Před dvěma roky došlo v JAR k brutálnímu masakru stávkujících horníků z dolu Marikana. Přinášíme rozhovor s režisérem Rehadem Desaiem, autorem dokumentu Horníci pod palbou.
16. srpna v roce 2012 bylo v Jihoafrické republice během jediného policejního zásahu zabito třicet čtyři lidí a desítky dalších byly zraněny. Vše začalo v marikanském platinovém dole, kde se horníci bez podpory odborů rozhodli vstoupit do stávky. Bojovali za navýšení mezd – setinových až tisícinových oproti platům důlních bossů –, které sotva uživily rodiny žijící často v odlehlých oblastech. Z odpovědnosti za masakr byli nejdříve nepodloženě obviněni sami stávkující. Následně byla za účelem vyšetření tragédie sestavena komise a v současnosti probíhá soudní řízení. Nicméně hnutí na podporu horníků mezitím překreslilo politickou mapu v zemi. Jako by padly poslední iluze o zřízení, jež vzniklo před dvěma desetiletími po pádu apartheidu. O marikanských událostech i o společensko-politické situaci v Jihoafrické republice po pádu apartheidu jsme hovořili s režisérem Rehadem Desaiem, který v letošním roce uvedl dokument Horníci pod palbou (Miners Shot Down, 2014),
Co vás přimělo k tomu, abyste natočil film o stávce a masakru horníků z marikanského dolu?
Dospěl jsem během hnutí proti segregaci. A nikdy v dějinách Jihoafrické republiky po apartheidu nebylo hnutí za svobodu, které vyrostlo z našich slz a krve, zrazeno takovým způsobem jako v Marikaně. Když jsem se dozvěděl, co se stalo, měl jsem pocit, že celá věc byla dopředu naplánována. Vše nasvědčovalo tomu, že stávkující horníci byli podvedeni. Nemohl jsem uvěřit propagandě, podle níž napadli po zuby ozbrojené těžkooděnce. Sami horníci vyprávěli zcela odlišný příběh. Takže v první řadě jsem chtěl ve filmu zrekonstruovat, co se skutečně stalo, a tím podpořit rodící se hnutí, jež tvoří zejména mladí nezaměstnaní a pracující – tolik podobní těm, kteří kdysi porazili apartheid.
Právě nezaměstnaní se ocitli mimo zorné pole politických elit. Existuje nějaká spojitost například mezi aktivismem horníků a sílícím hnutím bezprizorních obyvatel chatrčí Abahlali baseMjondolo?
Obyvatelé chatrčí přišli z vesnických oblastí do města většinou proto, aby si našli práci a dostali se ke službám dostupným jen v urbánních oblastech. Také horníci často přicházejí z rurálních oblastí a pokoušejí se uniknout chudobě. Bohužel mzdy nízkopříjmových skupin důstojné přežití nedovolují. Navíc od počátku krize z roku 2008 zanikly miliony pracovních míst. Takže sociálně vyloučené lokality, kde se běžně bydlí v chatrčích, se rozrůstají. V důsledku toho dochází k radikalizaci mnohých vyloučených, což dokládá nakonec i hnutí Abahlali baseMjondolo. Je jim jasné, že za dvě desetiletí takzvané demokracie příslib lepšího života pro všechny naplněn nebyl, a že ačkoli máme velmi bohatou ekonomiku, nerovnosti mezi lidmi rostou. Jihoafrická republika patří mezi nejvíce nerovné země vůbec. Lidé vidí, že lídři, kteří se etablovali po pádu apartheidu, jen obohacovali sami sebe na úkor většiny. Říká se, že zatímco exprezident Nelson Mandela obětoval své soukromé blaho zemi, současný prezident Jacob Zuma obětoval zemi svému soukromému blahu.
Ve filmu je zachycena proměna Cyrila Ramaphosy. Z odborářského bojovníka proti apartheidu se stal osobou spojenou s těžební společností Lonmin a je považován za spoluzodpovědného za zásah proti horníkům v Marikaně.
Celá řada těch, kteří se kdysi angažovali proti apartheidu, se později nechala zkorumpovat a zcela zapomněla na ekonomickou součást původně hlásaného programu. To způsobil také Black Economic Empowerment, politika prosazovaná Africkým národním kongresem, jejímž cílem bylo pozvednout několik černých na úroveň kapitalistů. Když se z bývalého bojovníka stanete zničehonic velkým byznysmenem, tak si prostě začnete ospravedlňovat vaše rozhodnutí a váš životní styl. Říkáte si: „Co je špatného na tom stát se bohatým?“ Anebo: „Bojovali jsme přece proti rasové segregaci, ne za chudobu.“ Případ Cyrila Ramaphosy, jenž byl najednou jedna ruka s bílými podnikateli, kteří dříve podporovali segregaci, zdaleka není ojedinělý. Transformace po pádu apartheidu byla prostě jednostranná – zaměřila se na individuální práva, nikoli na vykořeňování rasově podmíněné chudoby, která se dotýká širokých skupin obyvatel.
Věnujete však pozornost nejen zkorumpovaným politikům, ale také celým odborům, které se velmi ochotně staly součástí nového režimu.
Předáci zavedených odborů dnes tráví mnohem více času s třídou manažerů než s řadovými členy, jež mají reprezentovat. Zapomněli myslet jako odboráři a začali myslet jako manažeři. Stali se jakýmsi rozšířeným oddělením pro práci s lidskými zdroji. Potýkáme se tak s byrokracií, která je v zásadě konzervativní společenskou silou, protože oproti drtivé většině pracujících má práci jistou. Odborová byrokracie nemá ponětí o nesnesitelných podmínkách na pracovištích, a tak může v dobré pohodě dojednávat podmínky, za nichž budou pracující vykořisťováni. Mnozí už si sblížení svých předáků s kapitalisty povšimli, přestali jim důvěřovat a opouští odbory.
