Foto: pixabay.com
Zdá se, že v dnešním nestálém světě nám přibyla jedna jistota. Ať už uděláme cokoliv, neutečeme před nevyhnutelnými následky klimatické změny. Novinářka a spisovatelka Naomi Kleinová přichází ve své knize This Changes Everything. Capitalism v. Climate (Tohle mění vše. Kapitalismus versus klima) s poselstvím, které je odzbrojující, ale sotva jsme mohli čekat jiné: planeta se díky kalamitnímu kapitalismu mění v místo, kde nebude možné žít. A klíčová otázka zní, co s tím.
Svět jako horkovzdušná trouba
Zdá se, že naše civilizace směřuje rychle na okraj útesu. Postavila si globální továrnu, která zaplavuje atmosféru zplodinami, a může se pochlubit tím, že kromě výroby smrtících jaderných zbraní ohrozila své vlastní přežití i rozvratem klimatu. Výsledkem je destrukce ekosystémů a radikální proměna společnosti, jak jsme ji znali. Jak bude vypadat svět na konci 21. století, jestliže se náš závod ke dnu nezastaví? Celá města i státy zmizí pod vodou, prudké výkyvy počasí způsobí nedostatek potravin, budou sílit konflikty o zdroje, část planety se změní v neobyvatelnou pustinu a část v uprchlický tábor.
Podle Kleinové má Klaus nakonec v něčem pravdu, protože rozumí politickým důsledkům ekologické krize lépe než jiní. Dobře totiž ví, že je nutná opravdu radikální změna poměrů, která jeho volnotržní svobodu odklízí na smetiště dějin.
To, co jsme právě popsali, nejsou konspirační teorie nebo náměty pro autory sci-fi, ale předpovědi Světové banky, které Naomi Kleinová cituje ve své knize. Jak už tomu tak bývá, bohatí chtějí maximalizovat zisky, snižovat náklady a udržovat v chodu systém založený na nekonečném růstu. Lámeme proto rekordy ve spalování fosilních paliv a vypouštíme do vzduchu tolik emisí, že měníme svět v horkovzdušnou troubu. Cenou za dočasné oživení po krizi 2008 je znečištění, jaké tu nebylo od dob průmyslové revoluce. Dnešní vlády se sice zavázaly, že se planeta neoteplí více jak o dva stupně Celsia (což beztak znamená odsoudit k zániku řadu ostrovů nebo část subsaharské Afriky), ale i to je hodně optimistický výhled. Spalujeme totiž tolik uhlíku, že se teplota na planetě v tomto století zvýší spíš o čtyři, možná dokonce o šest stupňů. A to znamená takové utrpení, že o nějakém smysluplném životě nemůže být řeč.
Klaus má pravdu
Síla knihy Naomi Kleinové spočívá v hledání souvislostí mezi kapitalismem a změnou klimatu a ve výčtu dopadů na přírodu i člověka. Jasně ukazuje, že globální oteplování je lidský výtvor, který by šlo konkrétními činy změnit. Jenže k tomu je třeba zabít „popírače“ skrytého v nás samých, což může být těžší, než se na první pohled zdá.
Kleinová detailně popisuje, jak se v době nástupu neoliberálního kapitalismu začaly zakládat nejrůznější think tanky, nadace a organizace, bohatě dotované korporacemi, s cílem hlásat, že klimatická změna je pouze blud radikálních ekologů, kteří by nás nejraději uvrhli do doby kamenné, znovu zavedli sovětský komunismus, anebo nejlépe všechno dohromady. Volnotržní ideologie zkrátka začala mít díky mocným sponzorům a médiím silný hlas ve veřejném prostoru. A lidé začali o změně klimatu pochybovat.
K popíračům světového formátu patří i náš bývalý prezident Václav Klaus, který označuje oteplování za komplot a přirovnává ho k „náboženství ohrožujícímu svobodu“. Kleinová s jemnou ironií vyjadřuje pro jeho názory pochopení. Klausovi totiž musí klimatická změna připadat hrozně nefér. Ještě před čtvrt stoletím stál na straně vítězů studené války a věřil v triumf volného trhu. Jenže změna klimatu mu jeho víru boří. Podle Kleinové má Klaus nakonec v něčem pravdu, protože rozumí politickým důsledkům ekologické krize lépe než jiní. Dobře totiž ví, že je nutná opravdu radikální změna poměrů, která jeho volnotržní svobodu odklízí na smetiště dějin.
