pohled zdá.
Kdo chce jaká práva?
Opravdovou debatu odstartoval politolog Ondřej Císař. Proti Drulákovi vystoupil, světe div se, konečně někdo s argumenty. Kritika tentokrát směřuje proti údajné nelogičnosti Drulákových plánů. Drulák havlovské politice vytýká, že vůči Americe sehrála roli užitečného idiota – morálním jazykem zakrývala její agresivní mocenské zájmy, čímž třeba válka v Iráku získávala punc boje za svobodu a demokracii. Měli bychom se z toho poučit, přestat si hrát na misionáře a méně se do jiných společností vměšovat se svým pojetím občanských a politických práv. Jenže podle Císaře se Drulák chytil do vlastní pasti. Drulák totiž zároveň tvrdí, že kromě občanských práv je důležitý třeba i důstojný plat nebo pitná voda, a proto navrhuje, abychom podporovali také sociální a environmentální práva. Tím ovšem navrhuje mnohem ambicióznější a misionářštější pojetí, než bylo to Havlovo. A v tom je rozpor. Drulák sice považuje prosazování občanských a politických práv za agresivní, ale prosazování dalších práv by přeci bylo ještě agresivnější. Čínskou vládu nemáme upozorňovat na Tibet, ale jak se asi bude tvářit, až jí řekneme „ukliďte si tu“?
Je třeba se ptát, co v dané společnosti ohrožuje lidskou důstojnost. Někde politická diktatura, ale jinde úděsné sociální podmínky.
Císař je toho názoru že bychom radši měli důsledně prosazovat lidská práva v původním havlovském pojetí – tedy jako respekt k občanským a politickým právům. Prosazování individuálních občanských práv je stále tím nejlepším nástrojem, jak lidem umožnit rozhodovat o své zemi a být „pány ve vlastním domě“. Liberální demokracie údajně zaručují jak mnohem lepší uplatňování našich sociálních práv, tak ochranu před pádem do bídy. Jenže Císařovy argumenty pokulhávají. Přehlíží totiž, že lidská práva existují vždy v nějakém kontextu a jejich nastavení je otázkou míry. Zeptejme se jinak: jsou občanská práva nejdůležitější pro všechny lidi a za všech okolností? Do jaké míry má být jejich prosazování v dané zemi prioritou?
Představme si indické farmáře, kteří soupeří s nadnárodní korporací. Mají volební právo, ale v konkurenci s mocnou firmou nemají šanci; zadluží se, přijdou o půdu a nakonec živoří ve slumu. Nebo si představme padesát milionů Američanů, kteří nemají zdravotní pojištění. Anebo miliony těch, kteří se ocitli na hranici chudoby a nemají peníze na zaplacení účtů za elektřinu, topení a nájem. Jistě, mají formální politické svobody. Jaká je ale úroveň jejich sociálních práv? Žijí tito lidé důstojný život (ať už si prezidentem zvolí Obamu, nebo Romneyho)?
Havlovská pohodlnost
Po roce 1989 u nás zavládlo přesvědčení, že soukromé je lepší než veřejné. Zahraniční politika se automaticky soustředila na špatné chování vybraných států a veřejných institucí. Zajímalo nás, co provádí kubánská nebo čínská vláda disidentům, ale málokdy, co provádějí korporace lidem a přírodě. Příliš jsme se zaměřili na chování vlád, ale zapomněli jsme, že do hry vstoupili noví hráči, kteří jsou často mocnější než celé státy. Současné trendy jsou přitom do očí bijící – a právě sociální práva se ocitají pod tvrdým útokem. Na stoupající nerovnosti upozorňuje už řadu let nepřeberné množství autorů, včetně ekonoma a nositele Nobelovy ceny Josepha Stiglitze. Ten ukazuje, že západní země – tedy společnosti s nejlepší úrovní občanských a politických práv – dosahují míry sociálních nerovností, která je jednoduše nepřijatelná. A tyto nerovnosti často mění i samotná politická práva v cár papíru.
Drulák naproti tomu prosazuje lidskou důstojnost. Můžeme si ji představit jako balíček politických, sociálních a environmentálních práv, která jsou neoddělitelná. A záleží na tom, jak s nimi naložíme. Je třeba se ptát, co v dané společnosti ohrožuje lidskou důstojnost. Někde politická diktatura, ale jinde úděsné sociální podmínky. To však nemůžeme posoudit od stolu. K tomu je nutné danou společnost znát a zajímat se o její problémy. Opravdu to ale dokážeme? Nic moc tomu nenasvědčuje.
Havlovský koncept byl mnohem pohodlnější. Nemuseli jsme se tolik zajímat o okolní svět. Klíčová byla naše výjimečná „historická zkušenost“ boje s komunismem, kterou jsme šablonovitě uplatňovali na ostatní. Rusko? Ano, známe. Přijeli k nám s tanky. Čína? Samozřejmě, diktatura jedné strany, útlak politických oponentů… Mohli jsme se sebestředně pyšnit tím, že občanským právům rozumíme víc než ústupný a „mnichovanský“ Západ. Jenže právě naléhavá otázka ohrožené lidské důstojnosti by nás mohla problémům dnešního světa více otevřít.
