V diskusích o Ukrajině se zapomíná na jednu věc: Je Putin opravdu to největší zlo? Kdo všechno tu vlastně přilévá olej do ohně?
Dnešní debaty o Ukrajině jsou často uvězněné v zastaralém myšlení. Jsme zvyklí uvažovat v rámci států, které sledují své zájmy a mají pevné vedení – řídící centrum s vůdcem, který rozhoduje a má věci pod kontrolou. Na jedné straně je vláda Petra Porošenka, na druhé straně chladně kalkulující diktátor Vladimir Putin. To snadno probouzí naši představivost a vyvolává falešná srovnání: Putin je považován za „nového Hitlera“ nebo Stalina a Karel Schwarzenberg dokonce prohlašuje, že „Putin je agresor, Rusko vyhlásilo válku celé EU“. Do Ruska se zkrátka vtělila představa o totalitním, centrálně řízeném zlu, chladně posouvajícím figurky na velké šachovnici. To zní postkomunistickým uším lákavě, a tak si doslova každý den můžeme přečíst, že sílu lze zastavit jen silou. Jenže měli bychom se bez výhrad postavit za stísněnou ukrajinskou vládu a směle konfrontovat kremelského cara?
Když se věci vymknou kontrole
Při neustálém srovnávání s Mnichovem a Hitlerem jako bychom zapomínali na další paralely, které na dnešní situaci mohou pasovat lépe. Jednou z nich je karibská krize. Máme sklon zapomínat na dobu, kdy stačilo jen málo a svět, jak ho známe, pohltila jaderná apokalypsa. Dnes se znovu vyvolává duch studené války, a je nám opakováno, že na rozdíl od minulosti si můžeme zvolit stranu, na kterou se postavíme. Jenže pokud se to všechno nějak „zvrtne“, nebude úplně jedno, kde vlastně stojíme? Klíčovou otázkou proto je, zda se to zvrtnout může. Minulost nás učí, že ano. Jednoduše jsme měli pořádnou kliku, že tu ještě jsme.
Možná je načase uvažovat o vytvoření třetí síly, která by se logice ve stylu „buď jdeš s námi, nebo proti nám“ postavila.
Studená válka ukázala, že nebezpečím nemusí být ani tak šílený politik, který se rozhodne vyhladit svět, jako nekontrolovatelný sled událostí. Svět se může ocitnout na prahu jaderného konfliktu jen proto, že politici ztratí kontrolu nad situací. Karibská krize začala vlastně tím, že se Kuba (tehdy ještě ani zdaleka ne tak komunistická) vymanila v roce 1959 z americké sféry vlivu. A USA si to nechtěly nechat líbit. Washington podpořil invazi kubánských emigrantů v Zátoce sviní, kterou však Castrova vláda odrazila a následně vytáhla ještě větší trumf – spojila se s Moskvou. Z konfliktu USA versus Kuba se rázem stal mnohem nebezpečnější konflikt dvou atomových velmocí – USA a Sovětského svazu.
V případě Ukrajiny to funguje podobně. Kyjev se snaží vymanit ze sféry vlivu Ruska a také se přimkl k jedinému spojenci, který se v dané chvíli nabízel – Západu. Ten s jistým váháním tuto hru přijal. Ukrajina nyní dokonce podle svého ministra obrany přemýšlí o obnovení jaderného arsenálu a odběru zbraní od NATO, aby odstrašila Rusko. I kdyby se jednalo o pouhou hru nervů, i tady se „karibské“ srovnání vysloveně nabízí. Ve snaze odvrátit útok z USA kdysi Fidel Castro kývl na zbrojní dodávky z východního bloku a nakonec i na instalaci sovětských jaderných raket na Kubě. Horký karibský týden v říjnu 1962 však pro všechny strany znamenal těžkou deziluzi. Věci se totiž začaly zcela vymykat kontrole. V moři kolem Kuby například operovaly sovětské jaderné ponorky, které se americké torpédoborce snažily přinutit k vynoření pomocí hlubinných výstražných náloží. Kapitánovi jedné z ponorek však praskly nervy a chtěl na Američany vypálit jaderné torpédo, čímž by pravděpodobně rozpoutal vyhlazovací válku. A dalších podobných momentů byla celá řada.
Řádění ultrapravičáků
Ani o dnešním konfliktu na Ukrajině nelze říci, že by byl stoprocentně pod kontrolou. Ruská vláda například stále popírá, že by „zelení mužíčci“ proudící na východ Ukrajiny byli pod jejím přímým velením. Jakkoli to někomu může připadat směšné, něco tu nehraje. Ruský stát – navzdory mediálnímu zkreslení – totiž není monolit. Jedná se o nevyzpytatelný útvar, který byl během postkomunistické transformace rozparcelován mezi oligarchy a konkurenční klany, které se mezi sebou dělí o moc. A Vladimir Putin nemá tyto skupiny jednoznačně v hrsti. Spíše mezi jednotlivými oligarchy vyrovnává síly, aby některá frakce nepřerostla ostatní. A aby pojistil svoji moc, spoléhá se na vypjatý nacionalismus, jenž má umlčet kritiky, kteří by snad pochybovali o tvrdé linii jeho vlády. Strategie je to sice úspěšná, ale zároveň připomíná hru s ohněm.
