Představte si pracovníky z masokombinátů, kteří celé dny rozřezávají v podchlazených hangárech kuřecí prsa nebo vytahují kosti z krůtích stehen, poté co týdny bojovali o jedinou židli na celém výrobním pásu. Jsou to Češi, Lotyši a Poláci přenášející bedny nedozrálých banánů na nočních směnách. Nastydlí Moldavané, Rusové a Rumuni mezi přepravkami zmrzlého hovězího. Litevci, Rusové a Slováci s oteklou štítnou žlázou a koši hub. Takový je obvyklý osud nedostatečně vzdělaných cizinců bez znalosti anglického jazyka v Irsku.
Znát jen cestu do nemocnice
Potkáváme se na studené lavičce, ztraceni v obrovské nemocnici na okraji Dublinu. Je ještě šero – sedm hodin ráno. Sestřičky si mění směny, lékaři přicházejí do práce. To je hodina, kdy se i tady neustálý shon na chvíli zpomalí, střídající se personál si kromě informací o pacientech vymění i několik novinek z osobního života, proberou se seriálové zápletky a problémy s dětmi. Lékaři s papírovými kelímky kávy se od svých pacientů liší jen stetoskopy okolo krku. Tělnatá paní Olga čeká s pyžamem a zubním kartáčkem v igelitce na operaci. Od včerejšího večera nejedla, přesně podle instrukcí v dopise z nemocnice, který si přeložila pomocí kapesního slovníku. Představím se a vysvětlím, že dnes společně strávíme celý den. Po dobu operace pro ni budu tlumočit. Zprvu ani nemůže mluvit – nervozitou z neznámého. Jen se odevzdaně usmívá. Začnu na ni pomalu hovořit a mezi jednotlivými vyšetřeními se dozvídám další z příběhů mnoha jí podobných cizinců.
Pracuje na okraji jednoho malého irského města v dusné hale, kde se pěstují houby. Nastupuje v šest ráno, odchází v šest večer a pracuje každý den od pondělí do soboty. Den je, když se rozsvítí, a noc nastává se zhasnutím zářivek. Houby rostou pro své zákazníky, kteří si je koupí v jednom z bio obchodních řetězců, bez ohledu na státní svátky, Vánoce nebo roční období.
Paní Olga se ani za deset let pobytu v Irsku nenaučila základy angličtiny. Na zelený ostrov se přestěhovala v době prosperity, kdy bylo Irsko označováno za „keltského tygra“ a kdy Irové vyhazovali drobné mince do odpadkových košů a pětieurové bankovky nechávali bez povšimnutí válet pod barovými židlemi. Týden po příjezdu si našla práci. Pracuje na okraji jednoho malého irského města v dusné hale, kde se pěstují houby. Nastupuje v šest ráno, odchází v šest večer a pracuje každý den od pondělí do soboty. Ráno na ni čeká první úroda přerostlých žampionů a do šesti do večera musí stihnout sklidit dvě další. Podhoubí v rašelinových květináčích jsou v hale tři patra. Den je, když se rozsvítí, a noc nastává se zhasnutím zářivek. Houby rostou pro své zákazníky, kteří si je koupí v jednom z bio obchodních řetězců, bez ohledu na státní svátky, Vánoce nebo roční období. U Olgy v práci se mluví jen rusky. Ani jeden z dvou stovek jejích kolegů není Ir a vedoucí jednotlivých hal znají pouze základy angličtiny. Po práci Olga chodí do polského nebo baltského obchodu, kde prodávají produkty s názvy a cenovkami v azbuce. Za celých deset let byla jen jednou na výletě, z Dublinu zná jen cestu do nemocnice.
Tři týdny práce zdarma
Získat práci sběrače hub, překladače ovoce a zeleniny nebo pracovníka na běžícím pásu není jednoduché. Od samého začátku je třeba prosit a platit – poprosit kamaráda nebo zaplatit známému, aby promluvil se svým šéfem, jestli náhodou daný závod nehledá nové zaměstnance. A většinou hledá. Protože výplata z prvních tří týdnů putuje do kapsy šéfa podniku. Následující tři měsíce je práce ohodnocena dvěma třetinami základní mzdy, bez ohledu na denní či noční dobu nebo přesčasy. Pokud je nadřízený spokojen, dělníka povýší, což v praxi znamená, že je mu povoleno ponechat si celou základní mzdu. Jestliže ale nováček nevyhovuje nebo následkem nezvyklého pracovního tempa onemocní, nahradí ho jiný žadatel, který opět pracuje tři týdny zadarmo a tři měsíce za menší než minimální mzdu.
