Nicholas Winton – britský makléř a humanitární pracovník, který v roce 1939 zachránil 669 československých, převážně židovských dětí před transportem – je člověk nezpochybnitelné morální integrity. Řád Bílého lva, kterým byl právě vyznamenán, i náš obdiv si plně zaslouží. Především bychom si však měli připomínat, že jde o člověka, který pomáhal uprchlíkům. Tedy těm, před kterými o 75 let později opět zavíráme dveře.
Čtyři syrští uprchlíci jsou příliš
Letošní udělení Řádu Bílého lva ukazuje, jak se česká lidskoprávní politika smrskává na vzájemné poplácávání se po ramenou a aplaudování hrdinům éry dávno minulé. Následovat jejich příkladu ale neumíme nebo nechceme. Tento nekonsistentní přístup na jednu stranu svědčí o pokrytectví, na stranu druhou znevažuje samotný Wintonův odkaz. Přitom aktuální situace v Sýrii by byla pro podobné činy hrdinných reků z řad politiků jako stvořena. Od té v předválečném Československu se totiž až tak neliší. Dlouhotrvající konflikt přinutil opustit zemi více než tři miliony lidí, dalších 6,5 milionu obyvatel se stalo vnitřními vysídlenci. Více než polovinu syrských uprchlíků přitom dnes tvoří děti. V uprchlických táborech v Libanonu, Jordánsku nebo Turecku patří k nejzranitelnějším skupinám, žijí zde v nevyhovujících podmínkách a jejich další setrvání v hostitelské zemi je dlouhodobě nejen nežádoucí pro ně samotné, ale také neudržitelné pro hostující stát (například Libanon se třemi a půl miliony obyvatel aktuálně hostí více než milion syrských uprchlíků).
Letošní udělení Řádu Bílého lva ukazuje, jak se česká lidskoprávní politika smrskává na vzájemné poplácávání se po ramenou a aplaudování hrdinům éry dávno minulé.
Sám Winton přitom mluvil o „svých“ dětech právě jako o uprchlících. „Lidé v Americe si zřejmě neuvědomují, jak málo se dělá pro uprchlické děti v Československu,“ psal v dopise prezidentu Rooseveltovi a žádal, aby USA jednaly. Bez úspěchu. Americká vláda se k pomoci stavěla laxně. A stejně se chová i současná česká vláda, která právě včera zamítla program repatriace a poskytnutí léčby v České republice těžce nemocným nebo zraněným syrským uprchlíkům. A přitom se jednalo o transport pouhých tří až čtyř osob.
Tleskáme, ale nejednáme
Takzvané kindertransporty z Německa a Československa na konci třicátých let také nejprve narážely na přísnou imigrační politiku západních zemí a obecnou nedůvěru vůči přesídlovaným. Některé děti byly v hostitelských zemích považovány za nastrčené německé špiony a zejména starší z nich dokonce internovány. Dnes se nám to může zdát absurdní. Situace ale nápadně připomíná strach českých politiků (či náš vlastní strach) z přesídlení „kulturně odlišných“ syrských uprchlíků. Ovšem i další evropské vlády přesídlení utečenců na svá území odmítají, anebo podmiňují výběr osob k přesídlení jejich „schopností integrovat se“. Řečeno bez obalu: když uprchlíky, tak jen mladé, vzdělané a zdravé křesťany.
Pokud se rozhodneme oceňovat morální činy neobvyklé kvality, mělo by být samozřejmé, že budeme také následovat jejich příkladu. V době, kdy se konflikt v Sýrii rozlévá do celého regionu a naděje na jeho řešení jsou mírně řečeno mizivé, je jediným řešením nabídnout ohroženým skupinám vážně míněnou pomoc. Naše uznání pro Wintonovy činy je věrohodné pouze pokud jsme ochotni se ztotožnit s představou, že přesídlení byť i jen několika stovek uprchlíků do ČR, by bylo v současné situaci správným gestem. V opačném případě není udělení Řádu Bílého lva Nicholasi Wintonovi nic jiného než pokrytectví. Tleskáme, ale nejednáme.
Autorka je aktivistka.