Když analyzujete současný režim, několikrát probleskne apartheid. Chápou lidé soudobé nespravedlnosti spíše jako pozůstatky minulých dob, nebo jako projevy, které jsou kapitalismu vlastní?
Osmdesátá léta v Jihoafrické republice byla bohatá na bojovné stávky – častokrát právě horníků –, které začaly demaskovat to, co má kapitalistické vykořisťování s rasovou diskriminací společného. Není divu, že jihoafrická vládnoucí třída má z podobných paralel strach. Kdo dal současnosti nálepku apartheidní kapitalismus, možná nebyl daleko od pravdy. Vždyť černí kapitalisté jsou sice mocnou a movitou, ale zároveň nepočetnou skupinou. Většina bohatství je nadále koncentrována v rukou bílých kapitalistů. Stačí se podívat na burzu: mají osmdesát procent, zatímco lokální podniky jen osm, i když bílí Jihoafričané netvoří ani desetinu populace.
Jedinou opravdovou změnou tak byla internacionalizace ekonomiky. Nemůže totiž být pochyb o tom, že podíl nadnárodních korporací na trhu prudce vzrostl. Takovou korporací je i Lonmin, který provozuje platinové doly v Marikaně. Jihoafrická ekonomika byla vždy závislá na těžebním průmyslu. Protože politická garnitura po pádu apartheidu neměla zájem na tom, aby zdražovala levná pracovní síla, na pořad dne přišla prekarizace práce. Zjednodušeně řečeno: strukturálně se od pádu apartheidu změnilo málo. Lidé čekali nerasistickou demokracii, ale přišlo zesilování vykořisťování a jen trochu jiný způsob prohlubování nerovností. Mnozí považují dnešní režim za pokračování starého. Hnutí proti apartheidu bylo hnutím za důstojnost – a za ni se bojuje i dnes.
Po nedávné smrti Nelsona Mandely následovaly velkolepé tryzny. Je možné říct, že mezi Jihoafričany panuje relativní shoda na pojetí jeho odkazu?
Je to nejednoznačné. Roku 1993 řekl Mandela na odborovém kongresu, že bude-li naše nová vláda dělat to, co dělala vláda stará, pak jí budeme muset provést to, co jsme udělali té staré – mobilizovat se proti ní. Prozíravě varoval před tím, jak snadno mohou být lidé kooptováni do mocenských struktur. Mandela byl prezidentem jen pět let. Slíbil přerozdělování bohatství, zvyšování mezd, budování škol a nemocnic, podporu zaměstnanosti, sociální stát a upřednostňování lidí před ziskem. Bylo to nadějné, nicméně krátké období. Na konci svého mandátu – a svůj podíl na tom mohl mít i šok z asijské krize v roce 1997 – však obrátil. Obával se, že se země stane další ekonomickou obětí a že upadne stejně jako několik dalších afrických ekonomik té doby. Posunul se doprava podobně jako sociálnědemokratické strany po celém světě. Uvěřil mantře, že nelze prosazovat sociální reformy bez ekonomického růstu. Nástupu neoliberalismu už tak nestálo nic v cestě. Následovalo deset let ekonomického růstu, kdy bohatství mezi obyčejné lidi navzdory slibům neprokapalo. Nicméně bych řekl, že lidé si z Mandely pamatují spíše jen to lepší.
Závěr vašeho filmu je plný naděje. Demonstranti zpívají píseň, která se šířila před více než dvaceti lety, kdy byl zavražděn černošský aktivista Chris Hani, lídr někdejší Jihoafrické komunistické strany, jenž si místo parlamentní kariéry zvolil práci v terénu.
Marikana způsobila politické zemětřesení. Politická nestabilita je všudypřítomná. Prohloubily se rozpory mezi klikami vládnoucí třídy, a to i v rámci samotného Afrického národního kongresu. Velká část pracujících se posunula doleva. Sice jsou zde stále početné pravicové odbory spojené s Africkým národním kongresem, ale mnozí je opouštějí a tvoří nové, militantní odbory. V situaci, kdy jsou privatizovány zbytky veřejné sféry a dále klesají reálné mzdy, se vynořují otázky: jak organizovat neorganizované či jak mohou řadoví odboráři začít účinně kontrolovat své vedení. Nezapomínejme, že platina je dnes nejvýnosnějším těžebním artiklem, zatímco zlato dál upadá, a že jihoafrické platinové rezervy jsou obrovské, takže horníci, na nichž těžba závisí, jsou potenciálně jednou z nejmocnějších sociálních skupin.
Vedle toho sílí nová politická hnutí, která otevřeně volají po znárodnění klíčových průmyslových odvětví. Nicméně zde musíme být obezřetní. Podíváme-li se totiž na rozvinuté kapitalistické ekonomiky, některá odvětví, byť jsou třeba postupně privatizována, pořád zůstávají alespoň částečně v rukou státu. Pouhé zestátnění nestačí – průmysl je třeba dostat pod přímou demokratickou kontrolu.
Závěrem bych řekl, že Jihoafrická republika je země s jednou z nejvyšších úrovní politické organizovanosti – a to je dobrý základ pro jakoukoli změnu.
Rozhovor proběhl v březnu 2014. Kampaň na podporu marikanských horníků je možné podpořit zde.