Islamofobie bez muslimů


Proč se Češi tolik bojí islámu? Zřejmě z neznalosti. Žádný příliv muslimských přistěhovalců nezažíváme a téma slouží především populistům.

Podle hojnosti současných českých debat o islámu a muslimech bychom mohli nabýt dojmu, že muslimové u nás představují mimořádně závažné téma. Razie v pražské mešitě, emotivní debaty poslanců o muslimských šátcích, prezident varující před muslimy, zakopané kusy vepřového u Teplic a konečně případ z pražské Libně, kde dokonce v samém zárodku utnuli pokus tamních muslimů zřídit si vlastní pohřebiště. Celkem nedávno protiislámští aktivisté v ulicích sesbírali přes dvacet tisíc podpisů na petici proti přiznání takzvaných rozšířených práv Ústředí muslimských obcí. Muslimové však o ně dosud ani nezažádali. Z nedávného sociologického šetření pak vyplynulo, že Češi pociťují strach z muslimů zdaleka nejvíce ze všech zemí Evropské unie – v tom jsme na celé čáře porazili i Francii s její šestimilionovou muslimskou obcí.

Česko je přitom ve srovnání se všemi okolními státy poznamenáno muslimskými vlivy zdaleka nejméně – jen počet stoupenců štvavé facebookové skupiny „Islám v ČR nechceme“ převyšuje počet zdejších muslimů až trojnásobně. Odpověď na důvod tohoto nepoměru se hledá těžko. Narazíme na okřídlený příměr, že s islamofobií bez muslimů je to u nás podobné jako s antisemitismem bez Židů v Polsku. To je však klišé, nikoliv odpověď. Jednoznačné vysvětlení, proč u nás islám vyvolává tolik emocí, patrně neexistuje. Můžeme se však pokusit rozebrat několik nesmyslných stereotypů, které zde o ­muslimech kolují a jsou opakovány tak často a s takovou samozřejmostí, že se na jejich nesmyslnost jaksi pozapomnělo.

Až někdo zavelí

Dle rozšířených představ utvrzovaných médii čeští muslimové tvoří cizorodou, leč homogenní masu, čekající, až někdo „zavelí“ čili „vydá fatwu“. Ve srovnání s ostatními evropskými státy je však zdejší muslimská populace mimořádně rozrůzněná, etnicky i sociálně, mnoho muslimů navíc ani nemá potřebu zapojovat se do dění kolem zdejších mešit a modliteben. Na rozdíl od Německa či Francie, kde zárodky muslimských komunit tvořila nekvalifikovaná pracovní síla, do Česka přicházeli muslimové hlavně za vzděláním, jež někdejší ČSSR nabízela spřáteleným arabským zemím. Můžeme-li vůbec hovořit o průměrném českém muslimovi, pak to bude nejspíš vysokoškolák, Arab, který zde založil rodinu, je integrovaný ve společnosti a jeho zájem i ochota zapojovat se do společenských debat kolem islámu je přímo úměrná míře islamofobních výlevů politiků či aktivistů.

Mnozí zdejší publicisté dávno pochopili, že sebehloupější článek o muslimech bude mít dobrou sledovanost. Dokonce i Česká televize představila předního amerického odpůrce islámu Billa Warnera jako experta na islám.

Muslim v představách nemuslimů bývá často redukován na jakýsi organismus fungující dle šariatských ustanovení, která se navíc snaží zavádět všude kolem sebe. Nahlížet na člověka výlučně prizmatem náboženství je zrádné. Pro naprostou většinu muslimů v Evropě nepředstavuje slučitelnost zdejšího legislativního rámce s šariatskými normami problém, nic jim nebrání žít zde plnohodnotný život v souladu s vlastním náboženstvím. Občasné konfrontace (například šariatské zóny ve Velké Británii) vycházejí ze specifického výkladu islámu, totiž ze salafíjské interpretace konkrétní teologické doktríny. Tyto tendence existují i u nás, ovšem budeme-li za jejich nositele pokládat všechny muslimy, nakonec do náručí radikálů zaženeme i ty z nich, kteří věří v dialog a tolerantní soužití, o jejichž vstřícnost však nikdo nestojí.

