Italská ekonomka Mariana Mazzucato vydala loni knihu, ve které obhajuje stát jako klíčového aktéra technologické a ekonomické inovace. Svou empiricky fundovanou analýzou polemizuje především s rozšířenými mýty o tom, že hybatelem inovací a „tvůrcem bohatství“ společnosti je v první řadě podnikatelský sektor. Vstupuje tak do diskuse o žádoucí míře přerozdělování, při níž se stát zhusta redukuje na pouhého regulátora a redistributora bohatství vytvořeného jinými společensko-ekonomickými aktéry. Inovaci a distribuci zdrojů, které se v současné ekonomii analyzují a teoretizují odděleně, je třeba podle Mazzucato začít studovat a spravovat v úzké souvislosti, jak to dělali David Ricardo nebo Karl Marx. Právě takový přístup – a nikoli jen levicí často vzývaný posun od finanční k „reálně“ ekonomice – může řešit současné hospodářsko-politické problémy západních států.
Privatizace zisků
Podívejme se na jeden z příkladů. Je jím firma Apple, která je často vydávána za příklad podnikatelského ducha, dychtivé píle, nevyčerpatelné imaginace jednotlivce a jeho soukromého podniku, jak to vyjadřuje slavná fráze Steva Jobse „Stay hungry, stay foolish“. Mazzucato nicméně ukazuje, že všechny klíčové technologie, na kterých stojí svatá trojice appleovských kasovních trháků iPod, iPhone a iPad (tedy internet, GPS, mikroelektronika, dotykové displeje), byly vyvíjeny několik dekád za rozhodující podpory veřejných rozpočtů. Autorka nechce firmě upírat zásluhy za to, jak se jí povedlo technologické inovace využít, na druhou stranu ale požaduje, aby byla uznána zásadní role státu v produkci inovací a aby z ní byly vyvozeny i ekonomicko-politické důsledky.
Současná politika podpory výzkumu, vývoje a inovací funguje, stejně jako finanční svět, na principu socializace nákladů, ztrát a rizik, a naopak privatizace zisků.
Jestliže Apple profitoval z výzkumu a vývoje financovaného americkými daňovými poplatníky, co jim za to vrací? Obvyklou odpovědí na tuto otázku jsou pracovní místa, která úspěšné firmy vytvářejí, a daně ze zisku, které platí. V době globalizace pracovního trhu a hypermobility kapitálu je taková odpověď ale nepřesvědčivá. Mazuccato ukazuje, že v Americe samotné Apple vytváří poměrně málo a navíc mizerně placených pracovních míst (podle propočtů autorky se objem ročních příjmů devíti top manažerů firmy v roce 2012 rovnal objemu ročních příjmů 15 tisíc zaměstnanců v prodeji). Co se týče daní z příjmu, zde se firma ukázala jako velmi inovativní především v tom, jak se vyhnout daňové povinnosti, anebo ji radikálně snížit.
Autorka ovšem tyto jevy nepopisuje proto, aby Apple skandalizovala. Firma totiž nedělá nic až tak neobvyklého, pouze ztělesňuje systémový problém, který je v některých sektorech (např. farmaceutickém průmyslu) ještě závažnější. Současná politika podpory výzkumu, vývoje a inovací funguje, stejně jako finanční svět, na principu socializace nákladů, ztrát a rizik, a naopak privatizace zisků. I kdybychom odmysleli otázku sociální spravedlnosti a zůstali jen u ekonomie, je třeba se ptát, kde má stát za těchto okolností získávat prostředky na podporu výzkumu a vývoje přelomových technologií další generace – dnes především aktuálně potřebných udržitelných zdrojů energie?
Roky práce, dozrávání a ladění
Co dělat, aby se Jobsova slova o hladovění a bláznovství nenaplnila v tom nejhorším, doslovném slova smyslu? Jak se mají státy vymanit ze smrtící smyčky socializace nákladů a privatizace zisků? Řešením rozhodně není rozpočtové šetření a ústup od podpory výzkumu, vývoje a inovací ve všech jeho rozhodujících fázích. V průlomových technologických inovacích druhé poloviny 20. století hrály státy zásadní roli – právě ony formulovaly vize a programy, ke kterým se firmy později připojovaly a ze kterých v případě úspěchu těžily. Firmy a rizikový kapitál totiž nejsou ani zdaleka tak nakloněné riziku, jak o sobě často rády prohlašují. Zatímco inovace potřebují roky práce, dozrávání a ladění, jejich korporátní kapitál je „netrpělivý“ a stáhne se, pokud se nedostavují relativně rychlé zisky.