Fetiš umírněnosti
Popírání klimatické změny má ovšem i krutější stránky. Jak stoupá teplota planety i ekonomický tlak, slyšíme, že každý si za všechno může sám. Jak přibývá katastrof, čím dál více otupujeme a ztrácíme empatii s druhými. Svět se mění doslova a do písmene v pustinu, a to právě v krizové situaci, kdy bychom soucit a solidaritu potřebovali ze všeho nejvíc. Přitom je to paradox. Naše kultura nás na jedné straně učí vlčímu chování, sebestřednosti a sledování vlastního prospěchu. A na druhé straně nás nutí, abychom přinášeli oběti, vzdávali se sociálních výdobytků a vykonávali otupující práci.
Jenže co máme udělat? Kleinová vzpomíná na vědecký kongres Americké geofyzikální unie, na němž jeden známý expert vystoupil s přednáškou nazvanou „Je Země v prdeli?“ A odpověděl, že víceméně ano. Náš současný systém je založený na „těžařské mentalitě“ – myšlení, které vidí přírodu jako nekonečný zdroj a svět jako prodejní automat. Podle Kleinové nám to ale příroda vrací i s úroky a mocenský poměr obrací: lidstvo se nyní ocitlo bezbranné tváří v tvář ekologické pohromě.
Navzdory tomu máme sklon podléhat jakési iluzi nebo fetiši umírněnosti. Opájíme se pocitem, že nebude tak zle a vše se nakonec „nějak“ vyřeší. Ale Kleinová tvrdí, že už na to není čas. Dokládá, že kdyby největší znečišťovatelé brali klimatickou změnu vážně už v devadesátých letech, mohli bychom najít vcelku umírněná řešení ještě v rámci současného kapitalismu. Jenže je pozdě. Naléhavě potřebujeme razantnější politické kroky – nejprve zdanit bohaté a finanční transakce, pustit se do boje s daňovými ráji a nashromážděné peníze využít k přechodu na ekologicky udržitelný systém.
Průvodce pro naši dobu
Kleinová vidí ve změně klimatu příležitost k vytvoření politického hnutí, které by silou protestů a mobilizace veřejného mínění přivodilo systémovou změnu. Mělo by prosazovat investice do nových čistých energií, nerůstové ekonomické modely, regulaci trhu a demokratickou kontrolu veřejných služeb. Kleinová ale zároveň není tak naivní, aby tvrdila, že to s organizováním hnutí půjde jako po másle. Jednou z hlavních překážek bude to, k čemu nás kapitalismus dobře vycvičil: sledovat krátkodobé zájmy namísto dlouhodobých. Václav Bělohradský kdysi připomněl, jak italští dělníci protestovali proti zavření ocelárny, která znečišťovala životní prostředí. Jejich heslo znělo: „Rakovina je možná, hlad je jistý (volím rakovinu!).“
Kleinová chce právě takovéto volby, kdy se lidé musí rozhodovat mezi znečištěním a chudobou, odstranit. Cestu vidí v propojení ekologické a levicové politiky, která bude prosazovat jak ochranu planety, tak sociální spravedlnost. Na mysl zvyklou pochybovat se jistě vkrádá spousta otázek: Jak si to Kleinová představuje? A je dnes vůbec něco takového možné? Aniž bychom předem znali odpověď, možná je na čase připustit, že stojíme na nejdůležitější křižovatce v dějinách. A kniha Tohle mění vše. Kapitalismus versus klima je klíčovým průvodcem pro naši dobu. Anatole France sice kdysi napsal, že lidský život je jen „plísní rozšířenou na povrchu našeho zkaženého světa“. A ve světle současných událostí to tak někdy opravdu vypadá. Ale stále je tu možnost, že se zmýlil.
Autor je politolog a šéfredaktor A2larmu.