Česká média příliš nereflektují fakt, že izraelská vojenská intervence v Pásmu Gazy se setkává z odporem i mezi izraelským obyvatelstvem. Rozhodli jsme se proto zveřejnit text projevu, který přednesla jedna z nejvýznamnějších současných intelektuálních osobností v Izraeli.
Musím se přiznat, že bývám zřídka tak rozpačitá, jako jsem právě teď. Ale rozhodla jsem se dnes přijít sem a promluvit jako občan, který má strach, a je to právě strach, co mě sem dnes přivedlo. Hned vám vysvětlím, co tím myslím. V minulosti, když jsme zažívali těžké časy, dívala jsem se na starou dobrou Evropu a těšila jsem se vědomím, že například ve Francii spolu Židi, křesťané a muslimové nějak vycházejí – a pokud se vzájemně nerespektují, pak si aspoň jeden druhého nevšímají. Ale nyní pozoruji Evropu zmítanou útoky různých forem antisemitismu, jaké jsme za posledních sedmdesát let neviděli.
Strach v srdci společnosti
Původně regionální vojenský konflikt byl převeden do podoby náboženské a rasové nenávisti mezi Palestinci/muslimy a Židy/sionisty. A z toho by nás mělo mrazit. Nenávist je totiž zaměřena na Židy jako Židy, nikoli sionisty. Arabští a židovští občané Evropy najednou zapomněli na své občanství, ať už francouzské, belgické nebo německé, a stali se pouze muslimy, Židy, Palestinci nebo sionisty. V Izraeli se stalo to samé. Arabští občané jsou napadáni, protože jsou Arabové. Jejich občanství a rovnoprávné postavení v této zemi je popíráno slovně, symbolicky, a mnohdy jsou dokonce fyzicky napadáni. Když se bavíme o konfliktu, nepoužíváme nadále pojmy jako pravice nebo levice, vyjednaná dohoda nebo jednostranné odstoupení od ní – tyto diskuse jsme nahradili zastrašováním a strachem.
Musíme odmítnout antisemitismus evropských rváčů, kteří volají po „smrti Židům“ v ulicích Francie, Belgie nebo Německa, a musíme odmítnout rasismus Židů, pro něž je mrtvý Arab dobrý Arab. Tihle zločinci nás nezastraší.
V posledních pár týdnech je středobodem všeho konání právě strach – nikoli jen z raket, ale také strach z Arabů, kteří se nemohou normálně projít po ulici, strach z příslušníků levice nebo z lidí, kteří brání lidská práva. Izrael svým občanům zaručuje bezpečnost, ale v srdcích mnoha svých občanů také nechává hluboko zakořenit strach. Tento strach není imaginární. Je to strach vytvářený tlupou zločinců, z nichž někteří zasedají v parlamentu, jiní se potloukají po ulicích, anebo sedí u Facebooku a Twitteru, a ti všichni se chovají, jako by tato země byla jejich, jako by oni byli jejími jedinými vlastníky. Rozpoutávají válku biblických rozměrů, která je vedena především proti nám, kdo věříme v lidská práva a demokracii. Právě my jsme se stali novodobými Amalechy, nepřáteli Izraele. Když se k tomu přidá, že Hamás i Cahal útočí na samotné srdce občanské společnosti, občany a děti, válka, do níž jsme zapleteni, už potom nevypadá jako běžný válečný konflikt. Ve skutečnosti jsme uprostřed konfliktu, který má univerzální, kmenový, primitivní charakter, který je zároveň náboženský i rasistický, který ignoruje mezinárodní právo a jehož se účastní etnické a náboženské skupiny, nikoli však národy. Jsme svědky nejen vojenského konfliktu, ale především náboženského a rasistického vystoupení dvou prastarých náboženských skupin proti sobě navzájem.
Závazky levice
Tváří v tvář takovému vývoji máme my, členové levice, neodkladné závazky, nikoli jen morální, ale stejně tak i politické. Naším závazkem je nově stvrdit levicové hodnoty, přesvědčení a vize, v něž věříme, protože pouze levice může Izrael skutečně spojit, a nikoli ji navždy rozdělit. Pokud se nechceme stát Libanonem, v němž Židé působí jako násilná majorita neustále bojující o přístup k moci, musíme společně začít přemýšlet, jak spojit zemi. A proč může takové sjednocení zprostředkovat jenom levice?
Politika levice je politikou lidských bytostí – je to jediná politika, která potvrzuje, že pod slupkou etnicity, náboženství a národnosti se skrývají lidské bytosti, které jsou si podobné ve své zranitelnosti. Chceme znovu vyjádřit svou solidaritu s rodinami izraelských vojáků, kteří zemřeli při pozemních operacích v Gaze – truchlíme s vámi. A chceme znovu vyjádřit svou solidaritu s rodinami více než tisíce Palestinců a stovek dětí, kteří při této operaci přišli o život. Všichni bez výjimek jsou lidskými bytostmi uvnitř křehkých těl. Nezapomínat na to, že se pod uniformou, hidžábem nebo kefíjou nalézají lidské bytosti, není snadný úkol – vyžaduje to morální a politickou představivost a schopnost pochopit, že hodnota člověka je vždy vyšší než jeho příslušnost k určité náboženské nebo etnické skupině, které si většinou všimneme hned na první pohled.
A druhý důvod, proč pouze levice může spojovat? My, Izraelci, a my, Palestinci, jsme nechali své vůdce ovládat naše životy logikou války a armády. Obnovme svou sílu jako občané, řekněme těmto vůdcům, že nás vedou na scestí a že politika nikdy nemůže být nahrazena vojenskou strategií. Chceme politiky, kteří pamatují na to, že mají ve svých rukou občany, o něž mají pečovat. Nechceme vojenské ideology, kteří o společnosti přemýšlejí pouze jako o hře s nulovým výsledkem, v níž co jeden hráč získá, druhý ztrácí. V takové hře totiž ztrácí každý. Naše dva národy jsou si příliš blízké. Nemůžeme si dovolit, aby jedna strana vyhrála a druhá prohrála, protože pak prohrajeme všichni. Levice proto musí neústupně trvat na obnovení saúdské iniciativy, na Kerryho diplomatickém úsilí, na tom, abychom z Jordánu a Egypta učinili naše partnery. Všichni chceme znovu žít obyčejné, normální životy.
A konečně, jen levice může skutečně spojovat, protože jako jediná odmítá rasismus a nenávist ve všech jejich podobách. Musíme odmítnout antisemitismus evropských rváčů, kteří volají po „smrti Židům“ v ulicích Francie, Belgie nebo Německa, a musíme odmítnout rasismus Židů, pro něž je mrtvý Arab dobrý Arab. Tihle zločinci nás nezastraší. Levice má přinejmenším sto padesát let zkušeností s bojem proti rasismu a nenávisti. Nyní nastal čas ukázat své směřování, svou vizi a sílu ducha.
Autorka je profesorkou sociologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.
Z anglické verze projevu proti izraelským vojenským útokům v Pásmu Gazy předneseném 26. července na demonstraci v Tel Avivu, který autorka v textové podobě zveřejnila na sociálních sítích, přeložila Marta Svobodová.