V úterním vydání investigativního pořadu TV Prima Očima Josefa Klímy byla odvysílána reportáž o docentovi brněnské VUT a mnohostranném umělci Václavu Stratilovi a „lásce k Hitlerovi“, které údajně učí své studenty. Reportér spojil několik fotoperformancí z devadesátých let s poněkud drsnějším úryvkem z únorové Tečky páteční noci a vytvořil bolestně neinformovaný, pomlouvačný obraz zvráceného profesora, na kterého jsou naše zkostnatělé úřady krátké. Kauzu, kterou v únoru živil István Léko nebo Blesk.cz, se pokusil znovu probudit a zatlačit na rektora univerzity Petra Štěpánka, aby se s vyučujícím vypořádal. Z odvysílaného pořadu se dokonce zdá, jako by rektor nepřímo přislíbil, že si na vedoucího ateliéru intermédií skutečně posvítí. Doufejme, že tohoto dojmu tým Josefa Klímy docílil výhradně dovedným střihem.
To by se v Německu stát nemohlo!
Na svůj „omyl“ byl novinář Stratilovými bývalými studenty upozorněn ještě před odvysíláním celé reportáže. Spolu s dramaturgyní pořadu Marcelou Sobotkovou věcné výtky odmávl a dosud si stojí za svým příběhem. Módní přehlídka nacistického spodního prádla je pro něj propagací nacismu, akademie útočištěm pro odporně smýšlející asociály.
Jenže dnešní provokatéři musí rušit a rozčilovat dnes. Vztah mezi většinovým vkusem a avantgardou proto sotva kdy bude jiný než napjatý až nepřátelský.
Neznalost kontextu – nebo přesněji kontextů – podtrhl Karel Hvížďala, když po telefonu de facto potvrdil, že s takovou tvorbou by Stratil v dnešním Německu neunikl trestu. Nechme stranou skutečnost, že Stratil v Německu nejednou vystavoval. Německé zákony jsou vskutku přísné – tamní počítačoví nadšenci jistě dodnes s hořkostí vzpomínají na zákaz Wolfensteina 3D, v jehož intru zněl nápěv zapovězené Horst-Wessel-Lied. V témže Německu nicméně soud nedávno osvobodil Jonathana Messeho, který před publikem kasselské univerzity v rámci své umělecké performance použil nacistické symboly a hajloval.
Odlišným, ale rovněž ilustrativním příkladem je nedávná výstava díla Borise Lurieho (1924–2008), ruského umělce, který strávil část dětství v koncentračních táborech a tématu Šoa, jeho (ne)reflexi v poválečné společnosti a totalitárním motivům v popkultuře se soustavně věnoval. Samostatně a jako člen skupiny NO!art (1959–1964) napadal netečnou společnost, která komodifikuje mezilidské vztahy a vytěsňuje, co jí není příjemné; představoval určitý brutální protipól mnohdy rozjařeně konzumního pop artu. Tvořil například koláže pin-up girls, erotických fotografií a hákových křížů, výstřižky z pornočasopisů míchal s obrazy hald mrtvých v koncentračních táborech. Proslul mimo jiné dílem „Flatcar Assemblage“, ve kterém známou fotografii z osvobozeného koncentračního tábora opatřil titulkem „Flatcar Assemblage, 1945 by Adolf Hitler“, jako by šlo o umělecký objekt. Známější variace „Railroad Collage“ sestává z totožné fotografie a obrázku svlékající se „dívky týdne“. Výstava se konala za přispění všelijakých státních institucí v kolínském EL-DE Haus, tedy v bývalém oblastním sídle Gestapa a současném muzeu a centru dokumentace německé nacistické minulosti.
Provokace ano, ale jen v minulém čase
Neznalost se v případě pořadu TV Prima pojí se zvláštním druhem hrdosti. Klímovo „možná opravdu postrádám smysl pro ten správný humor“, řečnické otázky, které Stratilovi klade, nezájem o další souvislosti, to vše neukazuje jen na novinářskou lenost. Jde o zesílené „tomuhle já teda nerozumim“, které pronáší Klímův „normální člověk“ při pohledu na nepochopitelnou abstraktní podivnost, na díru ve zdi, na performanci. Není to vyjádření odstupu, ale obvinění: autor je vinen tím, že tomu nerozumím.
Tady se kauza trochu komplikuje. Požadavek na umění srozumitelné a vkusné je totiž ne snad legitimní, ale jistě pochopitelný. A nevyvratitelný. Současná avantgarda mu nicméně nemůže vyhovět už z definice. Téměř všichni jsme se učili o prokletých básnících, outsiderech a buřičích, ti všichni ale byli dávní; líbí se nám, že měli odvahu urážet a vytrhávat z letargie ty „tehdejší“, před padesáti, sto lety i před staletími. Nakonec si klidně pustíme Sex Pistols nebo Joy Division, kapely, které si ve své době pohrávaly s hákovými kříži a uniformami SS. Pustíme si je jako klasiky rocku a popu, po desetiletích neškodné, v porovnání s dnešní avantgardou přístupné a zvukomalebné. Provokace ano, ale jen v minulém čase a jen taková, která nebolí.
Jenže dnešní provokatéři musí rušit a rozčilovat dnes. Vztah mezi většinovým vkusem a avantgardou proto sotva kdy bude jiný než napjatý až nepřátelský. Klíma se hrdě postavil do čela oné většiny, urážené v jejích očích sebestředným, nepochopitelným a neslušným uměním. Učinil tak s arogancí bulvárního novináře, s vědomím, že protistrana se u široké veřejnosti může jen těžko obhájit. A co je nejhorší: svou kauzu se snažil posunout do trestněprávní roviny, nejzazšího to útočiště spořádaného občana. (Stratil se nakonec 9. 10. vyjádřil zde. Učinil tak důstojně, přesto je těžké zbavit se pocitu, že v tomto případě není tím, kdo by se měl obhajovat.)
Autor je ilustrátor.