Setkání papeže Františka a Alexise Tsiprase, šéfa řecké radikálně levicové Syrizy, které proběhlo před časem v Římě, přešla většina našich médií víceméně mlčky. A přitom se jedná o unikátní událost. O „papeži chudých“ je totiž známo, že si ve schůzkách s politiky příliš nelibuje. Také se ale ví, že je – stejně jako Tsiparas – kritikem globálního kapitalismu. Nebyla to však jen česká média, která se pokusila událost bagatelizovat. Se svou troškou přispěchal, aby zlobivého pontifika umravnil, i otec Federico Lombardi, mluvčí Vatikánu, který všechny ihned ujistil, že schůzka neměla politický charakter, a jejím obsahem byla jen obecná a sociální témata. (Umravňování papeže ze strany jeho sekretariátu se stalo vatikánským koloritem stejně jako kněžská dostaveníčka pod Berniniho kolonádou.) Některá evropská média, především ta řecká, oproti tomu charakterizovala schůzku jako historickou a přelomovou.
Jazyk naděje
Dalo se čekat, že spolu papež a Tsipras budou probírat dopady krize, odmítnou neoliberální řešení a zaměří se na téma chudoby a jejích strukturálních příčin. Že se přes rozdílná východiska setkají na půdorysu stejných hodnot, že odmítnou svět, kde jsou trhy upřednostňovány před živými lidmi. To není vzhledem k charakteru sociální nauky církve až tak překvapivé. Ale přesto je to zásadní. Papež navíc Tsiprase podle řeckého tisku pochválil a řekl na jeho adresu: „Jazyk, kterým vy mladí politikové mluvíte, je jako hudba, jež dává naději.“
Schůzka papeže a řeckého levicového politika manifestovala shodný etický základ radikální demokratické levice a křesťanství.
Hlavní představitel katolické církve tak de facto prohlásil, že radiálně levicová orientace, kterou Syriza v evropské politice prosazuje, je v kontextu krize, kterou lze také hodnotit z etické perspektivy, příslibem jiné, křesťanskému étosu bližší společnosti. Nad krizí hodnot už lamentovala řada duchovních vůdců, včetně Františkových předchůdců, nyní ale poprvé hlava katolíků ocenila vizi levicové strany jako eticky záslužnou. Zatímco křesťanská pravice si krizi hodnot vždy spojovala především s otázkami lidské sexuality, současný římský biskup se soustředí na společnost, již namísto solidarity ovládá zisk. Je to vlastně velké ocenění levicového sekulárního humanismu a jeho hodnot a nenápadné vyhlášení možného spojenectví mezi jeho stoupenci a křesťany, které vyvěrá organicky z myšlenek humanity a emancipace.
Čekání na bod obratu
Františka a Tsiprase, křesťana a radikálního humanistu, spojuje to, co křesťané interpretují i teologicky a mysticky, totiž, abychom si vypůjčili Františkův příměr, že smrt jednoho bezdomovce je důležitější zpráva než pokles v ratingových tabulkách, že před mrtvým světem zisku mají přednost živí lidé. Z takového přesvědčení nebo spíše víry a poznání musí zákonitě plynout snaha o společnost založené na hodnotách lidskosti. Řečeno s rakouským spisovatelem Robertem Menassem, jde o to vytvořit „univerzální třídu“, obnovit lidskou důstojnost v kontextu politického a ekonomického systému. Křesťanství z povahy věci musí odmítnout společnost postavenou na strachu z druhého a jeho potřeb.
Schůzka papeže a řeckého levicového politika tedy manifestovala shodný etický základ radikální demokratické levice a křesťanství. Především se ale v dnešní soumračné válečnické atmosféře, která visí nad naším kontinentem a vlastně nad celým světem a v níž se vyjevuje systémová krize hrozivých rozměrů, jejich setkání stalo aspoň slabým závanem naděje – symbolem spojení humanisticky orientovaných sil. Zda z takovéhoto spojenectví může vzejít skutečný bod obratu, se ovšem dnes nedá říct. Zatím se pohybujeme pouze na ose rozechvělé víry a křehké naděje. Věřící humanisty snad může posilovat důvěra, že některé dějinné přelomy, řečeno s jedním mystikem, inspirují andělé…
Autor je šéfredaktor literárního časopisu Tvar.