Lidé se potřebují organizovat
Pokud chce Drulák opravdu podporovat sociální a environmentální práva, je to jistě ambiciózní plán. Pokud mu však Císař vytýká, že je díky tomu misionářštější a agresivnější než Havel, je to námitka mimo kontext. Politická a sociální práva nemají v dnešním světě stejnou váhu. Zatímco ozbrojené svržení diktátorského režimu lze zdůvodnit odkazem na základní lidská práva (odpovědností chránit životy lidí), v otázce přerozdělování bohatství nebo přechodu na nějaký ekologičtější systém to tak snadno nefunguje. A je často problém se o těchto tématech vůbec bavit, natož je nějak prosadit.
Císař obhajuje západní liberální demokracii. Tvrdí, že pokud v zahraniční politice rezignujeme na vyžadování občanských a politických práv, vzdáme se morálky a zabředneme do cynismu a pouhého mocenského kalkulu. Jenže tím, kdo dnes drží v rukou moc, je stále Západ. Kde máme jistotu, že prosazováním úzce chápaných západních hodnot nevytváříme další nespravedlnosti? Jak to, že v dnešním uspořádání světa žije čtvrtina lidstva v zoufalé chudobě? Jak to, že uplatňování lidských práv jde zpravidla ruku v ruce s prosazováním tzv. volného trhu, který ničí domácí produkci? Copak tím také neovlivňujeme výslednou podobu politických procesů? Právě na vnitřní vztahy mezi trhem a lidskými právy je třeba zaměřit naši pozornost, a ne jen očišťovat „dobrá“ havlovská lidská práva od jejich „špatné“ praxe a zneužívání.
Můžeme namítnout, že je přece velký rozdíl, když lidé mají volební právo a můžou poslat k čertu špatnou vládu. Jistě. Jenže často jim to nepomůže. Indická spisovatelka Arundhati Royová připomíná, jak se šéfové korporací spojují s politiky napříč stranickým spektrem. Ti pak schvalují vyvlastňování půdy pro korporace, nejednou za asistence indické policie nebo uměle vytvořených milicí. Podobný problém – prorůstání politiky a byznysu – se týká v různé míře většiny zemí světa. A lidé se proti tomu potřebují organizovat a hájit svá kolektivní práva.
Kdy si zameteme před vlastním prahem?
Názor, že samotné prosazování politických práv povede k respektování práv sociálních a k ochraně přírody, je naivní. Podobný názor hájí i strana Svobodných – i u nich slouží volební hlas vytržený z kontextu mocenských nerovností jako všespasitelný nástroj. Podle Svobodných přeci záleží jen na nás, jestli si budeme svobodně ničit přírodu podle libosti, nebo ne. Jenže pokud se někdo bojí, že by tlak na vymáhání čehokoli jiného než politických práv měl automaticky neblahé účinky a podroboval by lidi „zájmům nadindividuální fikce“ (rozuměj nějaké nové totalitě), žije ve vybájeném světě. Co říct v situaci, kdy masivní znečišťování klimatu bude mít za následek zatopení nebo zánik celých území, na kterých kupodivu také žijí lidé se svými právy? Požadavek důsledného dodržování některých ekologických norem – byť by to znamenalo i uplatnění příkazu „ukliďte si tu“ – se zdá být nejen oprávněný, ale také nanejvýš nutný. Je tím chráněna jak příroda, tak samotní lidé.
Nejednoho čtenáře jistě napadlo: a co tedy nabízíte? Politické autoritářství je podle vás lepší? Ne, debata ve stylu „buď liberální demokracie, nebo nová totalita“ totiž nevyjadřuje nic víc než myšlenkovou impotenci. Proč se raději nezabývat otázkou, jak se organizovat proti zvůli soukromých firem? Právě to může vytvářet potřebné základy, které lidem napomůžou k větší autonomii. Místo štvaní v médiích bychom měli vzít Petra Druláka za slovo a přemýšlet o novém pojetí lidských práv, které by více odpovídalo dnešnímu světu. A také našim vlastním zájmům. Bylo by špatné stát se kvůli tomu advokátem autoritářských režimů. Ale stejně tak je nesmyslné klanět se korporacím. Moderní občanská společnost se bez obrany proti negativním dopadům kapitalismu neobejde.
To ale znamená zamést si také před vlastním prahem. Kdy zatočíme s exekutorskými mafiemi, posílíme ochranu pracovních práv a začneme řešit úniky peněz do daňových rájů? A jak vlastně naložíme s odkazem havlovské politiky? Neslouží dnes i ona k umlčování kritických hlasů? Jakékoli zpochybňování havlovské modly se pro leckoho stává nejen svatokrádeží, ale rovnou dlážděním cesty k autokracii. Místo trapného opakování stále stejné písničky o havlovském pojetí lidských práv a osočování kohokoli, kdo nevyhovuje úzkému kádrovému profilu, by si naši novináři mohli rozšířit obzory a procvičit se v kritičtějším myšlení. Copak i jejich guru Havel neopakoval, že otevřený dialog, kritické myšlení a respekt k jinému stanovisku je základem demokracie?
Jaroslav Fiala je politolog a šéfredaktor A2larmu.
Jiří Růžička je filosof.