Muslimské dívky chtěly na pražské střední zdravotní škole nosit šátek (hidžáb) a ombudsmanka je v tom podpořila. Žijeme v režimu, v němž člověk potřebuje podporu veřejného ochránce práv, aby mohl nosit to, co odpovídá jeho kulturním a morálním preferencím. Kromě zásadových ateistů se do tolerantního postoje Anny Šabatové, která označila restrikci ředitelky školy za diskriminaci, tentokrát pustila i politická reprezentace – na antiislámských náladách posledních měsíců by byla škoda se nepřiživit.
Okamurova břitva
K zásadně nedemokratickým a neliberálním stanoviskům navíc české politické scéně už nějaký ten pátek dláždí cestu všemožní latentní fašisti, jejichž politická rétorika pozvolna dělá z dosud nemyslitelných výroků zcela legitimní součást politického dialogu. (Nazvěme tento diskursivní nástroj pracovně „Okamurovou břitvou“.) Takzvaný argument „šikmé plochy“ pak dokáže vytvořit zdánlivě samozřejmou, přímou a nevyhnutelnou kauzální vazbu mezi šátkem a krvavým nastolením chalífátu. Pokud jde o „tradiční hodnoty“, nezáleží na tom, jak velký nesmysl v záchvatu kulturního amoku pronesete, protože muslimové přeci také říkají spoustu nesmyslů, a my jim nesmíme ustupovat. Samozřejmě, že obhájci „tradičních hodnot“ ve skutečnosti nemají ponětí, o čem mluví. Jejich pobouření vyvěrá z odporu k islámu jako cizí kultuře. S takzvanou evropskou kulturou jejich postoj nijak nesouvisí. Museli by si pak uvědomit, že právě multikulturalismus stojí v jejím základě. Taky by jim bylo zřejmé, že některé z módních verzí inkriminovaného hidžábu nápadně připomínají vzorované šátky, které byly měšťáckým dress codem ještě za Masaryka, a které se na vesnici nosily donedávna.
Dobrý voják Švejk digitální éry Zdeněk Škromach se ohání hrozbami práva šaría, které je v jeho představách patrně potají pašováno do Evropy někde mezi bavlněnými vlákny dívčích šátků.
Konzervativně-liberální ODS je sice slabounká jako stará nemocná hyena, která se dávno opozdila za stádem, ale má to štěstí, že může ještě nějaký ten pátek hodovat na odevzdané mršině české společnosti umořené klausovskou transformací. V čele s Petrem Fialou se pomalu vydává vstříc fašistickým zítřkům: „Paní ombudsmanka se fatálně mýlí. Zákaz nosit muslimský šátek není diskriminací, ale krokem k rozumné integraci a ochraně našich tradicí a hodnot. Multikulturalismus a podobné levicové recepty v celé Evropě selhaly, všude řeší problém s přistěhovalci, kteří se neintegrují do demokratické společnosti. Bylo by nebezpečné něco takového podporovat v České republice. Do našich škol muslimský šátek nepatří, a kdo chce u nás studovat, měl by to respektovat.“ Tolik Fiala, módní policista skomírající partaje, chrabrý demokrat, který brání demokracii před svobodou.
Jeho výrok je ovšem v jednom podstatném bodě neliberální: Fiala rozděluje společnost na „my“ a „oni“. My jsme demokratická společnost, oni jsou nedemokratická společnost. Jenže pokud by se tyto společnosti měly v něčem lišit, byla by to právě míra tolerance, se kterou by zacházely s kulturně odlišnými prvky. Pokud chce Fiala z pozice „demokrata“ tuto toleranci zavrhnout, co z jeho demokracie zbude? V čem se bude lišit od oné nedemokracie, před níž se máme bránit?
Gazdíkovy bikiny
S tímto základním rozporem se potýkají všichni, kteří argumentují výkřikem: „Zkuste si to u nich!“ Příkladem je Petr Gazdík z TOP 09, který nás „kulturně obohatil“ svým učebnicovým výrokem: „Paní ombudsmanka se asi zbláznila. Ať se zkusí projít v bikinách po pláži v Saudské Arábii, a oni jí to tamní muslimové vysvětlí.“ (Nazvěme tento diskursivní nástroj pracovně „reductio ad bikinum“). Gazdík varuje před nedemokratickými pořádky v Saudské Arábii tím způsobem, že chce postupovat stejně nedemokraticky proti muslimkám u nás. Je evidentní, že jeho motivy jsou namířené čistě proti islámu a že demokratičnost naráží v tomto případě na jeho xenofobní nerv.
Smutným aktérem společenské debaty je sociální demokratka Michaela Marksová Tominová. Ta se pokusila na anketní otázku Lidových novin odpovědět s ohledem na pozici ženy, u které podle Tominové „nošení šátků není v řadě případů dobrovolné“. Socialistická feministka vězí ve stejné pasti „logiky diference“ jako její výše zmínění pravicoví kolegové. Tominová varuje před možnou „nedobrovolností“ nošení šátku a jako recept nabízí nedobrovolnost nenošení šátku. Ještě smutnější však je, že Šabatová se svou iniciativou narazila i u dalších sociálních demokratů. Zatímco Jiří Dienstbier svou uměřenou (ale stále rozpornou) pozicí víceméně sekunduje Tominové, dobrý voják Švejk digitální éry Zdeněk Škromach se ohání hrozbami práva šaría, které je v jeho představách patrně potají pašováno do Evropy někde mezi bavlněnými vlákny dívčích šátků.
Ne náhodou to celé připomíná švejkovskou anekdotu. Ony totiž ty švejkovské anekdoty v politické praxi často přinášejí důležité politické body. Situace se však změnila: sám protiislámský postoj už není zárukou politického přilepšení, zato podpora muslimů může člověku setsakramentsky uškodit. Dnes už se tedy před „islamizací Evropy“ nevaruje kvůli bonusovým hlasům plebsu, islamofobie se naopak stává politickým mainstreamem. Okamurova břitva je neúprosná. A právě po jejím ostří může relativní demokracie snadno sklouznout k fašismu. Klidně se může stát, že pro samou snahu „uhájit tradiční evropské hodnoty“ zapomeneme, že se mezi nimi jeden čas výborně dařilo také holínkám a koncentrákům.
Autor je filosof.