Na výstavě mladých ukrajinských umělců Andrije Sihuncova a Nazara Šešuraka, kterou 10. října zahájila performance Bojovníků Dobra a Světla, jste mohli najít hrob národního básníka Tarase Ševčenka zapadaný uvadlým listím i bustu vůdce ukrajinských nacionalistů Stepana Bandery. Ta se zjevila hlavou dolů a spoutána řetězy – to je trefné, vždyť současná národní mytologie spíše než jeho teroristické aktivity zdůrazňuje fakt, že byl vězněn v německém koncentráku. Posměšné malůvky na povolávacích rozkazech a koláže, které vedle sebe staví nynějšího ukrajinského prezidenta Porošenka, ministra vnitra Avakova a separatistického velitele Girkina, už sice nejsou tak vynalézavé, ale jasně vyjadřují odmítnutí militaristického patosu a dohromady vytvářejí komplexní obraz ukrajinského dneška.
K problémům došlo už v neděli 12. října. Ukázalo se, že vlastníkem objektu, v němž se nachází galerie, je podnikatel, který se v předcházejících měsících sám účastnil antiteroristické operace. Na koncept výstavy zareagoval hystericky: umělcům i galeristovi pohrozil, že si je najde a „utrhne jim koule“.
Autoři v rozhovoru uvedli, že chtěli „poukázat na to, že na Ukrajině nyní pravicová témata dominují na úrovni nacionalistických hnutí, společenských nálad i na estetickém poli.“ Ideálně to vyjadřuje jimi vynalezený pojem Ukrajinskyj zihafolk (Ukrajinský siegfolk ) – což je prý „pravicový plamen a žlutomodrá gnóze, zásadový a přitom odpouštějící pohled Stepana Bandery, zombie Tarase Ševčenka a Evropa před deštěm, homoerotické sny záporožských kozáků a střeva nymf, menstruační krev skytských idolů a faličnost vlajek nad kulometnými hnízdy.“ „Hudební“ název tvůrci zvolili patrně proto, že výstavě předcházel vznik stejnojmenného konceptuálního playlistu, skládajícího se z devíti nahrávek více či méně populárních ukrajinských skupin. V neobvyklé antologii, pro niž Šešurjak vytvořil i návrh obalu, se na sociální síti Vkontaktě sešlo leccos: od rockové legendy Plač Jeremiji přes lidové písně v podání Niny Matvijenko až po oděský darkfolkový projekt Nekraina, jehož jediný člen v ukrajinštině přezpíval písně Death in June. Šešurjak nahrávky rozdělil na dva tematické celky: první z nich nazval Krev a černozem, druhou Metafyzika a posvátné. Album siegfolku je doplněno vysvětlujícími komentáři, které nešetří sarkasmem na adresu ukrajinských národních stereotypů a romantických představ o vlastní výjimečnosti.
O kritiku neonacismu zde nikdo nestojí
Podle Sihuncova neonacismus na Ukrajině „začal jako pololegální mládežnická subkultura, teď už ale dosáhl úrovně mainstreamu. Společnost se přitom snaží před tímto hrozivým jevem raději zavírat oči.“ Kritické vyjádření, o něž se umělci pokusili, se nicméně nesetkalo s pochopením. Už předem se mezi svými kolegy setkali s reakcemi typu „To si nemůžete dovolit!“, „To je provokace!“ nebo „Jste separatisti a Putinovi agenti!“
K problémům došlo už v neděli 12. října. Ukázalo se, že vlastníkem objektu, v němž se nachází galerie, je podnikatel, který se v předcházejících měsících sám účastnil antiteroristické operace. Na koncept výstavy zareagoval hystericky: umělcům i galeristovi pohrozil, že si je najde a „utrhne jim koule“. Majitel galerie se rozhodl neriskovat hrubé násilí a umělce požádal, aby výstavu co nejrychleji sami demontovali. Současně ovšem vyslovil politování nad tím, že společnost „nedokázala přijmout skutečné kurátorovo poselství“.
Sihuncov i Šešurjak, oba narození v devadesátých letech, patří k nejmladší generaci ukrajinských umělců. První z nich vzbudil zájem médií už během léta svou performancí v Oděse – lehl si do rakve oblečen do uniformy ukrajinského vojáka, obložil se syrovým masem a jako součást pohřebního průvodu se vydal narušit závěr oděského filmového festivalu. Chtěl tak upozornit na oběti války v Donbasu. Místo toho ovšem průvod zastavila policie. Aby akci konceptuálně završil, prázdnou rakev daroval tamnímu ruskému konzulátu.
Vesměs s negativními reakcemi ukrajinských uměleckých kruhů kontrastuje nekonfliktní přijetí dubnového vystoupení skupiny kyjevských umělců nazvaného Ostorožno, russkije! (Pozor, Rusové!). Ta spočívala v tom, že umělci zavření v klecích parodovali proruské demonstranty z východní Ukrajiny. Pravda je, že když na počátku října umělecká skupina GAZ během performance Zahřej Ukrajinu pálila Leninovy spisy a vyzývala kolemjdoucí, aby se připojili, reakce už tak jednoznačné nebyly.
Oba mladí tvůrci se zatím nevzdávají, chystají se uskutečnit naplánované doprovodné akce a hledají místo, kde by výstava mohla pokračovat. Chtějí také dále rozvíjet „intelektuální debatu o pravicovém radikalismu. Pokud to nejde s našimi umělci a kritiky, zapojíme zahraniční – ruské, polské, české. Budeme se bavit s lidmi, kteří chápou, v čem je problém, a ne s těmi, co skáčou v tričku s trojzubcem.“
Autor je ukrajinista.