Většina takových lidí sem přijíždí s představou o bohatství a vyšší životní úrovni. Pro mnohé z nich se Irsko stává zemí, kde je možné výměnou za tvrdou práci získat mnoho peněz, polepšit si na sociálním žebříčku a poskytnout vlastním dětem lepší životní možnosti. Temné stránky irské verze amerického snu poznají až po prvotním nadšení – jsou to absence volného času, vysoké životní náklady, omezení, která s sebou přináší neznalost jazyka, a podstata práce, která v drtivé většině neumožňuje sebevzdělávání. Proto si mnozí z nich vidinu pohodlného a luxusního života plní jinak. Zakládají si početné rodiny a žijí ze sociálních a mateřských příspěvků nebo si odpracují potřebné roky, aby dosáhli na sociální dávky a příspěvky na bydlení. Kulturní, sociální i jazyková propast se tak ještě prohlubuje a jediným pojítkem mezi světem neanglicky hovořících cizinců a irské reality je povinná školní docházka dětí a týdenní návštěvy sociálního úřadu.
Proměna národnostního složení
Stejně rychle jako houby ve vlhčených sklepích rostou i nádory a vážné choroby v tělech pracovníků. Každá fabrika s sebou přináší specifická rizika. Lidé z masokombinátů přicházejí do nemocnic s uřezanými prsty a chronickými záněty dýchacích cest, papírenský průmysl a dřevovýroba produkuje ohluchlé dělníky. Bezpečnostní a uklízecí agentury posílají po několika letech nočních směn své pracovníky na pokoje intenzivní péče – nejčastěji s infarktem nebo celkovým vyčerpáním. Nepřirozené prostředí, nepravidelný spánkový režim a tělesné vypětí dovolují ustát náročné tempo obvykle deset let, pak následuje koloběh nemocničních vyšetření a operací. Rutinní lékařské otázky často odhalí osamělost cizojazyčných pacientů – podobně, jako když Aldous Huxley v knize Ostrov říká ústy sestřičky Uppy o lékařích západní civilizace: „Kromě úst a řitě jejich pacient nemá tělo. Jediné, co má, jsou dva konce trávicí trubice a rodina.“ Profesionální, a proto nutně lhostejný přístup však lékařskému personálu nelze vyčítat. Potřeba lékařské pomoci je často jen spouštěcím signálem pro další instituce. Postupně se totiž objevují i další problémy – nedostatečné vzdělání, neznalost anglického jazyka, počítačová negramotnost, izolace.
Irsko, stejně jako další západoevropské státy, se vyrovnává s multikulturalismem a s ním spojenými problémy. Rychlý ekonomický růst v druhé polovině devadesátých let a následný pád na začátku tisíciletí otázky přistěhovalectví umocnil a zvýraznil. Za posledních dvacet let se národnostní složení hlavního města Irské republiky výrazně změnilo. Poslední statistické údaje z roku 2011 ukazují, že v Irsku žije více než 11 procent cizinců, a to převážně z Polska, Velké Británie a zemí bývalého Sovětského svazu. Počet cizinců z bývalého východního bloku dosahuje pěti procent celkové irské populace. Nejvíce cizinců pak žije právě v hlavním městě Dublinu. Původní obyvatelé se v posledních letech setkávají s množstvím dosud neznámých situací. Na ulicích se běžně mluví španělsky, portugalsky, polsky, rusky nebo asijskými jazyky. Děti nastupují do prvních tříd bez znalosti angličtiny, kvalifikované pracovní síly trpí jazykovou bariérou. Vzhledem k prudkému přílivu cizinců, se razantně zvýšila i poptávka po bilingválních odbornících v sociální oblasti, sociálně-integračních klubech a účinné prevenci proti skrytému rasismu. Daná opatření se sice rozvíjejí, ale ne natolik, aby dokázala uspokojit tak naléhavou potřebu. Jak rozsáhlý je problém přistěhovalectví, není jednoduché určit také kvůli nedostatečným statistickým údajům. Kromě počtu a věku obyvatel Irska narozených v zahraničí, nejsou totiž dostupná jiná související oficiální data.
Autorka pracuje jako tlumočnice.