3. října uběhl rok od tragédie v Lampeduse ve Středozemním moři. Nedaleko pobřeží se tehdy převrátila loď s uprchlíky převážně ze Somálska a Eritrey, kteří se snažili dostat do Evropy. Z moře se podařilo dostat 366 těl a další přibližně dvě desítky se pohřešují. Jednalo se o nejvyšší počet mrtvých u událostí tohoto typu a neštěstí právem vyvolalo rozhořčení napříč Evropou. Do Lampedusy se sjeli představitelé Evropské unie (EU), poklonili se rakvím obětí, vyjádřili lítost a zaklínali se, že něco podobného se už nesmí opakovat. Slibovali změnu unijní politiky vůči migraci a dovolávali se větší solidarity a zodpovědnosti mezi členskými zeměmi.
Co se skutečně změnilo rok po Lampeduse? Co vypovídají reakce na úmrtí ve Středozemním moři o evropském postoji k migraci a uprchlictví? Jaká existují alternativní řešení?
Tři procenta migrantů umírají na moři
V posledních dvou letech je Středozemní moře pro migranty a uprchlíky obzvlášť vražedné. V roce 2013 v něm zahynulo okolo sedm set osob. Od ledna do září tohoto roku bylo zaznamenáno přes tři tisíce mrtvých. Experti však předpokládají, že skutečný počet je až trojnásobný. Ne každou tragédii se totiž podaří zdokumentovat. Odhaduje se, že ve Středozemním moři umírají přibližně tři procenta z těch, kteří se na tuto nebezpečnou cestu vydají. V tomto roce ji úspěšně zdolalo 130 tisíc lidí, což představuje dramatický nárůst oproti předchozím letům. Existují pro to tři hlavní důvody: pokračující válka v Sýrii, nestabilita v Libyi, odkud většina lodí vyplouvá, a uzavření části pozemních hranic EU vysokými ploty v Řecku a Bulharsku. Mořská cesta, byť extrémně nebezpečná, se tak stává jednou z mála možností, jak se dostat do Evropy. Často se v této souvislosti hovoří o nelegálních migrantech. Připomeňme však, že většinu lidí, kteří dnes přistávají u italských a maltských břehů, tvoří uprchlíci z Eritrey a Sýrie. Podaří-li se jim zažádat o azyl, v průměru mají více než osmdesátiprocentní šanci získat mezinárodní ochranu.
Rostoucí brutalita převaděčů se vzájemně doplňuje s rétorikou institucí EU, jež se zasazuje o boj proti organizovanému zločinu na hranicích. Skutečné příčiny toho, proč stále více uprchlíků svěřuje své životy do rukou převaděčů, jsou odsouvány do pozadí.
Bezpečně přicestovat s dokumenty v kapse však dokáže jen zlomek uprchlíků, a to pokud se stanou součástí přesídlovacího programu některých evropských zemí. Ti, kteří projdou selekcí, mají zajištěnou dopravu do cílové země a hned po příletu dostanou na letišti do pasu razítko o povolení k pobytu. V roce 2013 se mnohé země zavázaly podobným způsobem přijmout uprchlíky ze Sýrie. Německo jednoznačně vede s téměř třiceti tisíci poskytnutými místy. Z ostatních evropských zemí však pouze Rakousko, Švédsko a Norsko nabídly více než tisíc míst. Ti, kteří mají blízké příbuzné v Evropě a teoreticky by tak mohli využít práva na sjednocení rodiny, musí podstupovat zdlouhavý a finančně náročný administrativní proces s nejistým koncem. Získat legálně víza je téměř nemožné. Ostatním pak nezbývá než využít služeb převaděčů.
Po Lampeduse došlo ve Středozemním moři k mnoha dalším tragédiím, při kterých umřely desítky či stovky osob. Může se zdát, že tato neštěstí mají stále stejný scénář: zlovolní převaděči vyšlou zoufalé uprchlíky natlačené na chatrné bárce na moře, loď ztroskotá a italským či maltským záchranářům se podaří zachránit jen část pasažérů. Při bližším pohledu je však zřejmé, že mezi jednotlivými tragédiemi jsou významné rozdíly, které vypovídají mnohé o postoji EU k migraci a uprchlictví.
Týden po Lampeduse
Hned týden po Lampeduse ztroskotala nedaleko pobřeží Malty loď s více než čtyřmi stovkami cestujících, převážně uprchlíky ze Sýrie. Loď byla poškozena, když na ni ještě u libyjského pobřeží několikrát vystřelili neznámí útočníci. Po několika hodinách plavby bylo zřejmé, že se loď potápí. Mohanad Jammo, lékař ze syrského Aleppa, který později podal o události detailní svědectví, zavolal zhruba ve 12:30 italské záchranné službě, popsal kritickou situaci a požádal ji o pomoc. Ta loď lokalizovala a doporučila mu, aby se obrátil na maltské záchranáře, zodpovědné za danou mořskou oblast. Poblíž neštěstí byla v té době italská fregata, několik komerčních plavidel a ze samotné Lampedusy to sem bylo asi dvě hodiny plavby lodí. Mezi 13. a 14. hodinou se doktor dovolal maltským záchranářům, kteří slíbili poslat na místo letadlo s nafukovacími čluny a záchrannými vestami. V 17 hodin se loď potopila 217 kilometrů od Maltského pobřeží. V rozbouřeném moři utonulo asi dvě stě osob včetně šestiletého a devítiměsíčního syna Mohanada Jammoa. Pomoc dorazila kolem 18. hodiny, tedy zhruba pět a půl hodiny po prvním telefonátu. Není pochyb, že smrti dvou set lidí se dalo zabránit. Liknavost a neochota převzít zodpovědnost za jejich záchranu byly hlavní příčinou této tragédie. Došlo k ní jen týden po proklamacích, že se něco takového nesmí opakovat. Ačkoli byla událost detailně zdokumentována, nedošlo k žádnému oficiálnímu vyšetřování, natož pak stíhání za neposkytnutí včasné pomoci.