Autorka argumentuje na dvou rovinách. Především musíme skončit s reprodukcí mýtů o nehybném a neschopném státu, který inovace brzdí a nanejvýš je schopen jim nebránit. Takový diskurs je nebezpečně performativní, protože od státu odrazuje případné schopné a v nejlepším slova smyslu podnikavé zaměstnance. Nejúspěšnější kapitalistické ekonomiky charakterizuje podle Mazzucato koexistence s aktivním státem, který se nebojí rizikových investic – a přitom si obvykle nejen finanční, ale také symbolické uznání nárokuje výhradně soukromý sektor, který inovace nakonec uvede na trh.
Důležité je však i přímé finanční uznání, kterého by se mělo státu dostávat. Jaké mechanismy připadají v úvahu, když daňová politika v této roli nestačí? Autorka navrhuje tři, a zdůrazňuje přitom, že jsme stále na pouhém začátku diskuze. Prvním je „zlatý podíl“ státu na duševním vlastnictví z patentů vyvinutých s podporou veřejných rozpočtů a národní „inovační fond“, do kterého by přicházely zisky z licencí. Druhý návrh představují „příjmem podmíněné půjčky“ podnikům, jak je tomu například v Británii u studentských půjček na školné. Pokud stát, jak se dnes a zhusta děje, přímo podpoří soukromé firmy v některé fázi výzkumu, vývoje a komercializace inovací, v případě úspěchu projektu by měl mít přímý nárok na část zisku v podobě splacení původní podpory nebo v podobě akcií podniku (např. Finsko získalo tímto způsobem podíl v Nokii). Třetím návrhem je další rozšíření státem provozovaných rozvojových bank, které dnes úspěšně působí v Německu, Brazílii nebo Číně.
Imitace mýtů, nebo úspěšných strategií?
I v Česku se již řadu let vede debata o žádoucí podobě inovační politiky a veřejné podpoře výzkumu a vývoje. Zástupci soukromých firem obvykle usilují především o to, aby se zvýšila finanční podpora z veřejných rozpočtů (např. prostřednictvím Technologické agentury nebo grantů Ministerstva průmyslu a obchodu) a byla omezena podpora „neužitečného“ základního výzkumu. Akademičtí pracovníci veřejných výzkumných institucí a vysokých škol se naopak často staví proti podpoře soukromých subjektů a argumentují, že stát by měl financovat především základní výzkum a případně spolupráci veřejného sektoru s průmyslem. Jak mohou tuto poměrně černobílou debatu obohatit analýzy Mariany Mazzucato a dalších autorů, z jejichž prací čerpá? Předně potřebujeme stát v roli aktivního průkopníka a hybatele inovací. Podpora ze strany státu se nesmí týkat pouze základního výzkumu, naopak musí nabízet možnosti pro všechny fáze spletité inovační trajektorie. Zároveň je ale třeba rozvíjet konkrétní mechanismy, jak část zisků z úspěšných, státem podpořených projektů přímo vracet do veřejných rozpočtů (například Technologická agentura by fungovala v režimu příjmem podmíněných půjček).
Mazzucato není antikapitalistka a ve své pozornosti k ekonomickým hodnotám zůstává plnokrevnou ekonomkou. Tím bude nepochybně dráždit leckteré levičáky. Bořením mýtu o produktivitě soukromého sektoru a autonomii trhu zase zasazuje bolestivé rány pravicovým mýtům. Z ohlasů na její práci, které najdeme jak v Independentu, tak ve Financial Times nebo Economistu, stejně jako z faktu, že působí jako konzultantka současné i stínové britské vlády nebo bruselských institucí, se ale zdá, že ji nakonec musí brát vážně všechny strany. A my bychom měli ve vlastním zájmu taky.
Autorka je socioložka.