Ještě je v živé paměti, jak počátkem září označil Miroslav Kalousek prezidenta Miloše Zemana za „Putinova propagandistu“. Zeman se totiž na summitu NATO ve Walesu vyhýbal jako čert kříži titulovat Putina „agresorem“ a tvrdohlavě trval na tom, že na Ukrajině probíhá – nic více, nic méně – občanská válka. „Je smutné, že se prezident dopustil výroku, který bych čekal spíš od Putinova propagandisty,“ rozhořčoval se Kalousek, o jehož orientovanosti v nové studené válce nikdo nepochybuje. Byl to přece on, kdo v březnu před poslanci hřímal na adresu zdrženlivé Sobotkovy vlády, aby si uvědomila, že konání Kremlu probíhá „v rámci imperiální politiky do zemí bývalých sovětských satelitů. A jestli chcete být na řadě, já ne!“
Uplynuly necelé dva měsíce a Vladimir Putin se 24. října na jedenáctém Valdajském fóru v Soči rozhovořil o Spojených státech a o jimi nastolených „podmínkách dominance jedné strany a jejích spojenců nebo jinak řečeno satelitů“, v nichž se „hledání globálních řešení často změnilo ve snahu vnutit ostatním jako univerzální recept ten vlastní“. Putin dokonce prohlásil, že „v poslední době se objevila svědectví, že řada lídrů je (Spojenými státy) otevřeně vydírána“.
Samozřejmě, že Kalousek nepodpořil Putina. To si jen dva autentičtí konzervativci dva dny po sobě střihli kus podstatné pravdy o jednom – o našem společném – světě.
To mu snad musel zatelefonovat Kalousek. Víme přece, že rád volá různým papalášům, šéfredaktorům, policejním prezidentům i vyšetřovatelům. Tak proč by nezavolal Putinovi, bývalému papaláši ruské – a předtím sovětské – tajné služby? Zvláště když dva dny před Putinovým projevem místopředseda „topky“ veřejně, přímo od řečnického pultu naší sněmovny, poslancům přiznal, že svého času podlehl nátlaku USA v kauze FATCA (Foreign Account Tax Compliance Act), kterou dostal k vyřízení ještě jako ministr financí a kterou konečně právě Andrej Babiš se sraženými podpatky předložil poslancům. Jde o formální dohodu mezi Českem a USA o tom, že hezky povinně nahlásíme ostřížím financům za oceánem, dostane-li se do okruhu naší čivosti Američan či americká firma vyhýbající se daňovým povinnostem. Naproti tomu žádnou takovou „bonzáckou“ povinnost Washingtonu vůči Praze dohoda vůbec nepředpokládá. Rovnost a reciprocitu nezná. Její drzé unilaterální čelo je širší českého poplužního dvora už jen tím, že hrozí postihem zahraničním finančním domům, které se do „daňových úlev“ amerických rezidentů zapletou.
A tak se Kalousek toho 22. října na chvíli stal Putinem. Dlouze promluvil o tom, jak dohodu FATCA nesl coby „potupné břímě“ (sic!) do vlády se žádostí o její ratifikaci. „Já myslím, že si sněmovna zaslouží, aby slyšela velmi otevřeně, o co se tu jedná. Je to naprosto jednostranný akt ze strany Spojených států, kterým oznámily členským zemím Evropské unie, že prostě budou vyžadovat jednostranně informace od jejich finančních orgánů, aniž ony by recipročně poskytovaly stejné. A kdo nebude spolupracovat, bude zdaněn třiceti procenty. Tečka.“ Ano, tak to Kalousek řekl. Zdůraznil, že si „situace zaslouží říci, že to fakt není férové“. Dokonce dohodu nazval – Velký Bílý Otče ve Washingtonu, netrestej nás – „jednostranným diktátem“! Putin hadr.
Kalousek ale neřekl tváří v tvář imperiální politice Spojených států to, čím oslovil českou vládu tváří v tvář „imperiální politice“ Ruska: „Jestli chcete být na řadě, já ne!“ Naopak, pokud jde o jednostranný diktát USA uvedl, že se „s tím nedá vůbec nic dělat“. A že je třeba – tak doslova to formuloval – „smířit se s tím, že někdo prostě udělal jednostranný akt a je silnější“. Samozřejmě, že Kalousek nepodpořil Putina. To si jen dva autentičtí konzervativci dva dny po sobě střihli kus podstatné pravdy o jednom – o našem společném – světě.
Autor je politický komentátor, působí jako asistent Jana Kellera.