Nedostatek trestní odpovědnosti oficiálních míst za umírající migranty a uprchlíky do Evropy je ještě skandálnější ve chvíli, kdy je jejich smrt zapříčiněna přímým zásahem hraniční stráže. V lednu tohoto roku utonulo dvanáct uprchlíků, když jejich loď převrátila řecká hraniční stráž v důsledku přílišné snahy odtáhnout ji zpět do tureckých vod. V únoru střílela španělská hraniční stráž po migrantech, kteří se snažili doplavat do enklávy na Ceutě. Následkem zranění utonulo přinejmenším čtrnáct lidí. Ani s jednou ze zodpovědných stran nebylo dosud zahájeno trestní řízení.
V září došlo k neštěstí, které překonalo počet mrtvých v Lampeduse. Nedaleko maltského pobřeží převaděči záměrně potopili loď se zhruba pěti sty lidmi na palubě. Chtěli po nich, aby přestoupili do menší, chatrně vypadající lodi, což uprchlíci odmítli. Po několika dnech strávených na moři se podařilo zachránit devět osob.
Rostoucí brutalita převaděčů se vzájemně doplňuje s rétorikou institucí EU, jež se zasazuje o boj proti organizovanému zločinu na hranicích. Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) se chopila vyšetřování případu a volá po efektivnějších opatřeních pro odhalování převaděčských sítí. Skutečné příčiny toho, proč stále více uprchlíků svěřuje své životy do rukou převaděčů, jsou odsouvány do pozadí.
Politika partnerství a ochrana hranic
Dalším „řešením“, na kterém se členské státy shodnou, je posílení „partnerství“ s třetími zeměmi. Dohody o partnerství byly uzavřeny s Tunisem a Marokem, dohoda s Tureckem je v jednání. V praxi jde o to, aby tyto země zamezily uprchlíkům a migrantům v cestě do Evropy a byly ochotny přijmout je zpět, když se jim tam přece jen podaří dostat. EU je k tomu motivuje rozvojovou pomocí a příslibem snazšího cestování pro vybrané skupiny jejich občanů.
Konsensus panuje také ohledně nutnosti zlepšovat ostrahu hranic. Zvýšená kontrola však nutně neznamená efektivnější záchranu plavidel v nouzi. Krátce po neštěstí v Lampeduse spustila Itálie námořní operaci Mare nostrum (Naše moře). Cílem bylo posílit přítomnost pořádkových sil ve Středozemním moři a v případě potřeby také zachraňovat lidi v nouzi. Jak napovídá i samotný název, šlo také o vytvoření příležitosti pro EU přenést do praxe svou rétoriku o solidaritě. Za necelý rok fungování zachránila tato operace přibližně sto tisíc životů a zatčeno při ní bylo více než tři sta převaděčů. Náklady ve výši devíti milionů eur měsíčně však byly pro italský rozpočet dlouhodobě neúnosné, stejně jako počet žádostí o azyl. Přes opakované výzvy se italský premiér nedočkal výraznější finanční podpory ze strany EU ani jiné pomoci a program byl v srpnu ukončen. Část aktivit má převzít FRONTEX (Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států EU), bude však mít výrazně nižší rozpočet, menší prostorový záběr a pravděpodobně i menší ochotu pomáhat.
Naopak na opatřeních, která by otevřela více legálních a bezpečných cest do Evropy, jako jsou humanitární víza, vyšší kvóty pro přesídlování či rozšíření práva na sjednocení rodiny, se členské státy shodnout nedokážou. Tragédie na Středozemním moři tak budou pokračovat.
Některá sociální hnutí a akademici volají po právu na svobodný pohyb pro všechny jakožto jediné nepokrytecké odpovědi na současnou krizi. Jejich požadavky se však jeví jako nerealistické. Zčásti proto, že nejsou založené na důsledném promýšlení fungování národních států a jejich institucí ve světě bez hranic. Většina zaangažované občanské společnosti se snaží prosazovat řešení, která částečně zmírňují utrpení na hranicích, avšak nezpochybňují jejich legitimnost.
Rozhořčení, které umírání uprchlíků a migrantů u evropských občanů vyvolává, je třeba kultivovat, aby se tváří v tvář tomuto zdánlivě neřešitelnému problému neproměnilo v rezignaci. Je nutné trvat na vymáhání zodpovědnosti plynoucí z mezinárodního a unijního práva. I přes silnou evropskou migrační a azylovou politiku existují na úrovni jednotlivých členských zemí výrazné rozdíly. Jak ukazuje příklad Švédska, Německa a Itálie, ne všechny se ubírají cestou větších restrikcí. Udržitelné řešení situace se však bez EU neobejde. Je pro to vybavena jak kompetencemi, tak i hodnotami a zásadami, ke kterým se hrdě hlásí.
Autorka je socioložka, působí jako výzkumná pracovnice na Université Libre de Bruxelles