Kde se vzali slimáci

Zdejší muslimové nepředstavují žádnou kulturně neslučitelnou skupinu ani homogenní masu, jak by to rádi viděli autoři různých hanlivých označení typu „slimáci“ (od „muslimáci“). Nedávná debata o muslimských šátcích nám ovšem mohla naznačit, že budeme-li v muslimech stále vidět jen nepřátele a podsouvat jim jakousi kolektivní vinu, pak se nepřáteli skutečně mohou stát. Nic není více krátkozraké než dělat z muslimů protivníka en bloc. Na to poukazoval i renomovaný islamolog Gilles Kepel a jeho slova by jistě mohla obohatit představy mnoha zdejších politiků, kteří své poznatky o islámu rádi čerpají ze sociálních sítí. Kepel zdůrazňoval, že „bitva, která se nyní svádí o budoucnost evropského islámu, je bitvou rozhodující a její význam neunikl těm, kteří zamýšlejí vybudovat na starém kontinentu v hlubokém týlu nevěřících tvrz islámských radikálů, lpějících na svém výkladu článků víry. Proti tomuto nebezpečí není jiné obrany nežli dělat vše pro plnou demokratickou účast mladých lidí muslimského původu na občanském životě. Dělat to prostřednictvím všech nástrojů, jež jsou po ruce, zejména nástrojů výchovných a kulturních, které by zároveň napomohly sociálnímu vzestupu těchto jedinců a zrodu nových elit z muslimských vrstev.“

Tuzemská aféra s nošením šátku i debaty kolem razie v pražské mešitě názorně ukazují překvapivou vytrvalost, s jakou se média drží vyslovených nesmyslů, které by dokázal uvést na pravou míru každý student religionistiky, kdyby o jeho názor někdo stál. Stačí připomenout, že česká média opakovaně psala o muslimském šátku jako o znamení fundamentalismu. Projekt „Muslimové očima českých školáků“ vyvolal hysterické reakce, jež z korektního didaktického záměru udělaly div ne džihádistickou agitku. A k věci se ihned vyjádřila spousta politiků i aktivistů, aniž by se s texty projektu dostupnými na internetu vůbec seznámili. Ostatně zálibu prezidenta Miloše Zemana v islámu mnozí oceňují právě jako „odvahu říkat politicky nekorektní pravdu“, a to bez ohledu na věcnou nesmyslnost oněch výroků. V dosud posledním z nich Zeman neváhal dát do souvislosti nedávný atentát v Bruselu s apokalyptickou muslimskou předpovědí a za tuto hloupost ovšem sklidil ovace.

Média a hlas lidu

Muslimští migranti, jak vyplývá ze sociologického šetření, nevnímají českou většinovou společnost jako nepřátelskou. Cítí-­li někde islamofobii, pak jsou to média. Navzdory informačním vymoženostem dneška se mnohé stereotypy zdárně udržují a „hlas lidu“, který vykládá islám pomocí obrazů libujících si v násilí, sexualitě a konspiracích, udává debatě tón. Dokonce i Česká televize představila předního amerického odpůrce islámu Billa Warnera jako experta na islám. Mnozí zdejší publicisté dávno pochopili, že sebehloupější článek o muslimech bude mít dobrou sledovanost (čítankovou ukázku představují „islamologické počiny“ Jiřího X. Doležala v Reflexu).

Vzdálenost ani zdánlivá exotičnost tématu nejsou v rozporu s jeho emotivností a naléhavostí – právě naopak. Zvrhlého „pejzatce“ předválečných protižidovských tiskovin úspěšně vystřídal zvrácený „bradatec“. Co na tom, že salafíja, která si z plnovousu učinila emblém, je menšinová. Ani tematická skladba příslušných příspěvků není nijak originální a snadno bychom nalezli paralely nejen z třicátých let: záliba v sexualitě a konspiracích jde ruku v ruce s představami o inherentní násilnosti či sklonech k degeneraci. Domnívá­-li se čtenář, že jde o příliš silná slova, může nahlédnout do záplavy protiislámského čtiva na sociálních sítích. Bohužel nejde o okrajový jev. A to tím spíš, že pro mnoho politiků či aktivistů islám ve skutečnosti nepředstavuje skutečné téma, se kterým by se snažili seznámit, nýbrž odrazový můstek k různým populistickým úvahám.

Autor je orientalista.

Text vyšel v A2 č. 22/2014.

 

A2LARM