Do ukrajinské krize čím dál víc vstupují ruští radikální nacionalisté, kteří posouvají hranice možného. Například militarista Igor Strelkov, který donedávna působil jako ministr obrany v Doněcké republice a opustil ji teprve po tvrdém nátlaku z Moskvy. Většina ruských ultrapravičáků hraje s Putinem dvojí hru a je schopna neuvěřitelně často měnit pozice – jsou s Putinem nebo proti němu, jak se jim to zrovna hodí. Navíc mají bohaté sponzory. Prostě řečeno: spíše než moloch řízený Putinem tu řádí soukromé síly, nad kterými nikdo pořádně nemá kontrolu.
Nejviditelnějším příkladem z poslední doby bylo sestřelení malajského letadla MH-17. Je v zásadě lhostejné, zda letoun sestřelili ruští separatisté nebo druhá strana. Jisté je, že zničení civilního letadla Putinovi do karet vůbec nenahrálo. A stejně jako kdysi Chruščov, i současný ruský prezident možná pochopil, že vojenská technika odeslaná spřáteleným silám se jen těžko kontroluje.
Má však lepší kontrolu nad občanskou válkou Západ, který se do ní nechal nepřímo vtáhnout? O moc ne. Snaží se zavírat oči před tím, že ukrajinská vláda angažuje v rámci svých vojsk radikály z Pravého sektoru, kteří unášejí, mučí a podle všeho vraždí zdejší obyvatele, tak jako jejich protivníci. Snaží se mlčet k velkohubým prohlášením ukrajinského vedení a hlavně se snaží tlačit Putinovo Rusko ke zdi, ať už sankcemi, které mají poškodit jeho ekonomiku, nebo inscenováním manévrů poblíž ukrajinských hranic. Západ tak úspěšně naplňuje Putinovu rétoriku, že EU a NATO jsou jeho největší nepřátelé. Koneckonců, je opravdu jednostranné podání našich médií o tom, že na sílu se musí odpovědět silou, tak vzdálené otevřené propagandě ruských médií?
Prezidenti, nebo neonáckové?
Americká televize PBS před časem odvysílala dokument, který ukazuje roli ukrajinského Pravého sektoru a ruských nacionalistů – obě skupiny na Ukrajině rozdmýchávají atmosféru nenávisti a pomsty, aby eskalovaly konflikt. Problém je, že se pohledy Západu i Česka příliš upírají na vrcholné politiky. Jenže právě oni – a my s nimi – můžou být do velké míry vtahováni do konfliktu kriminálními bojůvkami, které tu hrají mnohem důležitější roli, než se zdá.
Jsme zkrátka až příliš zvyklí posuzovat svět kolem nás očima dvacátého století. Jenže nejsme namísto soupeření suverénních států spíše svědky střetu privátních armád? Nejedná se o souboj oligarchů, kteří vycítili svoji šanci? Představy, že proti sobě stojí mocnosti, které jen hájí své zájmy a mají jasnou strategii, jsou dost možná falešné. A v takovém případě se ocitáme uprostřed chaosu.
V posledních týdnech navíc do konfliktu nenápadně vstoupila otázka jaderných zbraní. Stát, kde se po nějakém převratu dostanou jaderné zbraně pod kontrolu radikálů, kteří chtějí skoncovat se svými sousedy, je trochu silná káva, ale v postsovětském prostoru v zásadě nic zcela nemožného. Jakkoli Putin i další politici nesou na současné krizi svůj díl viny, je otázkou, zda opravdu kontrolují svoji zahraniční politiku. Zda tlačení na pilu spíše nepovede k další eskalaci a zda je Putin opravdu to největší zlo, které by nás mohlo potkat.
Vytvoření třetí síly
Jestliže proti sobě opravdu stojí spíše znepřátelené oligarchie propojené s fašisty, je to o důvod navíc, proč nepodlehnout propagandě, která nás žene do jednoho z chlívků nové studené války. A možná je načase uvažovat o vytvoření třetí síly, která by se logice ve stylu „buď jdeš s námi, nebo proti nám“ postavila. O něčem takovém píše ruský historik Ilja Budraitskis, který shrnuje důvody, proč potřebujeme protiválečné hnutí: poskytlo by prostor těm, kteří jsou na jedné nebo druhé straně nové železné opony umlčováni; vytvořilo by protiváhu propagandě a neutápělo se v nekonečném hledání viníků a touze po pomstě.
Navíc si můžeme připomenout, že tu kdysi existovala Charta 77, která vydávala dokumenty, kde se psalo „o nedělitelnosti míru“ a rozpouštění vojenských bloků. Zní to snad příliš idealisticky? Možná je to přeci jen lepší než přihlížet spirále, která může přerůst v nekontrolovatelnou lavinu. Nakonec kdysi stačil výstřel na Ferdinanda v Sarajevu a sud s prachem vybouchl. Jestli už tehdy dokázala přijít od jednoho nenápadného atentátníka hrozba, která uvrhla evropské národy do boje na život a na smrt, tím spíš se situace může vyhrotit dnes. Zdánlivě podřízení vojáci totiž vládnou mnohem ničivějšími silami než dřív. Pokud chceme jednoduše přežít, neměli bychom nejprve skoncovat s představou, že jakoukoliv válku můžou mít pod kontrolou politici?
Jaroslav Fiala je politolog a šéfredaktor A2larmu
Jan Dienstbier je historik